Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Tomáše Lichovníka a soudců Vladimíra Sládečka a Davida Uhlíře (soudce zpravodaj) o ústavní stížnosti FTV Prima, spol. s r. o., se sídlem v Praze, Na Žertvách 24/132, zastoupené Mgr. Ludmilou Kutějovou, advokátkou se sídlem v Praze, Politických vězňů 935/13, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu č. j. 4 As 126/2015-29 ze dne 20. listopadu 2015 a rozsudku Městského soudu v Praze č. j. 6 A 33/2015-47 ze dne 21. dubna 2015, za účasti Nejvyššího správního soudu, Městského soudu v Praze jako účastníků řízení a vedlejší účastnice řízení Rady pro rozhlasové a televizní vysílání, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
1. Stěžovatelce byla rozhodnutím Rady pro rozhlasové a televizní vysílání (dále též "Rada pro vysílání") uložena pokuta ve výši 200 000 Kč. Stěžovatelka dle rozhodnutí Rady pro vysílání porušila povinnost nezařadit v době denního vysílání pořady a upoutávky, které by mohly ohrozit fyzický, psychický nebo mravní vývoj dětí a mladistvých, kterou jí ukládá § 60 odst. 3 písm. d) zákona č. 231/2001 Sb., o provozování rozhlasového a televizního vysílání a o změně dalších zákonů (dále též "zákon o vysílání"). Povinnost byla dle Rady porušena odvysíláním seriálu Grimm, epizody Zlaté vejce, jež obsahovala scénu psychického a fyzického týrání ženy nuceným krmením.
2. Proti rozhodnutí Rady se stěžovatelka bránila žalobou u Městského soudu v Praze, ve které argumentovala tím, že skutková podstata správního deliktu nebyla naplněna, neboť nebyla splněna zákonem předepsaná podmínka existence předešlého upozornění na porušení zákona. Dle stěžovatelky nemá předcházející upozornění věcnou ani časovou souvislost s nynějším jednáním. Dále žalobu stěžovatelka odůvodnila tím, že výše stanovené sankce je nepřezkoumatelná a že při stanovení její výše jí Rada přičetla k tíži skutečnosti, ke kterým přihlédnout neměla. Stěžovatelka rovněž namítá, že ve správním řízení byla krácena její obhajovací práva a že byla porušena zásada rovnosti. Městský soud v Praze žalobě stěžovatelky nevyhověl a v celém rozsahu ji zamítl.
3. Následnou kasační stížnost stěžovatelky Nejvyšší správní soud zamítl s tím, že předcházející upozornění Rady pro vysílání se na protiprávní jednání stěžovatelky vztahuje, neboť neexistuje žádná lhůta, která by omezovala platnost těchto předcházejících upozornění. Dle Nejvyššího správního soudu je podstatné, zda se upozornění týká obdobného závadného jednání a není důležité, zda se vztahuje k jinému pořadu nebo dokonce jinému televiznímu kanálu stejného provozovatele. Dále bylo soudem uvedeno, že správní řád vylučuje, aby stěžovatelce byly zpřístupněny informace o tom, zda, kdo a jak konkrétně hlasoval v kolegiálním orgánu a podstatné je odůvodnění rozhodnutí a ne protokol o hlasování.
4. Proti rozhodnutí Nejvyššího správního soudu stěžovatelka brojila ústavní stížností, neboť se domnívala, že jím došlo k porušení jejího práva na soudní ochranu, práva na obhajobu a svobody slova. Porušení tohoto práva spatřovala stěžovatelka v tom, že ze strany Rady pro vysílání došlo k excesivnímu výkladu ustanovení § 59 a nesprávné aplikaci § 60 zákona o provozování rozhlasového a televizního vysílání. Stěžovatelka nepovažuje svoje jednání za delikt dle § 60 odst. 3 písm. d) zákona o provozování rozhlasového a televizního vysílání a rovněž uváděla, že nemohla legitimně očekávat, že odvysíláním epizody by mohla spáchat stejný skutek, na který byla upozorněna Radou pro vysílání v roce 2011. Stěžovatelka dále uvádí, že došlo k porušení jejího práva na obhajobu a to tím, že dle slov stěžovatelky nedošlo k možnosti se vyjádřit k významným skutečnostem z hlediska řízení o předmětném deliktu. Stěžovatelka též uvedla, že došlo k porušení její svobody projevu tím, že ze strany Rady pro vysílání a správních soudů došlo k nedůvodnému upřednostnění ochrany dětí a mladistvých.
