Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Tomáše Langáška, soudkyně Dity Řepkové a soudce zpravodaje Jana Wintra o ústavní stížnosti stěžovatele J. Š. a stěžovatelky obchodní společnosti X, zastoupených JUDr. Janem Holubem, advokátem se sídlem Kleinerova 1504, Kladno, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 6 Tdo 827/2024-685 ze dne 31. 10. 2024, rozsudku Krajského soudu v Praze č. j. 11 To 118/2024-605 ze dne 16. 5. 2024 a rozsudku Okresního soudu Praha-východ č. j. 44 T 71/2023-562 ze dne 23. 2. 2024, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Praze a Okresního soudu Praha-východ jako účastníků řízení a Nejvyššího státního zastupitelství, Krajského státního zastupitelství v Praze a Okresního státního zastupitelství Praha-východ jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
1. V záhlaví uvedeným rozsudkem Okresního soudu Praha-východ byli stěžovatelé uznáni vinnými přečinem neoprávněného nakládaní s odpady a odsouzeni k peněžitým trestům, trestům zákazu činnosti a stěžovatel navíc k podmíněnému trestu odnětí svobody.
2. K odvolání stěžovatelů i státního zástupce Krajský soud v Praze v záhlaví označeným rozsudkem zrušil výroky o trestu rozsudku okresního soudu a nově rozhodl o témže trestu podmíněného odnětí svobody stěžovatele a o týchž trestech zákazu činnosti pro oba stěžovatele, avšak o zvýšení peněžitých trestů pro oba stěžovatele (vše specifikováno ve výroku odkazovaného rozsudku krajského soudu).
3. Dovolání stěžovatelů odmítl Nejvyšší soud v záhlaví uvedeným usnesením jako zjevně neopodstatněná. Obsah napadených rozhodnutí netřeba podrobněji rekapitulovat, neboť je účastníkům řízení znám a v podstatných rysech plyne z níže uvedeného.
4. Stěžovatelé se ústavní stížností domáhají zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, jelikož mají za to, že jimi byla porušena jejich práva zaručená v čl. 36 odst. 1, čl. 39 a čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, dále v čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, jakož i v čl. 14 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech.
5. Stěžovatelé především namítají, že soudy nedostatečně odůvodnily odmítnutí provést navržený důkaz, konkrétně znalecký posudek a dotaz na německé Spolkové ministerstvo životního prostředí. Dále nesouhlasí s posouzením dovezeného materiálu jako odpadu ve smyslu trestního zákoníku. Namítají, že pojem odpadu je součástí relativně abstraktní hypotézy rozhodné právní normy, u níž se nelze spokojit s formálním výčtem odpadů v příslušném předpise. Navíc nejde o právní, ale odborný pojem, k jehož výkladu je zapotřebí znaleckého zkoumání. Dále měly soudy prokazovat vinu stěžovatelů, avšak v rozporovaném řízení ve skutečnosti museli stěžovatelé prokazovat svou nevinu, což je v rozporu se zásadou presumpce neviny. Pakliže přetrvávají důvodné pochybnosti o správné verzi skutkového děje, mají příslušné orgány rozhodnout ve prospěch obviněných. Stěžovatelé mají za to, že soudy vycházely z předpojatého přesvědčení a že je penalizovaly za to, že nerezignovali na svou obhajobu.
6. Ústavní stížnost byla podána včas, oprávněnými a řádně zastoupenými stěžovateli, je přípustná a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný [k podmínkám řízení viz § 30 odst. 1, § 72 odst. 1 písm. a) a odst. 3 a § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu].
7. Ústavní soud není součástí soustavy soudů a jeho úkolem je ochrana ústavnosti, nikoli běžné zákonnosti (čl. 83 a 91 odst. 1 Ústavy České republiky). Proto není povolán k přezkumu aplikace podústavního práva a do rozhodovací činnosti obecných soudů může zasáhnout jen tehdy, shledá-li porušení základního práva nebo svobody. Podle § 43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu musí být usnesení o odmítnutí návrhu mj. písemně vyhotoveno a stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá.
8. Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. K tomu Ústavní soud uvádí následující.
9. Nejvyšší soud v napadeném usnesení podrobně a srozumitelně vyvrátil námitky stěžovatelů, které na svou obranu snesli jak v předchozích řízeních před obecnými soudy, tak v ústavní stížnosti.
10. Námitka, že soudy měly nařídit znalecké zkoumání k posouzení pojmu "odpady", je zjevně neopodstatněná. Soudy v souladu s ústavním pořádkem odůvodnily nadbytečnost tohoto důkazu, jakož i svou kompetenci vyložit tento pojem pro účely daného řízení (viz body 35 a násl. odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu).
11. Obecné soudy neměly důvodné pochybnosti o skutkovém stavu. Soudy řádně odůvodnily úvahy, kterými se řídily, jakož i konkrétní zjištění učiněná z provedených důkazů. Nejvyšší soud důrazně a přiléhavě upozornil na to, že s hodnocením důkazů stěžovatelé polemizují prostřednictvím své subjektivní a selektivní představy o údajně správném hodnocení důkazů, která důvodně nezpochybňuje zákonnost dokazování. Ústavní soud neshledal porušení pravidla in dubio pro reo.
12. Z celkového posouzení napadených rozhodnutí je patrné, že soudy neměly o vině stěžovatelů pochybnosti a své skutkové a právní závěry logicky a přezkoumatelně odůvodnily. Na jejich ústavně souladná odůvodnění Ústavní soud pro stručnost odkazuje.
13. Ústavní soud neshledal porušení základních práv nebo svobod stěžovatelů. Proto mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jeho ústavní stížnost odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 30. května 2025
Tomáš Langášek, v. r. předseda senátu