Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v plénu složeném z předsedy Pavla Rychetského a soudců Ludvíka Davida, Jana Filipa, Vlasty Formánkové, Jaroslava Fenyka, Vladimíra Kůrky, Tomáše Lichovníka, Jana Musila, Vladimíra Sládečka, Radovana Suchánka, Kateřiny Šimáčkové (soudkyně zpravodajky), Vojtěcha Šimíčka, Milady Tomkové a Jiřího Zemánka ve věci ústavních stížností stěžovatelky Mgr.A Lenky Raškové a stěžovatele Mgr. Jana Vrbenského, obou zastoupených JUDr. Richardem Novákem, advokátem se sídlem Dvořákova 588/13, Brno, proti příkazu k domovní prohlídce vydaném Obvodním soudem pro Prahu 1 ze dne 6. 12. 2013 sp. zn. 43 Nt 2567/2013, vedených u Ústavního soudu pod sp. zn. I. ÚS 562/14 a sp. zn. IV. ÚS 570/14 , o spojení věcí, takto:
Ústavní stížnosti dosud vedené pod sp. zn. I. ÚS 562/14 a
IV. ÚS 570/14 se spojují ke společnému řízení a budou nadále vedeny pod sp. zn. I. ÚS 562/14
.
Podle ustanovení § 63 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, ve spojení s ustanovením § 112 odst. 1 občanského soudního řádu, může Ústavní soud spojit ke společnému projednání věci, které u něho byly zahájeny a skutkově spolu souvisejí, nebo se týkají týchž účastníků.
Obě uvedené stížnosti tyto podmínky naplňují, neboť směřují proti totožnému rozhodnutí vztahujícímu se na oba stěžovatele a souvisejí tak spolu i skutkově. Z důvodu hospodárnosti a efektivity řízení proto Ústavní soud spojil tyto věci ke společnému řízení.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné. V Brně dne 14. října 2014
Pavel Rychetský, v. r. předseda Ústavního soudu
6. Podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, jde-li o návrh zjevně neopodstatněný. Podle § 43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu, ve znění zákona č. 404/2012 Sb., musí být usnesení o odmítnutí návrhu písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
7. Nad rámec uvedeného pak Ústavní soud připomíná svou ustálenou judikaturu zdůrazňující zásadu subsidiarity přezkumu rozhodnutí či jiných zásahů orgánů veřejné moci ze strany Ústavního soudu a související zásadu jeho zdrženlivosti v zasahování do činnosti ostatních orgánů veřejné moci. Zmíněné zásady se přitom specificky projevují též v případě posuzování ústavních stížností brojících proti zásahům orgánů veřejné moci učiněným v průběhu přípravného řízení trestního. Již ve svém nálezu sp. zn. III.
ÚS 62/95 ze dne 30. 11. 1995 Ústavní soud vyslovil, že ústavní soudnictví je vybudováno především na zásadě přezkumu věcí pravomocně skončených, v nichž protiústavnost nelze napravit jiným způsobem, tedy především procesními prostředky, které vyplývají z příslušných právních norem upravujících to které řízení. Trestní řízení je přitom zákonem upravený proces poznávání, zjišťování a hodnocení skutečností, na kterých bude následně vybudováno meritorní rozhodnutí ve věci. Přípravné řízení trestní prakticky neustále podléhá kontrole státního zastupitelství a posléze, při vlastním rozhodování o meritu věci, i soudnímu přezkumu co do své zákonnosti, jakož i ústavnosti.
Již v přípravném řízení je s použitím institutů představujících nejzávažnější omezení základních práv a svobod zasažené osoby spojeno rozhodování obecných soudů anebo alespoň možnost přezkumu rozhodnutí obecným soudem. Ingerenci Ústavního soudu do rozhodovací činnosti orgánů činných v trestním řízení je tak v přípravném řízení třeba považovat za zásadně nepřípustnou a možnost jejího uplatnění vykládat restriktivně. Kasační intervence Ústavního soudu je namístě pouze ve výjimečných případech, kdy s ústavní stížností napadeným rozhodnutím je spojen nepřípustný zásah do základních práv a svobod stěžovatele, jenž nebyl odčiněn při přezkumu obecným soudem, anebo jej takto odčinit nelze.
