Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jaromíra Jirsy, soudce zpravodaje Josefa Baxy a soudkyně Veroniky Křesťanové o ústavní stížnosti stěžovatele F. C., t. č. Věznice Valdice, zastoupeného JUDr. Tomášem Sokolem, advokátem, sídlem Na Strži 2102/61a, Praha 4 - Krč, proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 18. ledna 2024 č. j. 2 To 71/2023-14653 a usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 2. října 2023 č. j. 39 T 10/2005-14464, za účasti Vrchního soudu v Olomouci a Krajského soudu v Brně, jako účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena jeho základní práva zaručená čl. 2 odst. 2, čl. 8 odst. 2 a čl. 36 odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod. Dále stěžovatel namítá porušení čl. 1 odst. 1 a čl. 4 Ústavy.
2. Stěžovatel byl rozsudkem Krajského soudu v Brně (dále jen "krajský soud") ze dne 20. 10. 2006 č. j. 39 T 10/2005-9474 uznán vinným ze spáchání trestného činu zkrácení daně, poplatku a jiné povinné platby, za což mu byl uložen trest odnětí svobody ve výši 8 let a 6 měsíců. Tento rozsudek byl potvrzen rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 4. 6. 2008 č. j. 5 To 85/2007-10646. Poté, co se stěžovateli nepodařilo doručit výzvu k nástupu do výkonu trestu odnětí svobody, vydal krajský soud dne 10. 2. 2009 příkaz k dodání odsouzeného do výkonu trestu. Od té doby probíhalo po stěžovateli pátrání. Na základě poznatků Policie České republiky o možném pobytu stěžovatele ve Slovenské republice, vydal krajský soud dne 27. 4. 2020 evropský zatýkací rozkaz.
3. Dne 9. 4. 2021 byl stěžovatel zadržen ve Slovenské republice a vzat do vydávací vazby. Slovenská prokuratura následně po krajském soudu opakovaně požadovala, aby dodal informace, z nichž by vyplývalo, že trest odnětí svobody nebyl podle českých právních předpisů promlčen. Slovenské soudy následně rozhodly, že se na území Slovenské republiky evropský zatýkací rozkaz nevykoná, neboť dospěly k závěru, že výkon trestu odnětí svobody byl promlčen (podle slovenských právních předpisů). Stěžovatel byl nakonec na základě stejného evropského zatýkacího příkazu zadržen na území Španělského království, odkud byl dne 5. 7. 2022 vydán do České republiky.
4. Dne 31. 8. 2022 podal stěžovatel prostřednictvím svého obhájce návrh na vydání rozhodnutí o promlčení výkonu trestu. Usnesením ze dne 27. 10. 2022 krajský soud tento návrh zamítl. Vrchní soud v Olomouci (dále jen "vrchní soud") však toto usnesení následně zrušil a nařídil krajskému soudu, aby ve věci znovu jednal a rozhodl.
5. Krajský soud usnesením ze dne 2. 10. 2023 č. j. 39 T 10/2005-14464 (dále jen "napadené usnesení krajského soudu") návrh stěžovatele opět zamítl. Dne 10. 2. 2009 došlo vydáním příkazu k dodání do výkonu trestu odnětí svobody k přerušení promlčecí desetileté doby, která by běžela do 10. 2. 2019. Do této doby se však nezapočítává doba, po kterou stěžovatel pobýval v cizině. Z doplněného dokazování vyplynulo, že stěžovatel od roku 2006 do zadržení dne 9. 4. 2021 pobýval v zahraničí, konkrétně ve Slovenské republice. Krajský soud proto dospěl k závěru, že promlčecí doba neuplynula.
6. Následnou stížnost proti napadenému usnesení krajského soudu zamítl vrchní soud usnesením ze dne 18. 1. 2024 č. j. 2 To 71/2023-14653 (dále jen "napadené usnesení vrchního soudu").
