Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Dity Řepkové, soudkyně zpravodajky Kateřiny Ronovské a soudce Jana Wintra o ústavní stížnosti stěžovatele L. A., zastoupeného Mgr. Ivetou Horáčkovou, advokátkou se sídlem K Nemocnici 14, Nový Jičín, proti rozsudku Krajského soudu v Brně č. j. 14 Co 77/2024-854 ze dne 23. 10. 2024 a rozsudku Okresního soudu ve Vyškově č. j. 0 P 126/2014-782 ze dne 26. 1. 2024, za účasti Krajského soudu v Brně a Okresního soudu ve Vyškově, jako účastníků řízení, a B. Ž. a nezl. B. Ž., jako vedlejších účastnic řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
1. Stěžovatel se ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena jeho ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 10 odst. 2, čl. 32 odst. 1 odst. 4, čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 3 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Současně namítá i porušení čl. 3 odst. 1 a čl. 18 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte.
2. Jak vyplývá z ústavní stížnosti a vyžádaného spisu, stěžovatel a první vedlejší účastnice jsou rodiči nezletilé vedlejší účastnice. Na návrh první vedlejší účastnice (matky nezletilé), podaný u Okresního soudu ve Vyškově, bylo dne 8. 6. 2020 zahájeno řízení o zvýšení výživného pro nezletilou. Okresní soud napadeným rozsudkem změnil předchozí rozsudky upravující výživné pro nezletilou tak, že stěžovatel je povinen přispívat na výživu nezletilé od 1. 7. 2017 do 31. 8. 2020 částku 4 000 Kč měsíčně k rukám její matky a od 1. 9. 2020 do budoucna ve výši 7 000 Kč měsíčně (výrok I.). Dále rozhodl o nedoplatku na výživném za dobu od 1. 7. 2017 do 31. 1. 2024 ve výši 142 100 Kč (výrok II.). Upravil i styk nezletilé se stěžovatelem tak, že je stěžovatel oprávněn se s nezletilou stýkat každý v pořadí první víkend každého kalendářního měsíce od 10 hodin v sobotu do 14 hodin v neděli, rozhodl i o styku o Vánocích (výrok III.). Stěžovateli výrokem IV. uložil do tří dnů od právní moci rozsudku stěžovateli nahradit státu náhradu nákladů řízení v částce 33 000 Kč do pokladny okresního soudu a dále výrokem V. nepřiznal žádnému z účastníků náhradu nákladů řízení před okresním soudem. Proti rozsudku okresního soudu podal stěžovatel odvolání.
3. Krajský soud v Brně s ohledem na částečné zpětvzetí odvolání stěžovatele napadeným rozsudkem zastavil odvolací řízení proti části výroku I. okresního soudu o zvýšení výživného za dobu od 1. 1. 2024 do budoucna na částku 7 000 Kč a části výroku II. o povinnosti stěžovatele zaplatit nedoplatek na zvýšeném výživném za dobu od 1. 1. 2024 do 31. 1. 2024 ve výši 2 500 Kč (výrok I. krajského soudu). Výrokem II. napadeného rozsudku krajský soud rozsudek okresního soudu ve zbývající části výroku I. o zvýšení výživného změnil tak, že se výživné otce pro nezletilou, stanovené naposledy rozsudkem Okresního soudu v Novém Jičíně sp. zn. 90 P 486/2010 ze dne 13. 6. 2013 ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Ostravě sp. zn. 14 Co 566/2013 ze dne 6. 2. 2014, zvyšuje od 1. 7. 2017 do 31. 8. 2020 na částku 4 000 Kč měsíčně a od 1. 9. 2020 do 31. 12. 2023 na 7 000 Kč měsíčně [výrok II. a)]. Dále výrokem II. b) ve zbývající části výroku II. okresního soudu o nedoplatku na výživném změnil rozsudek okresního soudu tak, že nedoplatek na výživném otce pro nezletilou činí za dobu od 1. 7. 2017 do 31. 12. 2023 částku 132 300 Kč. Změnu úpravy styku mezi stěžovatelem a nezletilou potvrdil [výrok II. c) krajského soudu]. Výrokem II. d) uložil, že stěžovatel je povinen zaplatit státu náhradu nákladů řízení v částce 33 000 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku. Zároveň výrokem III. nepřiznal žádnému z účastníků náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů.
4. Stěžovatel v ústavní stížnosti se závěry opatrovnických soudů nesouhlasí. V petitu ústavní stížnosti sice uvádí, že ústavní stížnost směřuje toliko proti rozsudku krajského soudu, ale z odůvodnění plyne, že napadá i rozsudek okresního soudu. Proti postupu okresního soudu především namítá, že okresní soud pochybil, když neodročil jednání konané 26. 1. 2024 k žádosti stěžovatele a jeho právní zástupkyně, a když soud neprovedl ústní výslech znalce, který ve věci vydal znalecký posudek. Má za to, že okresní soud stěžovateli odňal možnost projednat věc v jeho přítomnosti, když jeho právní zástupkyně požádala soud o odročení jednání z důvodu kolize jednání a následně dne 25. 1. 2024 požádala o odročení jednání i z důvodu nemoci stěžovatele. Odkazuje na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 26 Cdo 1073/2006 ze dne 14. 12. 2006, z něhož se podává, že účastník se může dát v řízení zastupovat zástupcem, jehož si zvolí. Konstatuje, že jeho právní zástupkyně žádala o odročení jednání v dostatečně dlouhém předstihu před jednáním okresního soudu. Má za to, že pokud okresní soud této žádosti nevyhověl s poukazem na délku trvajícího soudního sporu, nejde tento důvod akceptovat, když si okresní soud délku řízení zapříčinil sám svou nečinností.
