Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátu složeném z předsedy senátu JUDr. Vojena Güttlera a soudců JUDr. Františka Duchoně a JUDr. Ivany Janů o ústavní stížnosti stěžovatele JUDr. J. Ď., zastoupeného JUDr. V. M., advokátkou, proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 25. 7. 2003, sp. zn. 4 To 73/2003, a usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 19.5.2003, sp. zn. 39 T 20/99, spojené s návrhem na zrušení ust. § 151 odst. 2 věty druhé trestního řádu, t a k t o :
1. Ústavní stížnost se odmítá. 2. Návrh na zrušení ust. § 151 odst. 2 věty druhé trestního řádu se odmítá. O d ů v o d n ě n í :
Ústavní stížností se stěžovatel s odvoláním na tvrzené porušení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod domáhal zrušení usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 25. 7. 2003, sp. zn. 4 To 73/2003, a usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 19.5.2003, sp. zn. 39 T 20/99. Současně navrhl zrušení ust. § 151 odst. 2 věty druhé trestního řádu. Krajský soud v Brně zamítl výše citovaným usnesením ze dne 19.5.2003, sp. zn. 39 T 20/99, návrh stěžovatele-advokáta na přiznání odměny a náhrady hotových výdajů za obhajobu odsouzeného M. P.. Své rozhodnutí odůvodnil tak, že novelou trestního řádu s účinností od 1. 1. 2002 (zák. č. 265/2001 Sb.) byla v § 151 odst. 2 věta druhá tr.ř. zakotvena prekluzivní lhůta jednoho roku, v níž musí obhájce nárok na přiznání odměny a náhrady hotových výdajů uplatnit, jinak jeho nárok zaniká. Podle § 41 odst. 5 tr. ř. nebylo-li zmocnění obhájce při jeho zvolení nebo ustanovení vymezeno jinak, zaniká při skončení trestního stíhání. Podle § 12 odst. 10 tr. ř. se trestním stíháním rozumí úsek řízení od zahájení trestního stíhání do právní moci rozsudku. Na základě uvedených ustanovení trestního řádu pak krajský soud dospěl k závěru, že advokát svůj návrh neuplatnil včas, tedy do 15. 1. 2003; událost, určující počátek prekluzivní lhůty v posuzovaném případě nastala právní mocí rozsudku ve věci odsouzeného M. P. dne 15. 1. 2002, kdy se obhájce - přítomný u veřejného zasedání soudu - dozvěděl o skončení povinnosti obhajovat jmenovaného odsouzeného, neboť byl přítomen veřejnému zasedání o odvolání. Stěžovatel-obhájce však podal "návrh na vyúčtování odměny a náhrady hotových výdajů" až dne 12. 3. 2003. Vrchní soud v Olomouci stížnost stěžovatele proti uvedenému rozhodnutí Krajského soudu v Brně zamítl. V odůvodnění zdůraznil, že se ztotožňuje s názorem krajského soudu a stížnostní argumentaci stěžovatele odmítá s poukazem na již shora částečně citované ustanovení § 41 odst. 5 tr.ř.; z jeho věty druhé vyplývá, že i když zmocnění k obhajobě zaniklo skončením trestního stíhání, je obhájce oprávněn za obžalovaného podat ještě dovolání a zúčastnit se řízení o dovolání u Nevyššího soudu, dále podat žádost o milost a o odklad výkonu trestu. Za okolností, o něž advokát opírá svou stížnost, by bylo novelizované ustanovení § 151 odst. 2 věta druhá tr. ř. - podle názoru vrchního soudu - prakticky neživotné, pokud by se měla prekluzivní lhůta odvíjet nikoli od povinnosti obhajovat, ale od oprávnění podat za obžalovaného ještě mimořádný opravný prostředek, či žádosti, uvedené v § 41 odst.