7. Stěžovatel spatřuje porušení svých práv zjednodušeně v tom, že krajský soud ani vrchní soud v souvislosti s během promlčecí doby výkonu trestu odnětí svobody dostatečně neprokázaly, že trvale pobýval v cizině s úmyslem vyhnout se výkonu trestu. Soudy jednotlivé důkazy hodnotily tendenčně v jeho neprospěch. Trvá na tom, že výkon jeho trestu byl promlčen. Nadto namítá, že Slovenskou republiku nelze považovat za cizinu ve smyslu § 94 odst. 3 zákona č. 141/1961 Sb., trestní zákoník, neboť jde o zemi, jíž je státním příslušníkem.
8. Jde-li o hodnocení důkazů, soudy nevymezily přesnou dobu, po kterou se stěžovatel měl v cizině zdržovat s úmyslem vyhýbat se výkonu trestu, a nezabývaly se ani důvody jeho pobytu ve Slovenské republice. Přitom odkázal na nález ze dne 11. 6. 2019 sp. zn. II. ÚS 1511/18 . Podle stěžovatele stát nesmí těžit z vlastního pochybení na úkor jednotlivců (rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ze dne 26. 11. 2013 ve věci Bogdel proti Litvě, stížnost č. 41248/06). Při posouzení běhu promlčecí doby soudy nezohlednily, že krajský soud zůstal po vydání příkazu k dodání stěžovatele do výkonu trestu odnětí svobody pasivní a nečinil kroky směřující k jeho zajištění.
9. Stěžovatel rovněž namítá, že neměl možnost se k provedeným důkazům vyjádřit, neboť krajský soud rozhodl v neveřejném zasedání. Na něm by stěžovatel všechny nesrovnalosti vysvětlil. Dále v ústavní stížnosti podrobně rozporuje jednotlivé důkazy. Soudům mj. vytýká, že vycházely pouze z jeho výpovědí (zejména ze dne 12. 4. a 14. 5. 2021) učiněných před slovenskými orgány. Protokolace jeho výpovědí není přesná, protože byl pod nátlakem a ve špatném zdravotním stavu. Soudy měly vycházet ze zvukového záznamu. Přitom mu nemůže jít k tíži, že takový zvukový záznam neexistuje. Nikdy neuvedl, že by dlouhodobě žil na Slovensku kvůli nemoci svého otce a bydlel u své matky.
10. I slovenské soudy uznaly, že o pobytu stěžovatele ve Slovenské republice neexistují důkazy, kromě několika záznamů o dopravních přestupcích z roku 2019, natož že by se zde zdržoval v úmyslu vyhnout se výkonu trestu odnětí svobody. Soudy si měly vyžádat např. výpis výběrů z bankomatů, stejně tak měly řádně (vhodně zvoleným postupem a vhodně formulovanými dotazy) prověřit jím uváděné adresy, na kterých v B. bydlel, nemůže ani za to, že byla skartována jeho zdravotní dokumentace. Stěžovatel trvá na tom, že veškeré jeho návštěvy Slovenské republiky byly pouze dočasné a nahodilé, a to převážně z rodinných důvodů. Soudy se nijak nevypořádaly s důkazy získanými prostřednictvím mezinárodní právní pomoci od slovenských orgánů týkající se záznamů o stěžovateli v pojišťovnách, bankách, úřadech a dalších evidencích. Nebyly zjištěny žádné informace o trvalém pobytu stěžovatele ve Slovenské republice s úmyslem vyhýbat se výkonu trestu. Podle stěžovatele mohly být všechny nejasnosti odstraněny např. výslechem jeho matky, bratra nebo partnerky, české orgány jej nadto mohly kdykoli kontaktovat na jeho nezměněném telefonním čísle uveřejněném na internetu.
11. Důkazní břemeno k prokázání nepromlčení výkonu trestu odnětí svobody leží na orgánech činných v trestním řízení, ty musí dostatečně zjistit všechny potřebné skutečnosti k dobám, které se do promlčecí doby nezapočítávají. Soudy nezohlednily, že se stěžovatel při svém pobytu ve Slovenské republice (jako její občan) nesnažil nijak skrývat, vystupoval pod svým jménem, komunikoval se slovenskými orgány a byl kontaktní. Stěžovatel namítá, že se soudy nevypořádaly s požadavkem na rozumnost trestní represe, tedy s tím, zda je výkon jeho trestu odnětí svobody nadále účelný [nález ze dne 29. 8. 2005 sp. zn. IV. ÚS 144/05 (N 166/38 SbNU 327)].
