Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Tomáše Langáška, soudkyně Dity Řepkové a soudce zpravodaje Jana Wintra o ústavní stížnosti L. P., t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Plzeň, zastoupeného JUDr. Davidem Kourou, advokátem se sídlem Františkánská 7, Plzeň, proti usnesení Krajského soudu v Plzni č. j. 9 To 352/2024-67 ze dne 7. 1. 2025 a usnesení Okresního soudu Plzeň-město č. j. 5 PP 79/2024-53 ze dne 6. 11. 2024, za účasti Krajského soudu v Plzni a Okresního soudu Plzeň-město jako účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
1. Stěžovatel brojí proti usnesení obecných soudů, které zamítly jeho žádost o podmíněné propuštění z výkonu trestu odnětí svobody podle § 88 odst. 1 písm. a) trestního zákoníku. Obecné soudy mu nevyhověly, protože podle nich stěžovatel nesplňuje jednu ze tří podmínek pro podmíněné propuštění - nelze očekávat, že po podmíněném propuštění povede řádný život.
2. Stěžovatel namítá, že napadená rozhodnutí porušují jeho právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a zákaz dvojího přičítání podle čl. 40 odst. 5 Listiny základních práv a svobod. Má za to, že obecné soudy rezignovaly na řádné, přesvědčivé a logické odůvodnění svých rozhodnutí a vycházely pouze z okolností vztahujících se k povaze a závažnosti spáchaného trestného činu, čímž porušily zákaz dvojího přičítání. Nedaly mu navíc žádný návod, co by měl ve svém přístupu zlepšit. On sám se domnívá, že v rámci výkonu trestu udělal v podstatě vše, co lze požadovat pro prokázání jeho nápravy.
3. Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a k zásahu do jejich rozhodovací činnosti přistoupí pouze v případě, zjistí-li na podkladě individuální ústavní stížnosti porušení základních práv jednotlivce (čl. 83, čl. 87 odst. 1 a čl. 91 odst. 1 Ústavy České republiky).
4. Z ústavního pořádku přitom základní právo na podmíněné propuštění neplyne. Při rozhodování v těchto věcech je tak Ústavní soud povolán k zásahu jen při závažných procesních vadách porušujících právo na spravedlivý proces či v případech porušení zákazu dvojího přičítání (srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 2878/22 , body 12-14; a tam citovaná judikatura).
5. K takovému pochybení ale v posuzované věci nedošlo. Obecné soudy se dostatečně zabývaly aktuálním skutkovým stavem a vysvětlily, z jakých konkrétních důvodů stěžovatel nesplňuje jednu ze tří podmínek pro podmíněné propuštění - prognózu vedení řádného života (viz § 88 odst. 1 trestního zákoníku). Polemika nad splněním této podmínky tvoří podstatu ústavní stížnosti.
6. Lze sice přisvědčit stěžovateli, že posouzení prognózy vedení řádného života nelze založit výlučně na trestní minulosti odsouzeného. Ústavní soud v minulosti uvedl, že "nelze judikatorně zcela vyloučit možnost podmíněného propuštění pro jakkoli definovanou skupinu odsouzených, a to ani u chronických recidivistů či pachatelů velmi závažné kriminality, pokud zákonodárce obecně připustil možnost podmíněného propuštění u všech odsouzených. Každý případ je třeba hodnotit individuálně a rozhodnutí o podmíněném propuštění je nutné odůvodnit vzhledem k osobě konkrétního odsouzeného, neopomíjeje též jeho možný vývoj a nápravu v průběhu výkonu trestu odnětí svobody a další relevantní aktuální informace" [nález sp. zn. II. ÚS 482/18 , bod 32; srov. také např. nálezy sp. zn. III. ÚS 2878/22 , bod 17; III. ÚS 2204/17, body 23-26; I. ÚS 2201/16, body 30 a 32; III. ÚS 1735/10).
7. Současně ale Ústavní soud nepopírá relevanci trestní minulosti odsouzeného při posuzování prognózy vedení řádného života ve smyslu § 88 odst. 1 trestního zákoníku. Trestní minulost jako takovou jen není možné posuzovat mechanicky pouze na základě počtu minulých odsouzení nebo počtu předchozích podmíněných propuštění. Soudy ji musí posuzovat komplexně vzhledem ke konkrétnímu budoucímu riziku recidivy v daném případě. Závěr o tom, že má soud podmínku za splněnou, pak náleží učinit právě jen a pouze příslušnému soudu, a to plně v souladu se zásadou volného hodnocení důkazů, zásadou vyšetřovací a zásadou materiální pravdy (srov. nálezy sp. zn. III. ÚS 2878/22 , bod 24; II. ÚS 482/18, body 42-43; a III. ÚS 2204/17 bod 24).
8. V posuzované věci obecné soudy vysvětlily, proč konkrétně trestní minulost stěžovatele nepřispívá k naplnění podmínky prognózy vedení řádného života. Stěžovatel je opakovaně trestán za různorodou trestnou činnost, v minulosti již byl podmíněně propuštěn a v průběhu zkušební doby byl opětovně odsouzen. Ve výkonu trestu odnětí svobody byl navíc v prosinci 2023 odsouzen za napadení jiného odsouzeného. Krajský soud navíc poukázal také na absenci sebereflexe během veřejného zasedání a celkově uzavřel, že si stěžovatel z výkonu předchozích trestů nevzal žádné ponaučení. Závěru obecných soudů, že je nutno i nadále působit na odsouzeného výkonem uložených trestů a že stěžovatel musí i nadále plnit všechny povinnosti z výkonu trestu vyplývajících, nelze z ústavněprávního pohledu nic vytknout. Obecné soudy trestní minulost stěžovatele hodnotily komplexně vzhledem ke konkrétnímu budoucímu riziku recidivy.
9. Ústavní soud proto neshledal v takovém odůvodnění nedostatky vedoucí k porušení práva na spravedlivý proces ani zákazu dvojího přičítání téhož, jak stěžovatel namítá. Ústavní stížnost proto podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 30. dubna 2025
Tomáš Langášek, v. r. předseda senátu