5. Zároveň krajský soud se pak podle stěžovatele řádně nevypořádal s jeho odvolacími námitkami. Zároveň nesouhlasí s tím, že mu bylo uloženo uhrazení zvýšeného výživného zpětně, což bere jako nepřiměřeně přísný postup. Nesouhlasí s rozhodnutím krajského soudu o náhradě nákladů za znalecký posudek s tím, že nemělo dojít k aplikaci § 148 odst. 1 občanského soudního řádu, ale § 142 odst. 2 téhož zákona, a náklady se měly dělit mezi otce i matku, dále tomuto výroku podle stěžovatele chybí přesvědčivé odůvodnění.
6. Stěžovatel závěrem ústavní stížnosti navrhl, aby Ústavní soud odložil podle § 79 zákona o Ústavním soudu vykonatelnost výroku II. b) napadeného rozsudku krajského soudu v části týkající se nedoplatku na zvýšeném výživném za dobu od 1. 7. 2017 do 31. 12. 2023, když takový postup zcela zjevně nebude v rozporu s důležitým veřejným zájmem a výkon této části rozhodnutí znamená pro stěžovatele nepoměrně větší újmu, než jaká při odložení vykonatelnosti může vzniknout jiným osobám.
7. Ústavní soud shledal, že část ústavní stížnosti, směřující proti změněnému rozhodnutí okresního soudu, představuje návrh, ke kterému Ústavní soud není příslušný, není totiž povolán rušit rozhodnutí, které již bylo změněno. Ve zbývající části jsou procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem splněny. Ústavní soud však ve zbytku ústavní stížnosti dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný.
8. Ústavní soud se ztotožnil se závěry krajského soudu v tom ohledu, že ústavně zaručené právo stěžovatele na řádný proces bylo zachováno. Okresní soud právní zástupkyni stěžovatele na její žádost o odročení jednání reagoval (srov. ve spise založený referát na č. l. 770 a potvrzení právní zástupkyně stěžovatele o obdržení zprávy, že k odročení jednání nedojde na č. l. 772). Krajský soud odkázal i na skutečnost, že stěžovatelova právní zástupkyně zmocnila (přímo na listu plné moci, na kterém je i podpis stěžovatele) k zastupování stěžovatele ve stejném rozsahu advokáta Mgr.
Tomáše Pavlíka (č. l. 383), a že okresnímu soudu neuvedla, proč ji nezastoupil tento advokát. Krajský soud se v odst. 21 napadeného rozsudku vypořádal i s námitkou stěžovatele, že se okresní soud měl zabývat i jeho omluvou z jednání nařízeného na den 26. 1. 2024 z důvodu pracovní neschopnosti stěžovatele. Uvedl, že tato omluva byla doručena okresnímu soudu den před jednáním a že ze spisu je zjevné, že ji soud neměl v průběhu jednání k dispozici (č. l. 776).
9. K námitce vadného procesního postupu krajského soudu Ústavní soud doplňuje, že nedostaví-li se řádně předvolaný účastník k jednání a včas nepožádá z důležitého důvodu o odročení, může soud věc projednat a rozhodnout v nepřítomnosti takového účastníka; vychází přitom z obsahu spisu a z provedených důkazů (§ 101 odst. 3 občanského soudního řádu). Ústavní soud při výkladu citovaného ustanovení setrvale judikuje, že samotné podání žádosti o odročení jednání, byť odůvodněné např. i zdravotními problémy, automaticky neznamená, že soud nemůže bez přítomnosti účastníka jednat a rozhodnout [např. usnesení sp. zn. II. ÚS 2501/17 ze dne 19. 9. 2017, bod 8 (všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na https://nalus.usoud.cz)]. Přehlédnout nelze ani aspekt procesní ekonomie, s nímž souvisí též to, že odročení nařízeného jednání je výjimkou z obecného pravidla, podle něhož soudy rozhodují věci zpravidla při jediném jednání (srov. nález sp. zn. IV. ÚS 1784/17 ze dne 13. 9. 2017, bod 17). V neposlední řadě je třeba důvodnost a včasnost omluvy a žádosti o odročení posuzovat vždy individuálně, s ohledem na konkrétní okolnosti případu (viz usnesení sp. zn. I. ÚS 3366/21 ze dne 15. 2. 2022). Právě s ohledem na okolnosti případu soudy důvodnost odročení jednání posoudily, když odkázaly na délku řízení, zájem nezletilé a její blížící se nabytí zletilosti, i na možnost substitučního zastoupení právní zástupkyně stěžovatele. Ústavní soud na tomto místě dodává, že o tom, zda je účastník schopen účastnit se jednání, rozhoduje vždy soud, lékařská zpráva je pouze podkladem pro jeho rozhodování. Je na soudcích, aby na základě konkrétních okolností věci (náročnost plánovaných úkonů při jednání), zjištěného zdravotního stavu osoby (povaha onemocnění, zjištěná zdravotní omezení, možné důsledky a rizika účasti na jednání) a jejího předchozího chování (účast na jiných soudních jednáních, návštěvy lékařů, rehabilitací, pracovní aktivity, pracovní cesty, apod.) sami posoudili odůvodněnost omluvy. U lékařské zprávy nelze akceptovat pouze uvedení diagnózy či závěru o pracovní neschopnosti, neboť takové vyjádření lékaře neobsahuje konkrétní informace, které povedou k posouzení zdravotního stavu (srov. nález sp. zn. III. ÚS 609/22 ze dne 31. 5. 2022 či usnesení sp. zn. II. ÚS 1025/24 ze dne 15. 10. 2024).