12. Ústavní soud posoudil procesní předpoklady řízení a shledal, že ústavní stížnost splňuje náležitosti stanovené zákonem o Ústavním soudu a byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí. Ústavní stížnost je přípustná, neboť před jejím podáním stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv ve smyslu § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu. Stěžovatel je v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu zastoupen advokátem. Ústavní soud je k projednání ústavní stížnosti příslušný.
13. S ohledem na okolnosti posuzované věci a uplatněné námitky stěžovatele považoval Ústavní soud za vhodné vyžádat si vyjádření krajského soudu a vrchního soudu. Jejich vyjádření následně zaslal stěžovateli na vědomí a poskytl mu příležitost k případné replice.
14. Vrchní soud předně připomněl, že ve věci rozhodoval dvakrát, přičemž poprvé usnesení krajského soudu o zamítnutí návrhu na vydání rozhodnutí o promlčení trestu odnětí svobody stěžovatele zrušil. Zároveň zkritizoval pasivní přístup krajského soudu k zajištění nástupu stěžovatele do výkonu trestu. Krajskému soudu uložil, aby se podrobněji zabýval pobytem stěžovatele v cizině, a to právě pro účely posouzení možného promlčení výkonu trestu. Dále vrchní soud pouze shrnul obsah napadeného usnesení, na jeho důvodnosti a zákonnosti trvá. Stěžovatel v ústavní stížnosti pouze polemizuje se skutkovými zjištěními soudů a opakuje námitky, které vznesl již dříve.
15. Podle krajského soudu stěžovatel v ústavní stížnosti převážně opakuje argumentaci, kterou již uplatnil v předchozích fázích řízení. Krajský soud po zásahu vrchního soudu obstaral dostatek důkazů, které hodnotil jednotlivě i ve svých vzájemných souvislostech. Skutečnost, že krajský soud stěžovatele vyzval, aby uvedl, kde v rozhodném období pobýval, nelze chápat jako obrácení důkazního břemene, neboť jím uvedené informace následně byly dále ověřovány, zjišťovány byly i další podstatné skutečnosti. V této souvislosti krajský soud zopakoval jednotlivá skutková zjištění, ke kterým v řízení o návrhu stěžovatele na vydání rozhodnutí o promlčení výkonu trestu dospěl. Jakékoli známky o pobytu stěžovatele na území České republiky byly z období předcházejícího pravomocnému odsouzení. Naopak bylo dostatečně prokázáno, že se stěžovatel zdržoval v zahraničí, konkrétně ve Slovenské republice.
16. Krajský soud dále nesouhlasí se stěžovatelem, že příkaz k dodání do výkonu trestu není opatřením, které by přerušovalo běh promlčecí doby. Odkázal přitom na judikaturu Ústavního soudu. Dále odkázal na usnesení ze dne 6. 3. 1998 sp. zn. IV. ÚS 314/97 (N 32/10 SbNU 209), v němž Ústavní soud rozhodoval o ústavní stížnosti spoluobžalovaného stěžovatele, která se rovněž týkala opatření směřujících k výkonu trestu pro účely přerušení promlčecí doby. Krajský soud odmítl rovněž polemiku stěžovatele ohledně toho, zda lze v jeho případě pobyt ve Slovenské republice považovat za pobyt v cizině, jestliže je stěžovatel jejím občanem. Pobytem v cizině ve smyslu § 94 odst. 3 trestního zákoníku se rozumí jakýkoli pobyt mimo území České republiky.
17. Krajský soud se vyjádřil rovněž k efektivitě vlastních úkonů od vydání příkazu k dodání stěžovatele do výkonu trestu. Uvedl, že již samotné trestní řízení bylo vedeno jako řízení proti uprchlému. Stěžovatel byl po celou dobu zastoupen obhájcem. Jeho trestní věc byla medializována a lze předpokládat, že kromě svého obhájce se o svém odsouzení mohl dozvědět i ze sdělovacích prostředků, přesto zůstal nekontaktní. Vydaný příkaz k dodání stěžovatele do výkonu trestu se nepodařilo vykonat, neboť Policie České republiky nezjistila jeho pobyt v České republice. Provedení příkazu k dodání do výkonu trestu je v kompetenci policejních orgánů. Pokud by se stěžovatel na území České republiky nacházel, byl by do výkonu trestu dodán. Od 10. 2. 2009 do 27. 3. 2019 bylo pátrání po stěžovateli neúspěšné, což plyne ze zpráv policejního orgánu založených v soudním spisu. Teprve 27. 3. 2019 byly zjištěny informace o tom, že se stěžovatel nachází ve Slovenské republice. Tyto informace však byly příliš nekonkrétní, a proto nebyl evropský zatýkací rozkaz vydán.
