Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Wintra (soudce zpravodaje), soudce Jaromíra Jirsy a soudkyně Veroniky Křesťanové o ústavní stížnosti stěžovatele M. S., t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Valdice, zastoupeného JUDr. Markétou Tukinskou, Ph.D., advokátkou se sídlem J.
V. Sládka 1363/2, Teplice, proti usnesení Vrchního soudu v Praze č. j. 15 To 87/2023-33 ze dne 12. 1. 2024 a usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem č. j. 49 Nt 1005/2023-22 ze dne 21. 9. 2023, za účasti Vrchního soudu v Praze a Krajského soudu v Ústí nad Labem, jako účastníků řízení, a Vrchního státního zastupitelství a Krajského státního zastupitelství v Ústí nad Labem, jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
1. Stěžovatel byl uznán vinným zločinem nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a jedy podle § 283 odst. 1, odst. 2 písm. c), odst. 4 písm. a) trestního zákoníku. Toho se dopustil - zjednodušeně řečeno - tím, že pro sebe i pro jiného vyráběl heroin, přičemž tímto svým jednáním způsobil v nejméně jednom případě smrt člověka. Stěžovateli byl uložen nepodmíněný trest odnětí svobody v trvání 11 roků.
2. Stěžovatel poté podal návrh na povolení obnovy řízení. Navrhl výslech několika svědků, jejichž výpovědi měly údajně vyvrátit, že způsobil smrt poškozeného. Krajský soud v Ústí nad Labem jako soud rozhodující o návrhu na povolení obnovy v prvním stupni provedl výslechy dvou z těchto svědků. Následně dospěl k závěru, že další výslechy již není třeba provádět, jelikož z kontextu věci dovodil, že nemohou založit důvod obnovy řízení. Vrchní soud v Praze poté zamítl stížnost stěžovatele jako nedůvodnou.
3. Ve stručné ústavní stížnosti namítá stěžovatel porušení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Tvrdí, že obecné soudy nepřípustně presumovaly obsah důkazů, které v řízení o povolení obnovy neprovedly. Stěžovatel tvrdí, že výslech dalších svědků by býval mohl vést k jinému rozhodnutí ve věci, jelikož tyto osoby mohly potvrdit, že drogy, které poškozený užil, nepocházely od stěžovatele. Soud podle stěžovatele musí provést dokazování ke vzneseným tvrzením, ledaže by bylo zřejmé, že navržené důkazy nemohou takové tvrzení prokázat. To však podle stěžovatele není jeho případ.
4. Ústavní soud setrvale judikuje, že jeho úlohou není přezkoumávání správnosti původního rozhodnutí napadeného návrhem na povolení obnovy řízení. Ani obecné soudy, tím méně Ústavní soud, nemohou v rámci řízení o povolení návrhu na obnovu řízení dle trestního řádu přezkoumávat napadené meritorní rozhodnutí, jakož ani posuzovat otázku viny či trestu (srov. např. nález sp. zn. I. ÚS 2517/08 ze dne 24. 2. 2009).
5. Posouzení Ústavního soudu se tak může vztahovat pouze na to, zda soud rozhodující o obnově rozhodl ústavně konformním způsobem, tedy zda návrh na povolení obnovy řádně projednal, adekvátně odůvodnil a zda jeho právní závěry nejsou excesem či libovůlí. Zamítne-li návrh na obnovu, stěžejní zejména je, zda dostatečně odůvodnil, proč neshledal, že by nově předestřené skutečnosti povolení obnovy řízení opodstatňovaly (srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 2959/10 ze dne 14. 4. 2011).
6. Těmto ústavněprávním kritériím napadená rozhodnutí plně vyhovují. Ústavní soud tak po posouzení ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí dospěl k závěru, že se jedná o návrh zjevně neopodstatněný.