5 věta druhá tr. ř. Pokud jde o počátek dané prekluzivní lhůty zdůraznil i vrchní soud, že stěžovatel byl osobně přítomen u soudu ve dnech, kdy došlo rozhodnutím o dovolání k právní moci rozsudku ve věci M. P. Stěžovatel v ústavní stížnosti uvádí, že v řízení před Ústavním soudem není sporu o to, že ustanovený obhájce má vůči státu podle ust. § 151 odst. 2 tr. ř. právní nárok na odměnu a na náhradu hotových výdajů. Stěžovatel však tvrdí, že "rozhodnutí obecných soudů jsou ve svém odůvodnění v rozporu se zákonem a nejsou proto z uvedeného důvodu souladná s ústavním pořádkem republiky - článek 90 a článek 95 odst. 2 úst. zák. č. 1/1993 Sb.". Zopakoval, že podle odůvodnění napadeného rozhodnutí Vrchního soudu v Olomouci měl jako ustanovený obhájce vůči státu svůj nárok na odměnu a náhradu hotových výdajů (ust. § 151 odst. 2 tr. řádu) uplatnit v rámci jednoroční prekluzivní lhůty, počítané od skončení trestního stíhání (ust. § 41 odst. 5 tr. ř.). V daném případě však v souladu s tr. řádem podal za obžalovaného ještě dovolání k Nejvyššímu soudu a i tento úkon právní služby byl prý součástí jeho vyúčtování odměny a náhrady hotových výdajů ustanoveného obhájce. Podle mínění stěžovatele by ustanovený obhájce měl mít právní nárok na odměnu a náhradu hotových výdajů i za takovou účast na řízení o dovolání u Nejvyššího soudu, které (řízení) by se uskutečnilo až po jednoroční lhůtě od skončení řízením nalézacích soudů. Pokud by měla být argumentace vrchního soudu správná, pak by - jak dovozuje stěžovatel - právní nárok ustanoveného obhájce na odměnu a náhradu hotových výdajů za účast na řízení o dovolání u Nejvyššího soudu právně zanikl a to ještě dříve, než by úkon, od kterého se nárok odvíjí, tj. účast na řízení o dovolání u Nevyššího soudu, byl reálně proveden. Podle názoru stěžovatele jakmile ustanovený obhájce podá za žalovaného např. mimořádný opravný prostředek, pak tím ze zákona opět nastupuje právní povinnost obhajovat, a to plně v souladu s trestním řádem a zákonem č. 85/1996 Sb., o advokacii. Stěžovatel dále poukázal na údajné vytvoření stavu extrémní nerovnosti mezi ustanovenými obhájci, kteří za obžalovaného podají např. ještě mimořádný opravný prostředek, oproti obhájcům, kteří tohoto práva nevyužijí. Z uvedeného důvodu spojil svoji ústavní stížnost podle ust. § 74 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, s návrhem na zrušení ust. § 151 odst. 2 věty druhé trestního řádu. Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. Podstatou ústavní stížnosti je otázka, kdy je nutno uplatnit nárok na odměnu a náhradu hotových výdajů podle ust. § 151 odst. 2 trestního řádu, je-li v trestní věci ustanoveným obhájcem podáno i dovolání. Ústavně konformní výklad ust. § 151 odst. 2 věty druhé ve vztahu k § 41 odst. 5 trestního řádu je totiž - se zřetelem ke shora uvedené otázce nastolené konkrétním zkoumaným případem - podle názoru Ústavního soudu takový, že podá-li obhájce ve věci navíc i dovolání, nastupuje tím opět (jak uvádí i stěžovatel) jeho právní povinnost obhajovat, která končí vydáním rozhodnutí dovolacího soudu. Poté je nutno ve lhůtě podle ust. § 151 odst.
2 věty druhé trestního řádu uplatnit nárok na odměnu a náhradu hotových výdajů podle tohoto ustanovení za dovolací řízení. To však nemá vliv na nutnost předtím (rovněž v prekluzivní jednoroční lhůtě) uplatnit tento nárok za řízení před soudem prvého stupně a před soudem odvolacím, kdy došlo k pravomocnému skončení trestního stíhání, pokud je zřejmé, že řízení před dovolacím soudem nebude ukončeno před uplynutím této lhůty. V daném případě bylo zjištěno, jak je z výše uvedeného patrno, že lhůta k podání předmětného návrhu uplynula dne 15. 1. 2003 a stěžovatel svůj nárok uplatnil až 12. 3. 2003, tedy opožděně. Obecným soudům proto nezbylo, než rozhodnout, že se návrh stěžovatele na odměnu a náhradu hotových výdajů zamítá. Stěžovatel sice v dané věci zastává odlišný, shora podrobně popsaný výklad, to však kasaci napadených rozhodnutí neodůvodňuje. Stížnostní soud (Vrchní soud v Olomouci) se navíc mj. argumentačně vypořádal i s námitkou, resp. názorem stěžovatele (v odůvodnění zkoumané ústavní stížnosti již neopakovaným), od kdy je nutno počítat počátek běhu předmětné prekluzivní lhůty; totiž ode dne 15. 1. 2002, kdy byl stěžovatel jako obhájce přítomen u veřejného zasedání, kdy vydáním rozhodnutí došlo k pravomocnému ukončení trestního stíhání. Se závěry obecných soudů se lze ztotožnit i z ústavněprávního hlediska. Ústavní soud již mnohokrát zdůraznil, že není součástí soustavy obecných soudů a nepřísluší mu právo přezkoumávat zákonnost či dokonce věcnou správnost soudních rozhodnutí či provádět dohled nad jejich rozhodovací činností (o což - jak shora uvedeno - stěžovatel usiloval), do které je povinen zasáhnout pouze tehdy, pokud zásah orgánu veřejné moci je natolik intenzivní, že dojde k porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod stěžovatele. Ústavní stížnost však spočívá v pouhé polemice stěžovatele s řádně a přesvědčivě zdůvodněnými právními závěry obecných soudů. Tvrzení o porušení jeho práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 Listiny základních práv a svobod tak obstát nemůže. Jelikož Ústavní soud nezjistil, že by v dané věci došlo k porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod stěžovatele, byla ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněný návrh podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítnuta. Byla-li ústavní stížnost odmítnuta, musí se takové rozhodnutí promítnout i do návrhu podaného ve smyslu ust. § 74 zákona o Ústavním soudu. Je-li totiž samotná ústavní stížnost shledána zjevně neopodstatněnou, odpadá tím i základní podmínka projednání návrhu na zrušení zákona nebo jiného právního předpisu anebo jejich jednotlivých ustanovení (srov. např. již usnesení Ústavního soudu
sp. zn. III. ÚS 101/95
, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu České republiky, svazek 4, usn. č. 22, str. 351). P o u č e n í : Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 23. září 2004
JUDr. Vojen Güttler
předseda I. senátu Ústavního soudu