18. Stěžovatel nejprve k vyjádření krajského soudu uvedl, že závěr o tom, že stěžovatel věděl o svém odsouzení je spekulativní, z čehož nelze dovodit jeho úmysl vyhýbat se trestu. Jestliže bylo již samotné trestní řízení vedeno jako proti uprchlému, měl být již s příkazem k dodání do výkonu trestu vydán i evropský zatýkací rozkaz. Orgány činné v trestním řízení nemohly spoléhat, že stěžovatel bude vypátrán na území České republiky, a proto jejich pasivita nemůže být kladena stěžovateli k tíži.
19. Dále se stěžovatel opětovně vyjádřil k jednotlivým skutkovým zjištěním ohledně míst svého pobytu v České republice, zdravotních zákroků, osob, s nimiž měl být v rozhodném období v kontaktu, průběhu a protokolace jeho výslechu ve Slovenské republice, krátkodobých návštěv otce atd. Stěžovatel rovněž opakovaně namítá, že neměl možnost se ke skutkovým zjištěním vyjádřit. K podpoře svých tvrzení předložil řadu listin. Setrval na svém názoru, že výkon jeho trestu byl promlčen. Závěrem uvedl, že již byl podmíněně propuštěn, avšak i případné vydání akademického výroku považuje za významné.
20. Podstatou věci je otázka, jakým způsobem mají soudy postupovat při hodnocení podmínek promlčení výkonu trestu, zejména pak v souvislosti se stavením promlčecí doby v případě, že se odsouzený zdržuje v zahraničí.
21. Ústavní soud připomíná, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není součástí jejich soustavy, a proto jim není instančně nadřízen (čl. 83 a čl. 91 odst. 1 Ústavy). Úkolem Ústavního soudu tedy není přezkoumávat běžnou zákonnost a správnost napadených soudních rozhodnutí, ale posuzovat výhradně to, zda došlo k porušení základních práv a svobod stěžovatelů zaručených jim ústavním pořádkem [srov. např. nález ze dne 25. 1. 1995 sp. zn. II. ÚS 45/94 (N 5/3 SbNU 17)]. Vedení řízení, zjišťování skutkového stavu, hodnocení důkazů, výklad podústavního práva a jeho použití v konkrétní věci je proto v zásadě věcí obecných soudů a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat pouze za situace, že je dané rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady).
22. Promlčení výkonu trestu je úzce spjato zejména se zásadou účelnosti trestu. Pouze včasný výkon trestu může vést k naplnění jeho účelu. Pozdější výkon by totiž mohl být dokonce kontraproduktivní (Kalvodová, V. § 94 Promlčení výkonu trestu. In: Ščerba, F. a kol. Trestní zákoník. Komentář. Praha: C. H. Beck, 2020, citováno podle Beck-online, právní informační systém). Podle judikatury Ústavního soudu je účelem promlčení výkonu trestu mj. to, aby se trest nestal jen "holou represí postrádající přínos jak pro odsouzeného, tak i pro společnost samotnou" (viz např. nález ze dne 11. 6. 2019 sp. zn. II. ÚS 1511/18 ). Stanovením promlčecí doby zákonodárce rovněž stimuluje činnost orgánů činných v trestním řízení, které mají zajišťovat naplnění represivních právních aktů a tím posilovat důvěru společnosti v účinnou vymahatelnost práva (srov. nález ze dne 20. 2. 2024 sp. zn. III. ÚS 2748/23 ).