5. Ústavní soud se seznámil s ústavní stížností, napadenými rozhodnutími a správním spisem; dospěl k závěru, že se jedná o návrh přípustný, avšak zjevně neopodstatněný [pro rozhodná kritéria srov. nález sp. zn. Pl. ÚS 85/06 ze dne 25. 9. 2007 (N 148/46 SbNU 471)]. Zjevná neopodstatněnost ústavní stížnosti, přes její ústavněprávní rozměr, může mimo jiné plynout také z předchozích rozhodnutí Ústavního soudu, řešících shodnou či obdobnou právní problematiku [usnesení sp. zn. Pl. ÚS 24/02 ze dne 24. 9. 2002 (U 31/27 SbNU 341)].
6. Argumentaci stěžovatelky lze rozdělit do dvou okruhů. První, procesní okruh námitek zpochybňuje, že Rada pro vysílání stěžovatelku upozornila před uložením pokuty na porušování povinností stanovených zákonem o vysílání. Dále stěžovatelka namítla, že bylo porušeno její právo na obhajobu. Druhý, věcný okruh námitek zpochybnil vlastní hodnocení, že odvysíláním seriálu Grimm, epizody Zlaté vejce, došlo k porušení zákona, resp. že je uložená pokuta nezbytným zásahem do svobody projevu stěžovatelky.
7. Upozornění na porušení zákona představuje relativně neformální institut poskytující provozovateli vysílání možnost konfrontovat svůj právní názor na určité typizované jednání s právním názorem správního orgánu, a to aniž by mu v okamžiku vydání upozornění hrozil zásah do jeho subjektivních veřejných práv v podobě uložení sankce za porušení zákona o vysílání. Nelze ovšem pominout, že v případě § 59 odst. 1 zákona o vysílání, jakkoliv jde o ustanovení stanovící podmínku pro uskutečnění sankčního zásahu do ústavně zaručeného práva podle čl. 17 Listiny, jde o procesní ustanovení podústavního předpisu, jehož výklad náleží především obecným soudům (nález sp. zn. I. ÚS 4035/14 ze dne 30. 1. 2018).
8. Upozornění vydané Radou pro rozhlasové a televizní vysílání je způsobilým podkladem pro uložení sankce za následná porušení povinností provozovatele, pokud obsahuje obdobné skutkové okolnosti, které by naplnily příště stejnou skutkovou podstatu deliktu jako ve skutku, na jehož protiprávnost byl provozovatel po odvysílání upozorněn. Nelze přitom dovozovat, že by Rada musela upozornění činit u každého jednotlivého skutku, kterým byla porušena tatáž zákonná povinnost, navíc u pořadu typu série, v nichž se závadné vzorce chování opakují a provozovatel si musel být vědom charakteru a dopadu v nich prezentovaného jednání [srov. i nález sp. zn. I. ÚS 671/13 ze dne 29. 7. 2013 (N 135/70 SbNU 251) a tam citovaná rozhodnutí Ústavního soudu]
9. Je tedy nepřiléhavé tvrzení stěžovatelky, že nemohla legitimně očekávat, že odvysíláním epizody mohla spáchat stejný skutek, na jaký byla upozorněna v souvislosti s jiným pořadem. Upozornění podle § 59 zákona o provozování rozhlasového a televizního vysílání neplní funkci samotné sankce, nýbrž teprve předpokladu pro udělení sankce. Tento předpoklad splněn byl, neboť k upozornění stěžovatelky Radou došlo dokonce dvakrát a to v roce 2011. Stěžovatelka odvysílala sporný pořad v roce 2014, to znamená, že k upozornění došlo 3 roky před odvysíláním. Zároveň je třeba poukázat na to, že § 59 zákona o provozování rozhlasového a televizního vysílání nestanovuje žádnou dobu, po kterou by mělo upozornění platit a spíše působí preventivně pro budoucí nevysílání obdobně závadných pořadů. Z toho důvodu se upozornění nevztahuje pouze na jeden pořad, ale na všechny obdobné skutečnosti. Pokud by tomu tak totiž nebylo a upozornění se vztahovalo jen na konkrétní pořad či epizodu, mohlo by docházet k situacím, kdy by provozovatelé rozhlasového a televizního vysílání mohli beztrestně uvádět jakýkoliv obsah v jakoukoliv dobu, neboť upozornění by pro ně nebylo žádnou sankcí. Úmyslem zákonodárce však byla, mimo jiné, ochrana dětí a mladistvých a proto je důvodné, aby se upozornění vydaná Radou vztahovala na obdobné skutečnosti (srov. nález sp. zn. I. ÚS 4035/14 ).
