Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl o ústavní stížnosti obchodní společnosti MEDESA, spol. s r. o. IČO: 64254577 se sídlem Saffova 37, 572 01 Polička, zastoupené JUDr. Jaroslavem Navrátilem, advokátem se sídlem Bayerova 34 602 00 Brno, proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 30. 6. 2005, č. j. 31 Ca 117/2005-74, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 13. 5. 2005, č. j. 5 Afs 123/2004-61, proti rozhodnutí Finančního ředitelství v Hradci Králové ze dne 6. 3. 2003, č. j. 505/130/2003-An, a proti dodatečným platebním výměrům Finančního úřadu Svitavy ze dne 16.10. 2002, č.j. 67393/02/263912/8423, č.j. 67399/02/263912/8423, č.j. 67415/02/263912/8423, č.j. 67419/02/263912/8423, č.j. 67425/02/63912/8423, č.j. 67430/02/63912/8423, č.j. 67433/02/63912/8423, č.j. 67436/02/63912/8423, č.j. 67438/02/63912/8423, č.j. 67440/02/63912/8423, č.j. 67422/02/63912/8423, č.j. 67444/02/63912/8423, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatelka zejména uvedla, že Finanční úřad Svitavy (dále jen "FÚ") "za účelem vyššího výběru daně" nesprávné posuzoval skutkový stav věci (mimo jiné nepřihlížel k předloženým důkazům, výpovědím svědků, nevyžádal si odborné posouzení technologie procesů chemických analýz). Aniž by to bylo kvalifikovaně doloženo, byly uzavřené smlouvy autoritativně překvalifikovány na operativní pronájem. Finanční orgány relevantně neodůvodnily, že by "stěžovatel porušil nebo obcházel ust. § 261 odst. 6, kde je vyjádřeno rozhraničení úpravy občanskoprávní a obchodněprávní v kontextu § 263, § 264 a § 269 odst. 2 o tzv. inominátních kontraktech, a ust.
§ 265, § 266 Obch.Z.". Stěžovatelka se dále domnívá, že skutečnost, že účet banky, na který má být daň zaplacena, je uveden mimo výrokovou část (za lhůtou k plnění) odporuje ustanovení § 32 odst. 2 písm. d) zákona č. 337/1992 Sb. V této části ústavní stížnosti uzavřela, že došlo k porušení čl. 2 odst. 3 Ústavy ČR, čl. 2 odst. 2 (a "čl. 2 ve vztahu čl. 4 a čl. 11 odst. 5") a čl. 36 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listiny").
Stěžovatelka dále poukázala na to, že Nejvyšší správní soud [poté co Krajský soud v Hradci Králové (dále jen "KS") rozsudkem ze dne 28. 4. 2004, č.j. 31 Ca 36/2003-31, zrušil rozhodnutí Finančního ředitelství v Hradci Králové (dále jen "FŘ") pro nezákonnost a žalované FŘ podalo kasační stížnost] "nejprve fakticky změnil skutkový stav a na základě toho provedl své právní posouzení tohoto stavu - nesprávný skutkový stav podřídil normám hmotného práva". Stěžovatelka se proto domnívá, že Nejvyšší správní soud (dále jen "NSS") porušil princip zákonnosti, neboť v řízení bez jednání posuzoval odborné skutečnosti a z nich vyvodil zcela opačné závěry a fakticky tak provedl nové hodnocení důkazů k tíži jedné strany. NSS tedy porušil ústavní právo stěžovatelky zakotvené v čl. 2 odst. 3 a čl. 96 Ústavy ČR v návaznosti na čl. 38 odst. 2 Listiny a dále čl. 2 odst. 2 a odst. 3 a čl. 4 odst. 4 Listiny.
Stěžovatelka konečně kritizovala, že KS v novém rozsudku ze dne 30. 6. 2005, č. j. 31 Ca 117/2005-74 - poté co rozhodl v nepřítomnosti stěžovatelky, bez nařízení jednání, aniž by stěžovatelku vyzval k vyslovení souhlasu s takovým postupem a upřel jí tak právo na veřejné projednání věci v její přítomnosti podle čl. 96 Ústavy ČR a čl. 38 Listiny - důkazní situaci zcela změnil (přesněji nezkoumal ji a přiklonil se k názoru vedlejšího účastníka a NSS). KS tak popřel ústavní princip předvídatelnosti "práva a rozhodnutí" a navíc vydal nesprávné poučení, neboť výslovně neuvedl, že kasační stížnost je ve smyslu § 104 odst. 3 s. ř. s. nepřípustná.
Stěžovatelka se domnívá, že napadenými rozhodnutími daňových orgánů, KS i NSS byla porušena její citovaná základní práva (a také "práva plynoucí z komunitárního práva EÚ"), zejména princip předvídatelnosti práva, práva na rovnost zbraní a práva na spravedlivý proces. Proto navrhla, aby Ústavní soud vydal nález, že se v záhlaví tohoto usnesení uvedené rozsudky a rozhodnutí správních orgánů zrušují.