23. Uplynutím promlčecí doby klesá nejen potřeba ochrany společnosti, nýbrž i uvádění společenských vztahů do souladu se zastaralými právními akty. Logickou a hodnotově přijatelnou výjimku z takového stavu představuje situace, kdy stát, který ani v trestním řízení není všemocný, nemůže i přes dostatečnou snahu z důvodu právní nebo faktické překážky zařídit výkon trestu [srov. např. nález ze dne 29. 8. 2005 sp. zn. IV. ÚS 144/05 (N 166/38 SbNU 327)]. Takovou výjimkou může být i pobyt odsouzeného v cizině (tedy mimo přímý právní dosah českých orgánů činných v trestním řízení). Legitimní zájem na výkonu trestu proto nemusí být snižován v čase, během něhož stát objektivně nemohl výkon trestu odsouzeného zajistit (srov. zmíněný nález sp. zn. III. ÚS 2748/23 ).
24. Promlčecí doba výkonu trestu se v zásadě staví samotným faktem zdržování se v zahraničí, a to kdekoli mimo území České republiky. Aby běžela promlčecí doba, předpokládá se připravenost vykonat trest, tj. odsouzený musí být "k dispozici" pro opatření směřující k výkonu trestu. Výklad zákona není však takto vyhraněný. Zákon nerozlišuje, z jakých příčin odsouzený pobýval v cizině, ale "není rozumný důvod pro to, aby se do promlčecí doby nezapočítávala doba, po kterou se odsouzený zdržoval v cizině oprávněně z důvodů rekreace nebo plnění služebních nebo pracovních povinností, pokud jinak byl kontaktní na adrese evidovaného místa bydliště v České republice. Zjištění přesné doby pobytu odsouzeného v cizině je často velmi obtížné, zejména pobýval-li na území jiného členského státu Evropské unie, v rámci které je pohyb osob volný a neumožňuje přesnou evidenci překročení státní hranice. Ve vykonávacím řízení musí být existence této stavící překážky včetně vymezení doby jejího trvání spolehlivě prokázána opatřenými důkazy" [nález ze dne 11. 6. 2019 sp. zn. II. ÚS 1511/18 (N 110/94 SbNU 322)].
25. Při posuzování běhu promlčecí doby nicméně nelze vycházet z prostého zjištění, zda nějaká ze skutečností uvedených v § 94 odst. 3 trestního zákoníku nastala, nýbrž je třeba rovněž posoudit, jaký vliv měla na možnost výkonu trestu odnětí svobody, resp. zda představovala faktickou překážku jeho výkonu či nikoli. Obecně však platí předpoklad, že pobyt v cizině takovou překážku představuje (blíže viz zmíněný nález sp. zn. III. ÚS 2748/23).
26. S ohledem na uvedená obecná východiska Ústavní soud nejprve přezkoumal, zda soudy při uplatnění § 94 odst. 3 trestního zákoníku ústavně konformně posoudily existenci a rozsah doby, po kterou se stěžovatel zdržoval v zahraničí. Následně se zaměřil na to, zda lze tuto dobou považovat za dobu, po kterou nebylo možné trest vykonat.
27. V nyní posuzované věci Ústavní soud neshledal v průběhu dokazování, hodnocení důkazů, skutkových zjištěních ani na ně navazujících právních závěrech žádné pochybení, natož dosahující ústavněprávní intenzity. Napadená usnesení krajský soud a následně i vrchní soud srozumitelně, logicky a přesvědčivě odůvodnily, přičemž vzaly v úvahu nejen zjištění v neprospěch stěžovatele, ale i v jeho prospěch (např. vyplývající ze zmíněných důkazů získaných prostřednictvím mezinárodní právní pomoci, blíže viz zejména bod 29 napadeného usnesení krajského soudu a bod 9 napadeného usnesení vrchního soudu). Stěžovatel z větší části pouze opakuje námitky, které uplatnil již v předchozích fázích řízení a se kterými se krajský soud i vrchní soud v dostatečném rozsahu vypořádaly. Stěžovatel se tak fakticky domáhá pouze přehodnocení (podle něj nesprávných) závěrů soudů, aniž by jeho výhrady měly ústavněprávní rozměr. Tím Ústavní soud staví do role pouhé další přezkumné instance a ve své podstatě žádá, aby přijal jeho verzi skutkového a právního hodnocení.