8. Po přezkoumání ústavní stížností napadeného rozhodnutí a spisového materiálu dospěl Ústavní soud k závěru, že v posuzovaném případu k zásahu do základních práv a svobod stěžovatelů nedošlo. Ústavní soud se dále stručně vyjádří k jednotlivým výtkám stěžovatelů proti postupu Obvodního soudu pro Prahu 1.
9. Stěžovatelé předně namítají nedostatečné odůvodnění neodkladnosti a neopakovatelnosti úkonu domovní prohlídky, které je nezbytnou podmínkou pro ústavně konformní provedení tohoto úkonu ve fázi trestního řízení před zahájením trestního stíhání (srov. § 160 odst. 4 trestního řádu).
10. Jak Ústavní soud konstantně judikuje, o ústavně neaprobovatelný zásah do domovní svobody jednotlivce jde tehdy, pokud je domovní prohlídka zahájena toliko formálně, tj. na základě pouhého odkazu na příslušná zákonná ustanovení. V případě, kdy je domovní prohlídka nařízena před zahájením trestního stíhání stěžovatele, musejí být naplněny silnější požadavky, tj. příkaz k domovní prohlídce musí být vydán s odůvodněním, že jde o úkon neodkladný nebo neopakovatelný. Není-li tato podmínka z odůvodnění soudního rozhodnutí, byť alespoň v (minimálním) nezbytném rozsahu, jakkoli (ani interpretací) seznatelná, pak již jen z tohoto důvodu trpí příkaz k prohlídce závažnou vadou, která má za následek porušení ústavně zaručeného základního práva na domovní svobodu zakotveného v čl. 12 odst. 1 a 2 Listiny a práva na spravedlivý proces zakotveného v čl. 36 odst. 1 Listiny (viz např. nálezy Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 536/06 , sp. zn. IV. ÚS 1780/07 , sp. zn. I. ÚS 3369/10 ).
11. Ústavnímu soudu naopak nepřísluší nahrazovat obecný soud v úvaze o tom, jestli je na základě šetření a zjištění orgánů činných v trestním řízení možno určitou osobu podezírat z participace na trestné činnosti, předpokládat, že se na místě, kde se zdržuje, mohou nacházet důkazy a jiné věci důležité pro trestní řízení, a taktéž o tom, zda s ohledem na charakter těchto stop a jiných důkazů, jakož i na další okolnosti případu, nesnese domovní prohlídka odklad na dobu, až se podezřelá osoba obeznámí s tím, z jakého skutku byla obviněna. Podmínkou ústavní konformity příkazu k domovní prohlídce je v tomto ohledu toliko seznatelnost neodkladnosti nebo neopakovatelnosti úkonu z jeho odůvodnění.
12. Ústavní soud přisvědčuje argumentu stěžovatelky, že soudkyně vydávající příkaz k domovní prohlídce pochybila při výkladu pojmů neodkladnost a neopakovatelnost úkonu před zahájením trestního stíhání. Skutečně se s obecným soudem nelze ztotožnit v tom, že domovní prohlídka je již ze své podstaty považována za úkon neodkladný a rovněž neopakovatelný, neboť vzhledem k nebezpečí jeho zmaření, zničení nebo ztráty důkazů nesnese odkladu do momentu obeznámení obviněného se skutkem, pro který bylo proti němu zahájeno trestní stíhání.