10. Krajský soud dodal, že na jednání konaném dne 26. 1. 2024 nebyl prováděn výslech znalce, takže stěžovatel nebyl zkrácen ani na právu klást znalci otázky, a že závěrečné vyjádření bylo možné učinit i písemnou formou, stejně tak bylo možné se vyjádřit i k listinným důkazům založeným ve spise. Krajský soud se pak vypořádal i s námitkou, že okresní soud znalce nevyslechl (odst. 20 napadeného rozsudku krajského soudu), když konstatoval, že závěry znalce jsou v souladu s ostatními zjištěními okresního soudu a že nelze předpokládat odchýlení znalce od svých předchozích závěrů. Obecné soudy se tak ke stěžovatelově námitce vadného způsobu pořízení znaleckého posudku vyjádřily, Ústavní soud přitom není, vyjma extrémních případů, povolán zasahovat do hodnocení důkazů obecnými soudy.
11. K námitce stěžovatele proti zpětnému stanovení výživného pro jeho dceru Ústavní soud odkazuje na nálezy sp. zn. I. ÚS 871/24 ze dne 25. 9. 2024 a sp. zn. I. ÚS 1760/24 ze dne 25. 9. 2024. Ústavní soud v nich dovodil, že výživné, resp. jeho zvýšení, se coby nárok samotného dítěte při prokázané změně poměrů nezletilého zásadně přiznává od relevantní změny poměrů, a to i zpětně za dobu nejdéle tří let ode dne zahájení řízení. Ve věci stěžovatelovy nezletilé dcery jí bylo po prokázané změně poměrů přiznáno zpětné zvýšení výživného právě za dobu tří let od zahájení řízení (dne 8. 6. 2020 bylo řízení zahájeno a ode dne 1. 7. 2017 bylo výživné zvýšeno). Zpětné nepřiznání výživného by nemělo být pravidlem, ale dostatečně určitě odůvodněnou výjimkou. Opačný výklad (zpětné zvyšování výživného jako výjimečné), kterého se domáhá stěžovatel, Ústavní soud označil za ústavně nesouladný výklad § 922 odst. 1 občanského zákoníku a rozporný s čl. 3 Úmluvy o právech dítěte (citované nálezy sp. zn. I. ÚS 871/24 a sp. zn. I. ÚS 1760/24 ). Obecné soudy totiž mají povinnost interpretovat právní předpis způsobem, který co nejefektivněji naplňuje nejlepší zájem dítěte.
12. Závěrem Ústavní soud konstatuje, že napadené rozhodnutí krajského soudu je řádně odůvodněno, dostatečným je i odůvodnění ve vztahu k výroku o náhradě nákladů řízení státu. Krajský soud uvedl, že stěžovatel byl správně podle § 148 odst. 1 občanského soudního řádu zavázán již okresním soudem k náhradě nákladů státu, když znalecký posudek, vypracovaný v zájmu nezletilé, vyzněl v neprospěch stěžovatele, jehož návrhu nebylo vyhověno, ale naopak došlo i k omezení styku s nezletilou. K aplikaci § 148 odst. 1 citovaného zákona měl stěžovatel možnost se vyjádřit v odvolacím řízení, když tento postup aplikoval již okresní soud.
13. Na základě výše uvedeného byla stěžovatelova ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení zčásti odmítnuta jako návrh, k jehož projednání není Ústavní soud příslušný [§ 43 odst. 1 písm. d) zákona o Ústavním soudu], a zčásti odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný [§ 43 odst. 2 písm. a) téhož zákona]. Stěžovatelův návrh na odklad vykonatelnosti ústavní stížností napadeného výroku usnesení krajského soudu pak sdílí osud ústavní stížnosti.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 26. února 2025
Dita Řepková v. r.
předsedkyně senátu