28. Soudy dospěly k závěru, že se stěžovatel v období nejméně od roku 2006, tj. ještě před započetím běhu promlčecí doby, až do svého zadržení dne 9. 4. 2021 zdržoval v zahraničí, konkrétně na území Slovenské republiky. Za účelem prokázání pobytu stěžovatele v zahraničí a přesného vymezení doby si krajský soud po zrušení prvního zamítavého rozhodnutí vrchním soudem opatřil celou řadu důkazů (protokoly o výsleších stěžovatele; zprávy Policie České republiky o prověřování možných míst pobytu stěžovatele na území České republiky a osob, s nimiž měl být v kontaktu; informace o poskytování zdravotních služeb; výpisy z veřejných rejstříků; sdělení ČSSZ, finančního úřadu, bank a pojišťoven; vyjádření bratra a družky stěžovatele atd.). Zjištění o pobytu stěžovatele ve Slovenské republice pak korespondují s absencí jakýchkoli poznatků o přítomnosti stěžovatele v České republice v rozhodném období. V této souvislosti soudy mj. ověřily, resp. vyvrátily, veškerá sdělení stěžovatele i závěry učiněné slovenskými soudy, na které stěžovatel odkazuje (o adresách pobytu, zdravotních záznamech apod., blíže viz zejména body 22 až 24 napadeného usnesení krajského soudu a bod 10 napadeného usnesení vrchního soudu).
29. Předložil-li stěžovatel až v replice celou řadu nových tvrzení, kterými rozporoval jednotlivá skutková zjištění, pak je třeba zdůraznit, že tyto námitky neuplatnil v dřívějších fázích řízení, ačkoli tomu nic nebránilo (viz též bod 34 tohoto usnesení). To ostatně stěžovatel sám uznává v bodě 8 repliky. Krajský soud a především vrchní soud se tedy s těmito námitkami nemohly vypořádat, a proto k nim Ústavní soud nemůže z důvodu jejich materiální nepřípustnosti přihlížet (srov. např. nález ze dne 2. 8. 2022 sp. zn. III. ÚS 377/20).
30. Dokazování bylo provedeno v dostatečném rozsahu, a proto soudy neměly v souladu se zásadou hospodárnosti řízení povinnost provádět další důkazy (např. stěžovatelem zmíněné výběry z bankomatů, výslechy rodinných příslušníků apod.). Soudy vycházely také z výpovědí stěžovatele před slovenskými orgány, které hodnotily nejen jednotlivě, ale i ve vzájemných souvislostech s dalšími důkazy. Z ničeho přitom nevyplývá, že by soudy musely mít k dispozici zvukové záznamy výslechů, které nadto ani neexistují. Argumentaci stěžovatele ohledně pochybení slovenských orgánů během jeho výslechů je nutné odmítnout jako zjevně účelovou, neboť ji uplatňuje až v souvislosti s možným promlčením výkonu jeho trestu. Pokud by nadto stěžovatel považoval postup slovenských orgánů za natolik vadný, nedávalo by smysl, aby zároveň své výhrady proti napadeným rozhodnutím zakládal takřka výhradně na jejich rozhodnutích o nevykonání evropského zatýkacího rozkazu.
31. K rozhodnutím slovenských soudů je rovněž třeba poznamenat, že jejich právní závěry o promlčení výkonu trestu stěžovatele nejsou a nemohou být pro české soudy závazné, neboť slovenské soudy nemají pravomoc vykládat a uplatňovat české právo. To je mj. patrné i z toho, že promlčení výkonu trestu stěžovatele posuzovaly nikoli podle ustanovení trestního zákoníku, ale podle § 90 odst. 3 zákona č. 300/2005 Z. z., trestný zákon (dále jen "slovenský trestní zákon"). Podstata rozhodnutí o (ne)vykonání evropského zatýkacího rozkazu je nadto zcela odlišná od podstaty rozhodnutí o (ne)promlčení výkonu trestu. Zjištění provedená slovenskými soudy byla rovněž značně omezená, a to právě i z důvodu nemožnosti ověřit některé podstatné okolnosti.
