Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Davida Uhlíře, soudce Tomáše Lichovníka (soudce zpravodaje) a soudce Vladimíra Sládečka ve věci ústavní stížnosti Zdeňka Bočka a PhDr. Hany Pavlů, zastoupených JUDr. Janou Kašpárkovou, advokátkou se sídlem Horní Lán 1328/6, 779 00 Olomouc, proti rozsudku Městského soudu v Praze č. j. 55 Co 314/2016-244 ze dne 4. 10. 2017 ve znění opravných usnesení téhož soudu č. j. 55 Co 314/2016-256 ze dne 3. 11. 2017 a č. j. 55 Co 314/2016-351 ze dne 22. 5. 2019 takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Ústavní stížností, která splňuje formální náležitosti ustanovení § 34 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelé domáhají zrušení v záhlaví uvedeného soudního rozhodnutí, jímž mělo dojít zejména k porušení čl. 11 a čl. 36 odst. 1 a 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Z napadeného rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že stěžovatelé se v řízení vedeném u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 11 C 21/2014 domáhali po státu náhrady škody způsobené náklady řízení, které vynaložili na zrušení nezákonného rozhodnutí soudního exekutora, a to v podobě nákladů právního zastoupení advokátem v řízení před Ústavním soudem ve věci sp. zn. II. ÚS 3309/09
. O žalobě rozhodl Obvodní soud pro Prahu 2 rozsudkem č. j. 11 C 21/2014-159 ze dne 19. 5. 2016 tak, že řízení o nároku stěžovatele zastavil pro litispendenci, žalobu stěžovatelky zamítl, přičemž jim oběma uložil zaplatit společně a nerozdílně náklady žalované a vedlejšího účastníka (někdejšího soudního exekutora R. Opletala, který do řízení vstoupil jako vedlejší účastník na straně žalované). K odvolání stěžovatelů rozhodl Městský soud v Praze v záhlaví označeným rozsudkem, kterým (ve znění pozdějších opravných usnesení) uvedený rozsudek obvodního soudu ve věci samé jako věcně správný potvrdil.
Ve výrocích o nákladech řízení jej změnil tak, že nezměněnou celkovou výši nákladů řízení poměrně rozdělil mezi oba stěžovatele dle jejich úspěchu ve věci, neboť stěžovatelé jako žalobci byli v řízení samostatnými společníky. Současně stěžovatele zavázal k povinnosti nahradit žalované i vedlejšímu účastníkovi náklady odvolacího řízení. Proti rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu, v němž byl změněn vzpomínaný rozsudek nalézacího soudu v části týkající se uložení povinnosti stěžovatelům nahradit vedlejšímu účastníkovi náklady řízení a v němž byla stěžovatelům uložena tatáž povinnost stran nákladů odvolacího řízení, brojí stěžovatelé ústavní stížností, domáhajíce se jeho kasace.
Stěžovatelé namítli, že soudy dostatečně nepřihlédly k jejich námitkám ohledně nenaplnění zákonných důvodů pro vstup vedlejšího účastníka do řízení. Dále uvedli, že v případě právního zastoupení vedlejšího účastníka jako soudního exekutora advokátem došlo ke zneužití práva na právní zastoupení, jehož cílem bylo ve skutečnosti poškodit stěžovatele na nákladech řízení, a nikoli poskytnout mu právní pomoc. Tuto svoji argumentaci stěžovatelé v ústavní stížnosti dále rozvedli, včetně poukazu na nálezovou judikaturu Ústavního soudu.
Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatelů, příslušný spisový materiál i obsah naříkaného soudního rozhodnutí a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. Pokud jde o výhrady stěžovatelů směřující proti samotnému vstupu vedlejšího účastníka do řízení na straně žalované, nutno poznamenat, že stěžovatelé v té souvislosti nevyčerpali všechny procesní prostředky, které jim zákon k ochraně jejich práv nabízel. O připuštění vedlejšího účastníka do řízení na straně žalované rozhodl nejprve Obvodní soud pro Prahu 2 usnesením č. j.