Dle zákonné definice je domovní prohlídka úkonem vykonávaným v obydlí za účelem zajištění přístupu k věci nebo osobě důležité pro trestní řízení. Zákonnou podmínkou je důvodné podezření, že se v obydlí taková věc nebo osoba nachází (srov. § 82 odst. 1 trestního řádu). Ze zákona, a to ani prostřednictvím interpretace, nelze dovodit, že by domovní prohlídka musela být za každých okolností (resp. ze své podstaty) úkonem, který vzhledem k nebezpečí jeho zmaření, zničení nebo ztráty důkazu nesnese z hlediska účelu trestního řízení odkladu na dobu, než bude zahájeno trestní stíhání (tzv. neodkladný úkon), nebo úkonem, který nebude možno před soudem provést (tzv. neopakovatelný úkon), i když nepochybně nastávají situace, kdy je z kriminalisticko-taktického hlediska nevyhnutelné zajistit věci nebo osoby důležité pro trestní řízení při domovních prohlídkách ještě předtím, než se podezřelé osoby (typicky z usnesení o zahájení trestního řízení) dozvědí o tom, že k tomu může dojít, a následně podniknout kroky ke zmaření stop trestného činu či jiných důkazů, úniku nebo přesunutí osob apod. V takovém případě musí z odůvodnění příkazu k domovní prohlídce vyplynout konkrétní nevyhnutelná potřeba jejího provedení před zahájením trestního stíhaní.
13. V posuzovaném případě dospěl Ústavní soud ohledně této stěžejné otázky k závěru, že i přes nesprávné teoretické úvahy obecného soudu o trestněprávní povaze úkonu domovní prohlídky, které nicméně samy o sobě nezpůsobují vybočení z mantinelů spravedlivého procesu garantovaného ústavou, je z odůvodnění ústavní stížností napadeného příkazu k domovní prohlídce seznatelné, proč je provedení tohoto úkonu nezbytné pro dosažení účelu trestního řízení, a proč nebylo možné vyčkat do doby zahájení trestního stíhání. Příkaz popisuje konkrétní podezření z participace stěžovatele na protiprávních aktivitách jiných osob, z čehož vyplynulo podezření, že se u něho mohly nacházet vylákané finanční prostředky či jiné cennosti, které by mohly být výnosem z trestné činnosti. Jelikož soudkyně obecného soudu situaci vyhodnotila tak, že by tyto věci mohly být po zahájení trestního stíhání ukryty, domovní prohlídku nařídila jako úkon neodkladný a neopakovatelný dle § 160 odst. 4 trestního řádu.
14. K ostatním výtkám stěžovatelů Ústavní soud uvádí, že tyto shledává pro kasační zásah předčasnými. Ústavní soud v této fázi trestního řízení nemůže přezkoumávat tvrzené odlišnosti a rozpory mezi ústavní stížností napadeným příkazem k domovní prohlídce a po vykonání prohlídky vydaném usnesení o zahájení trestního stíhání. Nadto připomíná, že usnesení o zahájení trestního stíhání stěžovatele v trestní věci související s provedenou domovní prohlídkou již testem ústavnosti před tímto soudem obstálo.
V souladu s jeho posláním ochrany ústavnosti a principem subsidiarity je jeho pravomoc rušit rozhodnutí orgánů činných v trestním řízení omezena jenom na ta nejzávažnější pochybení způsobující zásah do základních práv a svobod stěžovatelů. V tomto případě k takovým pochybením nedošlo. Jak správně poznamenala stěžovatelka, Ústavní soud není povolán přezkoumávat návrh státního zástupce na vydání příkazu k domovní prohlídce. Ústavní soud shledal, že postup při nařizování domovní prohlídky je dostatečně určitý a přezkoumatelný na to, aby v testu ústavnosti obstál.
15. I kdyby měl Ústavní soud jiný názor na to, zdali policejní orgán při provedení domovní prohlídky a zajištění v obydlí stěžovatelů se nacházejících věcí postupoval ve všech krocích bezvadně a v plně v intencích trestního řádu, pro svůj výše vymezený velmi limitovaný mandát ochrany ústavnosti není v této věci povolán zasáhnout kasačním rozhodnutím. Na základě výše uvedených důvodů byla proto ústavní stížnost podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) a zákona o Ústavním soudu odmítnuta jako zjevně neopodstatněná, a to mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 5. listopadu 2014
Kateřina Šimáčková, v. r. předsedkyně senátu