10. K námitce stěžovatelky, že mezi předchozím upozorněním a sporným pořadem v nynější věci je jen velmi volná věcná souvislost, nelze tomu přisvědčit. Stěžovatelka byla opakovaně upozorněna na porušení zákona zobrazováním fyzického a psychického násilí, které by mohlo negativně působit na dětské diváky. V posuzované věci sporný pořad zobrazoval psychické a fyzické týrání ženy podrobené nucenému krmení. Nucené krmení je přitom praktikou, která podle okolností věci může být mučením, nelidským či ponižujícím zacházením ve smyslu čl. 3 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (srov. rozsudek ESLP ve věci Nevmerzhitsky proti Ukrajině ze dne 5. 4. 2005, č. 54825/00). Právě uvedené nelze bagatelizovat tím, že sporný pořad zobrazoval jednání mezi nadpřirozenými bytostmi, nikoliv lidmi. Jednak je zřejmé, že tyto bytosti byly zobrazeny lidskými herci, jednak z ničeho nevyplývá, že by mučení nadpřirozených bytostí, či ponižující zacházení s nimi, nemohlo ohrozit psychický nebo mravní vývoj dětí a mladistvých.
11. Stěžovatelka dále namítala, že jí Rada pro vysílání neumožnila vyjádřit se k podstatným otázkám věci, zejména zasláním konceptu výrokové části rozhodnutí, takže mohla uplatnit své námitky až před Městským soudem v Praze. Z rozhodnutí Rady pro vysílání a příslušného správního spisu ovšem plyne, že stěžovatelka byla řádně upozorněna na zahájení řízení a jeho předmět, měla dostatek prostoru pro vyjádření se k věci. Je na místě poukázat i na to, že stěžovatelce byla na její žádost prodloužena lhůta k vyjádření (usnesení Rady pro vysílání ze dne 15. 5. 2014).
12. Koncept rozhodnutí, který stěžovatelka požadovala podle důvodové zprávy ke správnímu řádu, není předvídán platnou právní úpravou - správním řádem tak jak byl publikován pod č. 500/2004 Sbírky zákonů. Zjevně tedy nedošlo k porušení stanoveného postupu ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny, neboť stěžovatelkou žádaný postup stanoven není. Z hlediska ústavně zaručených práv a svobod ostatně není bez dalšího významné, že některé námitky stěžovatelka mohla uplatnit až před správními soudy, pokud ty námitky věcně projednaly. V tomto ohledu stěžovatelka neuplatnila žádné argumenty, podle nichž by bylo možné usoudit, že v průběhu předcházejících řízení neměla možnost se k věci plně vyjádřit.
13. Namítala-li stěžovatelka, že nelze za všech okolností upřednostnit ochranu práv dětí a mladistvých před svobodou (komerčního) projevu provozovatele vysílání, lze jen stručně uvést, že tento argument stěžovatelka řádně neuplatnila ani v žalobě, ani v kasační stížnosti. Za takového procesního stavu je tato námitka materiálně nepřípustná: subsidiarita ústavní stížnosti totiž nespočívá jen ve vyčerpání procesních prostředků ve formálním smyslu, nýbrž i v předestření argumentů s ústavněprávní relevancí v těchto procesních prostředcích. Ústavní soud nemůže posuzovat, zda obecné soudy selhaly při ochraně stěžovatelových ústavních práv, pokud jeho vinou nedostaly právem předvídanou příležitost se jejich tvrzeným porušením účinně zabývat [nález sp. zn. III. ÚS 117/2000 ze dne 13. 7. 2000 (N 111/19 SbNU 79)]. Tento projev subsidiarity ústavní stížnosti se uplatní především tam, kde je uplatněný procesní prostředek ochrany práva ovládán zásadou dispoziční, což pro správní soudnictví Ústavní soud konstatoval již v nálezu sp. zn. IV. ÚS 432/98 ze dne 19. 11. 1999 (N 160/16 SbNU 181).
14. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud odmítl ústavní stížnost podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 24. července 2018
Tomáš Lichovník v. r. předseda senátu