32. Namítá-li stěžovatel, že soudy neprokázaly, že se ve Slovenské republice zdržoval s úmyslem vyhýbat se trestu, pak lze pouze poznamenat, že takový požadavek z trestního zákoníku (oproti např. dříve účinné právní úpravě nebo právní úpravě zakotvené ve slovenském trestním zákoně) nevyplývá. Jak již bylo zmíněno výše, není podstatné, z jakého důvodu se odsouzený v zahraničí zdržuje. Tvrzení stěžovatele, že se ve Slovenské republice nacházel pouze krátkodobě, nemá jakoukoli oporu v provedeném dokazování. Stěžovatel nadto nebyl kontaktní na žádné z evidovaných adres v České republice. Skutečnost, že stěžovatel ve Slovenské republice vystupoval pod vlastním jménem, komunikoval se slovenskými orgány a měl zveřejněný kontakt, není pro posouzení jeho pobytu v zahraničí jako důvodu stavení promlčecí doby ve smyslu § 94 odst. 3 trestního zákoníku podstatná.
33. Zcela lichá je pak námitka stěžovatele, že Slovenskou republiku nelze považovat za "zahraničí", neboť je jejím občanem. Jak již uvedl i vrchní soud v bodech 8 a 10 napadeného usnesení a jak vyplývá i z judikatury Ústavního soudu, "zahraničí" je kdekoli mimo území České republiky, tj. odsouzený se nenachází v přímém právním dosahu českých orgánů veřejné moci (viz též body 22 a 23 tohoto usnesení).
34. Obdobně i námitka týkající se rozhodování krajského soudu v neveřejném zasedání nemůže mít na ústavnost napadených usnesení jakýkoli vliv. Krajský soud neměl povinnost rozhodovat ve veřejném zasedání. Jak uvedl i vrchní soud, stěžovatel, resp. jeho obhájce, byl v řízení o návrhu na vydání rozhodnutí o promlčení výkonu trestu aktivní (viz bod 4 napadeného usnesení vrchního soudu). Své výhrady mohl stěžovatel uplatnit též ve stížnosti proti napadenému usnesení krajského soudu, což učinil.
35. Ústavní soud na základě výše uvedeného činí dílčí závěr, že neshledal pochybení v postupu soudů při zjišťování existence a rozsahu doby, po kterou se stěžovatel zdržoval v zahraničí, konkrétně ve Slovenské republice. Dále proto posoudil, zda lze celou tuto dobu považovat za dobu, po kterou nebylo možné trest stěžovatele vykonat.
36. Promlčecí doba výkonu trestu v délce deseti let běžela od vydání příkazu k dodání stěžovatele do výkonu trestu dne 10. 2. 2009. Tento úkon je opatřením směřujícím k výkonu trestu ve smyslu § 94 odst. 4 písm. a) trestního zákoníku [srov. přiměřeně např. nález ze dne 11. 6. 2019 sp. zn. II. ÚS 1511/18 (N 110/94 SbNU 322); usnesení ze dne 16. 6. 2020 sp. zn. I. ÚS 1104/20 ; usnesení ze dne 9. 7. 2019 sp. zn. IV. ÚS 1754/19 ]. Nešlo přitom pouze o formální úkon, neboť reagoval zejména na dlouhodobě neznámý pobyt stěžovatele (o jeho vypátrání bylo požádáno již dne 28. 4. 2006). V příkazu bylo policejnímu orgánu uloženo, aby pobyt stěžovatele vypátral a dodal jej do výkonu trestu. Za tímto účelem byly v příkazu uvedeny jednotlivé konkrétní kroky, které má policejní orgán učinit. O dodání stěžovatele do výkonu trestu měl policejní orgán krajský soud neprodleně vyrozumět (v souladu s § 321 odst. 3 trestního řádu). V této době přitom neexistovaly žádné poznatky o tom, že se stěžovatel nachází v zahraničí, byť bylo již samotné trestní řízení vedeno jako řízení proti uprchlému. Skutečnost, že stěžovatel pobýval ve Slovenské republice, byla zjištěna až zpětně. Proto nelze přisvědčit stěžovateli, že krajský soud měl současně s příkazem k dodání do výkonu trestu vydat i evropský zatýkací rozkaz.