11 C 21/2014-40 ze dne 8. 9. 2014.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 12. března 2019
David Uhlíř v. r. předseda senátu
V nyní posuzované věci se však žádná z výše uvedených okolností nevyskytla. Soudní exekutor sám reagoval pouze na výzvu soudu ohledně jeho možného vstupu do řízení na straně žalované, poté však všechny úkony činil jeho právní zástupce, včetně účasti na jednání. Na právní zastoupení soudního exekutora advokátem je pak třeba nahlížet i optikou závěrů vyslovených v nálezu sp. zn. I. ÚS 3819/13 ze dne 25. 3. 2014 (N 43/72 SbNU 501). Ústavní soud v něm zdůraznil, že z článku 37 odst. 2 a 3 Listiny plyne právo každého, tj. i osob s právnickým vzděláním vykonávajících advokátní činnost, na právní pomoc v řízení před soudy, jinými státními orgány či orgány veřejné správy, a to od počátku řízení.
Právní zastoupení je tak ponecháno (až na výjimky) zcela na vůli účastníka, a to bez ohledu na to, zda by toho byl jinak schopen sám. Důvody tohoto kroku nelze spatřovat jen v nedostatku příslušného právního vzdělání, ale např. i ve vyšší míře objektivity zástupce, jeho konkrétní specializaci na daný problém apod. Totiž i právně vzdělaná osoba, v daném případě soudní exekutor, má v jistých případech k věci zřetelně subjektivní vztah, což by mu samotnému mohlo být v hájení jeho subjektivních práv spíše na překážku.
Ústavní soud rovněž podotkl, že účelnost nákladů řízení je nutno chápat jako určitou pojistku před hrazením nákladů nesouvisejících s řízením, před nadbytečnými či nadměrnými náklady. Vzhledem k ústavně zaručenému právu na právní pomoc ovšem nelze prostřednictvím tohoto termínu vymezovat kategorii osob, která by tak z hlediska právního zastoupení měla odlišné postavení, a tak jí de facto její právo upírat a vůči ostatním ji diskriminovat. Účastníka nelze sankcionovat tím, že mu nebude přiznána část nákladů odpovídající výši odměny advokáta s odůvodněním, že se mohl bránit sám (srov. např. nález Ústavního soudu sp. zn. II.
ÚS 187/06 ze dne 19. 6. 2007, N 99/45 SbNU 397). V souzeném případě je třeba ve světle právě řečeného uvést, že ze spisu je patrný antagonistický postoj stěžovatelky vůči shora jmenovanému soudnímu exekutorovi, který se zdá být vzájemný, jak je patrné z jeho vyjádření k odvolání stěžovatelky proti usnesení o vstupu vedlejšího účastníka do řízení, v němž mimo jiné uvedl, že s ohledem na (své) zkušenosti s žalobkyní může řízení trvat roky s tím, že se v minulosti dostavil vícekrát k jednání soudu, které na poslední chvíli zmařila (viz č. l.
45). Tyto jeho postřehy však nemají ryze subjektivní charakter, neboť i Ústavnímu soudu je z jeho rozhodovací činnosti znám sudičský a obecně litigiózní přístup stěžovatelky k řešení nejrůznějších problémů, což jí Ústavní soud opakovaně vytkl (viz např. usnesení sp. zn. III. ÚS 2800/09 ze dne 13. 10. 2011). Řízení, z něhož vzešlo napadené rozhodnutí odvolacího soudu, není v tomto ohledu žádnou výjimkou. Odhlédnout pak zcela nelze ani od tvrzení vedlejšího účastníka původního řízení o svém zdravotním stavu a odchodu z právní profese (v době vedení předmětného řízení již nebyl soudním exekutorem).
Při zohlednění těchto jedinečných skutečností konkrétního případu nelze dle názoru Ústavního soudu dospět k závěru o zneužití práva vedlejšího účastníka původního řízení na právní pomoc a jeho právní zastoupení v kompenzačním řízení pokládat za neúčelné. Ačkoli tedy odvolací soud dostatečně nereagoval na uvedené námitky stěžovatelů, nepředstavuje tento dílčí deficit vadu, pro kterou by bylo nutné rozsudek městského soudu zrušit. Jeho kasací by se totiž výsledek nezměnil, a došlo by tak jen ke zbytečnému a formalistickému prodlužování řízení na úkor všech zúčastněných. Ze všech výše uvedených důvodů tudíž Ústavní soud odmítl ústavní stížnost dle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 9. července 2019
David Uhlíř v. r. předseda senátu