V projednávaném případě k takovému závěru nedospěl.
K základním principům, ovládajícím řízení o ústavních stížnostech, patří zásada subsidiarity, dle níž je podmínkou podání ústavní stížnosti vyčerpání všech procesních prostředků, které zákon k ochraně práva poskytuje [§ 75 odst. 1 ve spojení s § 72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb.]. To platí za situace, kdy nejsou dány důvody přijetí ústavní stížnosti i bez splnění této podmínky dle ustanovení § 75 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb.
Smysl a účel této zásady reflektuje maximu, dle níž ochrana základních práv a svobod není, a ani z povahy věci nemůže být, pouze úkolem Ústavního soudu, nýbrž všech orgánů veřejné moci, a v tomto rámci především obecných/správních soudů (čl. 4 Ústavy). Ústavní soud představuje v této souvislosti ultima ratio, institucionální mechanismus, jenž nastupuje teprve v případě selhání všech procesních prostředků ostatních. V neposlední řadě zásada subsidiarity odráží i princip minimalizace zásahů Ústavního soudu do pravomoci jiných orgánů, jejichž rozhodnutí jsou v řízení o ústavních stížnostech přezkoumávána. K tomu se Ústavní soud podrobněji vyslovil mj. v nálezu sp. zn. III. ÚS 117/2000
(In: Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 19. Vydání 1. Praha : C.H. Beck 2001, str. 79).
Atribut subsidiarity ústavní stížnosti má totiž jak dimenzi formální, tak dimenzi materiální. Na jedné straně subsidiarita ústavní stížnosti znamená požadavek vyčerpání všech procesních prostředků, jež právní řád jednotlivci poskytuje, což nachází výraz v institutu nepřípustnosti ústavní stížnosti ve smyslu § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu. Na druhé straně má princip subsidiarity i dimenzi materiální, z níž plyne, že jejím důvodem jsou samy kompetence Ústavního soudu jako orgánu ochrany ústavnosti [čl.
83 Ústavy ČR], tedy orgánu, který poskytuje ochranu základním právům teprve poté, pokud základní práva nebyla respektována ostatními orgány veřejné moci. Jinými slovy, v subsidiaritě ústavní stížnosti se rovněž realizuje v konkrétní a praktické podobě ústavní princip dělby moci mezi jednotlivými orgány veřejné moci. Pokud právní předpis stanoví, že v určité procesní situaci je příslušný k rozhodování o právech fyzické nebo právnické osoby konkrétní orgán veřejné moci, jednalo by se o zásah do jeho pravomoci a o porušení principu dělby moci, pokud by jiný orgán (tedy i Ústavní soud) o těchto právech rozhodoval, aniž by byla dána příslušnému orgánu možnost k realizaci jeho působnosti.
Obě tato hlediska je třeba reflektovat při aplikaci a interpretaci jednotlivých institutů zákona o Ústavním soudu, v daném případě při posuzování přípustnosti ústavní stížnosti.
Stěžovatelka napadla ústavní stížností (mimo jiných rozhodnutí) také poslední soudní rozhodnutí ve věci, tj. rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 30. 6. 2005, č. j. 31 Ca 117/2005-74. Vůči tomuto rozhodnutí však kasační stížnost nepodala.
Krajský soud ve svém vyjádření k ústavní stížnosti sice zaujal názor - jak je uvedeno výše - že souhlas zástupce stěžovatelky k rozhodnutí soudu bez jednání ze dne 6. 6. 2003 platil po celou dobu řízení před ním. S tímto závěrem však stěžovatelka zjevně nesouhlasila, neboť v ústavní stížnosti namítla, že soud (nyní) rozhodl bez nařízení jednání, aniž by si byl vyžádal její souhlas. Právě toto - jak sama tvrdí - porušení jejího významného procesního práva ji mělo vést k tomu, aby proti napadenému rozsudku krajského soudu kasační stížnost podala.
To však neučinila. Za tohoto stavu tedy není rozhodné, jestliže stěžovatelka současně odkázala na údajnou nepřípustnost kasační stížnosti podle § 104 odst. 3 písm. a/ s. ř. s. Zde se lze dovolat i vyjádření NSS k ústavní stížnosti, jehož obsah je reprodukován na jiném místě tohoto usnesení. Proto Ústavní soud dovozuje, že stěžovatelka nevyčerpala všechny procesní prostředky, které jí zákon k ochraně jejího práva poskytuje. Jedná se tedy o ústavní stížnost nepřípustnou (§ 72 odst. 3 a § 75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb. Proto soudce zpravodaj ústavní stížnost jako návrh nepřípustný mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl [ustanovení § 43 odst. 1 písm. e) zákona č. 182/1993 Sb.].
Vzhledem k tomu, že Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost je nepřípustná, dalšími námitkami stěžovatelky se již nezabýval.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 26. března 2008
Vojen Gűttler soudce zpravodaj