37. Samotné dodání stěžovatele do výkonu trestu bylo úkolem policejního orgánu (viz též § 69 odst. 3 trestního řádu), který krajský soud v nepravidelných časových intervalech vyrozumíval o tom, že se stěžovatele nepodařilo na území České republiky vypátrat. Krajský soud v tomto období neměl možnost učinit jakákoli jiná opatření, která by mohla zajistit výkon trestu stěžovatele. Policejní orgán nicméně již dne 1. 4. 2014 (a následně pak 26. 5. 2014 a 22. 4. 2016) krajský soud informoval o tom, že pátrání po stěžovateli je bezvýsledné a že byly zjištěny poznatky o jeho pobytu na Slovensku. Požadoval, aby mu krajský soud sdělil, jak bude ve věci dále postupovat a zda bude vydán evropský zatýkací rozkaz (viz bod 16 napadeného usnesení krajského soudu). Na tyto žádosti krajský soud nijak nereagoval. Byť byly informace o pobytu stěžovatele ve Slovenské republice podle krajského soudu strohé a ne příliš konkrétní, bylo jeho povinností je přinejmenším vyhodnotit a zvolit další vhodný postup. Lapidárně řečeno, nejpozději od 1. 4. 2014 byl opět "míč na jeho straně hřiště", neboť policejní orgán objektivně nemohl stěžovatele do výkonu trestu dodat.
38. Krajský soud přitom měl k dispozici účinný nástroj, který potenciálně mohl zajistit výkon trestu stěžovatele, u něhož bylo podezření, že se zdržuje v jiném členském státě Evropské unie. Na rozdíl od běžného extradičního řízení je totiž v případě evropského zatýkacího rozkazu celý vydávací a předávací proces ve výlučné pravomoci soudů [blíže viz též nález ze dne 3. 5. 2006 sp. zn. Pl. ÚS 66/04 (N 93/41 SbNU 195, 434/2006 Sb.)]. Krajský soud však nepřípustně zůstal zcela pasivní, což mu vytkl i vrchní soud v usnesení ze dne 19. 12. 2022 č. j. 2 To 93/2022-14250, kterým zrušil první usnesení krajského soudu o zamítnutí návrhu stěžovatele na vydání rozhodnutí o promlčení výkonu trestu. Evropský zatýkací rozkaz byl vydán až dne 27. 4. 2020. O efektivitě tohoto nástroje v případě stěžovatele přitom svědčí i fakt, že po jeho vydání byl stěžovatel na území Slovenské republiky zadržen po necelém roce dne 9. 4. 2021.
39. Dobu, po kterou krajský soud zůstal pasivní, ačkoli mohl a měl činit kroky k zajištění výkonu trestu stěžovatele, nelze s ohledem na popsané okolnosti považovat za "dobu, po kterou nebylo možno trest vykonat" ve smyslu § 94 odst. 3 trestního zákoníku. V období od 1. 4. 2014 do 27. 4. 2020 proto nemohlo dojít ke stavení promlčecí doby, byť se stěžovatel prokazatelně zdržoval v zahraničí.
40. Ústavní soud uzavírá, že promlčecí doba výkonu trestu stěžovatele počala běžet dne 10. 2. 2009, přičemž od tohoto dne do 1. 4. 2014 se stavěla, neboť se stěžovatel zdržoval v zahraničí a po tuto dobu nebylo možné trest vykonat. Běh promlčecí doby pokračoval až ode dne 27. 4. 2020, do jejího uplynutí přitom stále zůstávalo téměř 5 let. Stěžovatel byl ve výkonu trestu od 5. 7. 2022, je tedy nepochybné, že k promlčení výkonu trestu i přes nesprávné posouzení běhu promlčecí doby, resp. délky jejího stavení, nedošlo. Pochybení krajského soudu a vrchního soudu tedy nemělo na výsledek řízení o návrhu stěžovatele na vydání rozhodnutí o promlčení výkonu trestu žádný vliv, a proto napadenými rozhodnutími nedošlo k porušení práv stěžovatele.
41. Ústavní soud z uvedených důvodů nezjistil namítané porušení základních práv stěžovatele (viz bod 1 tohoto usnesení), a proto jeho ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 26. března 2025
Jaromír Jirsa v. r. předseda senátu