7. Krajský soud provedl výslech dvou svědků přesto, že se jednalo o svědky, jejichž výslech již obecné soudy v původním řízení zhodnotily jako nadbytečný. Přitom v rámci jejich výslechu v řízení o povolení obnovy se tato nadbytečnost potvrdila. Jeden z těchto dvou svědků byl v době smrti poškozeného ve výkonu trestu a druhý uvedl, že poškozeného zhruba tři roky před jeho smrtí neviděl. Svědci proto neměli k věci co přinést. V tomto kontextu tedy nelze krajskému soudu jakkoli vytknout, že již nepřistoupil k výslechu dalších osob.
Krajský soud si totiž učinil podložený úsudek o tom, že provádění dalších důkazů by bylo nadbytečné, jelikož o skutkových zjištěních v původním řízení nejsou žádné pochybnosti. Tyto své závěry krajský soud ústavněprávně souladně odůvodnil. Krajský soud odkázal i na to, že v původním řízení soudy dospěly k závěru, že všechny osoby, které v rozhodném čase byly ve styku s poškozeným, byly v řízení vyslechnuty. U dvou navržených výslechů navíc stěžovatel ani neuvedl, jakou mají vazbu k projednávané věci.
8. Krajský soud se vypořádal i s návrhem na provedení důkazu zprávou psychiatrické léčebny. Stěžovatel namítal, že poškozený mohl spáchat sebevraždu, což měl v úmyslu podpořit právě touto zprávou. Krajský soud však popsal, že tímto aspektem věci se soudy v původním řízení zabývaly a nejde tak o novou skutečnost, která by mohla založit důvod obnovy řízení.
9. Velmi srozumitelně se pak věci věnoval také vrchní soud. Trefně poukázal na to, že nejde jen o to, zda stěžovatel poškozenému přímo podal drogu či jakou přesně účast měl na jeho smrti. Rozhodné je, že stěžovatel heroin distribuoval (první část skutku) a že v příčinné souvislosti s tím nastala smrt poškozeného (druhá část skutku). I kdyby tedy např. bylo prokázáno, že drogu poškozenému v den smrti podával někdo jiný, nevylučuje to vinu stěžovatele. Byl to totiž on, který poškozenému drogy distribuoval, což ostatně sám přiznal, a proto si jako dlouhodobý uživatel drog znalý drogového prostředí musel být vědom, že za určitých okolností může být každá dávka drogy pro uživatele smrtelná, jak vrchní soud s oporou v judikatuře správně uvedl.
10. Vrchní soud tedy nad rámec argumentace krajského soudu shrnul, že i kdyby stěžovatelem navržené výslechy skutečně přinesly to, co stěžovatel tvrdí, nemohlo by to závěr o jeho vině změnit. S tímto výkladem se Ústavní soud plně ztotožňuje a považuje jej za rozhodný pro posuzovanou věc. Stěžovatelem předestřené důkazy tak de facto pouze odlišně interpretují skutkový děj, a to navíc jen potenciálně. Pokud tedy soudy dospěly k závěru, že navržené důkazy nemohou vést ke změně pravomocného rozhodnutí, neporušily právo na soudní ochranu podle čl.
36 odst. 1 Listiny jen tím, že některé z navržených důkazů odmítly provést, a to navíc poté, co se již obecné soudy v původním řízení zabývaly jejich nadbytečností. V této souvislosti je tedy vhodné poukázat i na aspekt řízení o povolení obnovy, kterému se sice obecné soudy blíže nevěnovaly, ale který pro nepovolení obnovy v tomto případě také svědčí. Tím je, že se v případě navrhovaných důkazů ani nejednalo o skutečnosti nebo důkazy dříve soudu neznámé (srov. stanovisko pléna Ústavního soudu sp. zn. Pl.
ÚS-st. 0/20 ze dne 21. 4. 2020).
11. Lze shrnout, že napadená rozhodnutí nejsou nijak svévolná, neodůvodněná ani vnitřně rozporná. Naopak, soudy zcela konkrétně reagují na námitky stěžovatele, hodnotí je v celkovém kontextu a dokonce jdou i nad jejich rámec za účelem toho, aby podstatu věci srozumitelně vysvětlily.
12. Ústavní soud proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 3. dubna 2024
Jan Wintr, v. r. předseda senátu