Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Františka Duchoně a soudců Vojena Güttlera a Ivany Janů o ústavní stížnosti stěžovatele pplk. JUDr. J. K., zastoupeného JUDr. Vlastimilem Vezdenkem, advokátem v Opavě, Hauerova 3, proti usnesení Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 7 Tdo 329/2005 ze dne 15. 6. 2005 a proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě sp. zn. 3 To 394/2004 ze dne 9. 8. 2004, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
O d ů v o d n ě n í :
Porušení práva na spravedlivý proces spatřuje stěžovatel zejména v následujících skutečnostech:
Stěžovatel tvrdí, že v případě jeho trestního stíhání pro označený trestný čin došlo ze strany orgánů činných v trestním řízení, zejména však soudů k nesprávné "realizaci důkazního řízení". Podle jeho názoru vady důkazního řízení spočívaly ve svévolném hodnocení provedených důkazů soudy. Stěžovatel je přesvědčen, že skutková zjištění, která soudy učinily, a z toho vyplývající právní závěry, jsou v extrémním nesouladu s vykonanými důkazy. To platí podle názoru stěžovatele i o závěrech odvolacího soudu a dovolacího soudu, které dospěly k názoru, že stěžovatel při propuštění L.
D. z policejní cely nepostupoval v souladu s nařízením ministerstva vnitra č. 25/1994. Tyto závěry prý nemají oporu v provedeném dokazování. Stěžovatel rovněž nesouhlasí s tím, že jeho vina - podle rozhodnutí soudů - spočívala v jeho vědomé nedbalosti. V této souvislosti zopakoval svoji námitku (uvedenou v odvolání a v dovolání), že při propuštění zadržené osoby jednal v souladu s interní normou, která je pro něj závazná (nařízení MV ČR č. 25/1994). Stěžovatel rovněž tvrdí, že v jeho případě nemohlo dojít ke zmaření splnění důležitého úkolu tím, že soud ve stanovené době nemohl rozhodnout o návrhu na vzetí obviněné osoby do vazby; v případě nezbytnosti mohla být totiž obviněná osoba vzata do vazby kdykoliv po svém propuštění.
Podle názoru stěžovatele došlo napadenými rozhodnutími k extenzivnímu výkladu a v důsledku toho (pozn.: zřejmě nesprávně) i k aplikaci trestního zákona. Proto navrhl, aby byla obě napadená rozhodnutí zrušena.
Krajský soud v Ostravě k odvolání stěžovatele přezkoumal napadený rozsudek i správnost postupu řízení a rozsudkem sp. zn. 3 To 394/2004 ze dne 9. 8. 2004 zrušil v napadeném rozsudku výrok o trestu a za podmínek ustanovení § 259 odst. 3 písm. a) a b) trestního řádu nově rozhodl tak, že se podle § 24 odst. 1 trestního řádu upouští od potrestání. V ostatním ponechal napadený rozsudek beze změny. Uvedl, že po přezkoumání spisového materiálu dospěl k závěru, že v dosavadním postupu soudu nedošlo k žádným podstatným nedostatkům či pochybením, neboť v přípravném řízení i v řízení před soudem I.
stupně byla respektována všechna ustanovení trestního řádu a právo stěžovatele na obhajobu bylo zachováno. Dále se odvolací soud podrobně zabýval námitkami, které stěžovatel uplatnil v odvolání proti rozsudku soudu I. stupně. Mimo jiné konstatoval, že stěžovatel (erudovaný policista s právnickým vzděláním) musel vědět, že jím uváděné nařízení MV je v rozporu s trestním řádem (§ 77 odst. 1), který stanoví zákonnou lhůtu 48 hodin a nikoli jen 24 hodin. Stěžovatel prý - mimo to - jednal v rozporu s jiným ustanovením cit. nařízení MV (čl.
9 odst. 5, písm. b), podle něhož má policista propustit zadrženého až po té, co mu nebylo přes jeho upozornění sděleno další opatření ve věci uvedené osoby. Tato podmínka však splněna nebyla, neboť podle výpovědi svědků (Ch. a další) byl stěžovatel včas informován, že svědek T. předal spisy státnímu zástupci s návrhem na vazbu.
Dovolání stěžovatele bylo odmítnuto usnesením Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 7 Tdo 329/2005 ze dne 15. 6. 2005. V odůvodnění napadeného rozhodnutí se dovolací soud podrobně zabýval námitkami stěžovatele, mimo jiné i námitkou, že týž jednal v souladu s nařízením MV a dospěl k stejnému závěru jako odvolací soud. Proto dovodil, že dovolání je zjevně neopodstatněné.
Jádrem ústavní stížnosti je nesouhlas stěžovatele se závěry obecných soudů, které vyvodily ze zjištěného skutkového stavu. Stěžovatel zejména namítá, že skutková zjištění a vyvozené závěry nejsou podloženy provedenými důkazy.
Ústavní soud v této souvislosti odkazuje na svou ustálenou rozhodovací praxi, podle níž proces dokazování a hodnocení důkazů je vlastní věcí obecných soudů, v níž tyto orgány vystupují samostatně a nezávisle a ani Ústavní soud není zásadně oprávněn do tohoto procesu zasahovat. Ve své činnosti při procesu dokazování a hodnocení důkazů jsou obecné soudy ovládány zásadou volného hodnocení důkazů v hranicích, které vymezuje trestní řád. Pokud obecné soudy v procesu hodnocení důkazů postupují v mezích daných touto zásadou, je jejich postup ústavně konformní a není způsobilý právo stěžovatele na spravedlivý proces porušit.
Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí i řízení jim předcházející a dospěl k závěru, že obecné soudy v provedeném řízení dodržely zásady vymezující průběh trestního procesu. V průběhu řízení poskytly stěžovateli dostatečný prostor pro obhajobu a věcně a podrobně se zabývaly všemi jím uplatněnými námitkami. V postupu soudů nelze konstatovat ani svévoli ani nelze dovozovat, že by mezi skutkovými zjištěními a právními závěry , jež z něho soudy vyvodily, existoval extrémní rozpor ve smyslu ustálené judikatury Ústavního soudu. Napadená rozhodnutí jsou logická, přesvědčivá, náležitě odůvodněná a z ústavněprávního hlediska jsou plně přijatelná. Proto Ústavní soud dospěl k závěru, že napadenými rozhodnutími nedošlo k porušení práva na spravedlivý proces podle výše uvedených ustanovení Listiny a Úmluvy, jehož se stěžovatel dovolává.
Ústavnímu soudu na základě toho nezbylo než ústavní stížnost podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnout.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 19. dubna 2006
František Duchoň předseda senátu