Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl dne 4. září 2006 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků soudcem zpravodajem Eliškou Wagnerovou ve věci ústavní stížnosti P.K. proti části výroku II usnesení Okresního soudu v Děčíně ze dne 12. 8. 2005, sp. zn. 13 C 107/98, a usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem, pobočky v Liberci, ze dne 27. 4. 2006, sp. zn. 30 Co 582/2005, a proti jinému zásahu orgánu veřejné moci spočívajícím v průtazích v řízení vedeném u Okresního soudu v Děčíně pod sp. zn. 13 C 107/98,
t a k t o :
Ústavní stížnost se o d m í t á .
O d ů v o d n ě n í :
Jak stěžovatel v ústavní stížnosti uvedl, napadenou částí výroku rozhodnutí Okresního soudu v Děčíně byla zamítnuta žádost stěžovatele o ustanovení zástupce pro řízení z řad advokátů. Tento výrok byl na základě stěžovatelova odvolání potvrzen i napadeným usnesením Krajského soudu v Ústí nad Labem, pobočkou v Liberci. Soud prvního stupně sice stěžovateli přiznal osvobození od soudních poplatků, avšak současně rozhodl, že není splněna podmínka pro ustanovení právního zástupce z řad advokátů, neboť to v dané věci nevyžaduje ochrana zájmů stěžovatele. To z důvodu, že projednávaná věc je věcí právně i skutkově jednoduchou. Z obsahu spisu je podle obecných soudů zřejmé, že stěžovatel byl dosud sám schopen činit podání po věcné i právní stránce správná a odpovídající dané věci, a i jinak se v soudním sporu orientovat a postupovat adekvátním způsobem.
Stěžovatel se domnívá, že takové právní závěry, resp. takový výklad ust. § 30 odst. 2 o. s. ř. je v rozporu s ústavně zaručeným právem na právní pomoc. Stěžovatel je toho názoru, že občan by sám měl vycítit, kdy pomoc advokáta pořebuje a kdy se bez něho obejde. Naopak odmítá rozlišování právních věcí na jednoduché a složité a vznáší otázku, kde je hranice mezi věcmi jednoduchými a složitými. Navíc se stěžovatel domnívá, že daná věc zřejmě nebude věcí jednoduchou, pokud o ní nebylo obecnými soudy od roku 1998 rozhodnuto (řízení bylo v letech 2000 - 2005 přerušeno). Stěžovatel se proto také domnívá, že soudní řízení je vedeno nepřiměřeně dlouhou dobu, v čemž spatřuje porušení základního práva na vyřízení věci bez zbytečných průtahů a v přiměřené lhůtě.
Jedním z atributů ústavní stížnosti jako prostředku k ochraně ústavně zaručených základních práv jednotlivce je její subsidiarita. Princip subsidiarity ústavní stížnosti nalezl svůj odraz v požadavku vyčerpání všech prostředků, které zákon jednotlivci k ochraně jeho práva poskytuje, před podáním ústavní stížnosti. Ústavní stížnost je nepřípustná, pokud stěžovatel tuto podmínku nesplnil, tedy před podáním ústavní stížnosti nevyužil všech prostředků k ochraně svých práv (ust. § 75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "zákon o Ústavním soudu").
Ústavní stížnost je tedy přípustná zpravidla ve věcech již pravomocně skončených, v nichž nelze dosáhnout nápravy jinak než poskytnutím ochrany základních práv ze strany Ústavního soudu.
V daném případě stěžovatel zaměřil svou ústavní stížnost proti rozhodnutím vydaným v průběhu probíhajícího soudního řízení, jimiž bylo rozhodnuto o tom, že stěžovatel nesplňuje podmínku pro ustanovení právního zástupce z řad advokátů, a to z důvodu, že projednávaná věc se soudům jeví jako skutkově i právně jednoduchá a že sám stěžovatel dosud prokázal schopnost jednat v řízení samostatně. Ústavní soud je toho názoru, že otázku tzv. jednoduchosti věci a schopnosti stěžovatele jednat v řízení bez kvalifikovaného právního zastoupení nelze posoudit a priori, ale až ve vztahu ke konkrétnímu průběhu řízení, popřípadě jeho výsledku. Jinak řečeno, posouzení toho, zda napadenými rozhodnutími a v nich zastávaným právním závěrem došlo případně k porušení stěžovatelova práva na právní pomoc podle čl. 37 odst. 2 Listiny, bude možné až v souvislosti s konkrétním průběhem řízení a jeho výsledkem, tedy až po přijetí rozhodnutí ve věci samé. Z tohoto hlediska je ústavní stížnost podána předčasně a Ústavní soud ji hodnotí jako nepřípustnou podle § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu.
Pokud jde o druhou námitku stěžovatele stran porušení práva na vyřízení věci bez zbytečných průtahů a v přiměřené lhůtě, také tuto část ústavní stížnosti musel Ústavní soud hodnotit jako nepřípustnou, a to z následujících důvodů.
Na základě četných výtek ze strany Evropského soudu pro lidská práva, který považoval v řadě rozhodnutí dosavadní možnosti nápravy průtahů soudních řízení v českém právním řádu za nedostatečné, byla s účinností od 1. 7.2004 do zákona č. 6/2002 Sb., o soudech a soudcích, vložena právní úprava tzv. návrhu na určení lhůty k provedení procesního úkonu obsažená v ustanovení § 174a zákona o soudech a soudcích. Ústavní soud reagoval na tuto snahu zákonodárce zavést do právního řádu nový efektivnější prostředek sloužící jednotlivci k nápravě situace vzniklé průtahy v řízení tak, že považuje za nezbytnou podmínku přípustnosti ústavní stížnosti proti průtahům v řízení vyčerpání tohoto návrhu před obecnými soudy (srov. např. usnesení ve věcech
sp. zn. I. ÚS 506/04
,
sp. zn. IV. ÚS 259/04
,
a další).
Pokud proto stěžovatel před podáním ústavní stížnosti tento prostředek nevyčerpal, musí být ústavní stížnost brojící proti průtahům v řízení a jeho nepřiměřené délce odmítnuta jako nepřípustná podle § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu.
S ohledem na výše uvedené soudce zpravodaj mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením ústavní stížnost podle § 43 odst. 1 písm. e) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako nepřípustný návrh odmítl.
Za této situace již soudce zpravodaj nevyzýval stěžovatele k odstranění vad ústavní stížnosti (absence právního zastoupení, které je v řízení před Ústavním soudem podle ust. § 30 odst.1 zákona o Ústavním soudu obligatorní).
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 4. září 2006
Eliška Wagnerová soudce zpravodaj