Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vojena Gűttlera a soudců Františka Duchoně a Ivany Janů o ústavní stížnosti stěžovatele M. B., Ph.D., zastoupeného JUDr. Josefem Červinkou, advokátem se sídlem 756 04 Nový Hrozenkov 843, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 11. 2007, č. j. 29 Odo 1644/2006-139, proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 13. 6. 2006, č. j. 7 Cmo 58/2006-98, a proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 30. 11. 2005, č. j. 17 Cm 29/2005-69, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Vrchní soud v Olomouci rozsudkem ze dne 13. 6. 2006, č. j. 7 Cmo 58/2006-98, k odvolání stěžovatele citovaný rozsudek Krajského soudu v Ostravě potvrdil. Uvedl, že se zaměřil na přezkoumání správnosti postupu soudu prvého stupně, pokud jde o uplatněné kauzální námitky; zdůraznil, že stěžovatel byl povinen tvrdit a prokázat obsah směnečné smlouvy a současně tvrdit a prokázat, že závazek, k jehož zajištění byla směnka vystavena, neexistuje nebo vůbec nevznikl, což se mu nepodařilo. Dále se bránil i námitkami směnečnými, leč proti jejich posouzení soudem prvého stupně již v odvolání nic nenamítal; proto dovolací soud odkázal na přiléhavé odůvodnění obsažené v odvoláním napadeném rozsudku.
Vrchní soud dále zdůraznil (a to i s odkazem publikovanou judikaturu), že za situace (kterou v odůvodnění podrobněji popsal), kdy není zjištěn obsah závazku, k jehož zajištění byla směnka vystavena, není možné vést dokazování ke zjištění, zda směnkou zajištěný závazek neexistoval či vůbec nevznikl. Ke stěžovatelově tvrzení, že skutkový stav věci byl zjištěn neúplně (neboť prý soud neprovedl navržené důkazy) odvolací soud zdůraznil, že obsah spisu č. ČTS: ORVS-385/SKPV-2005 (vedený u OSZ Vsetín pod sp. zn. ZT 545/2005; Poznámka: správně má být uvedeno ORVS-383/SKPV-2005 ) byl k důkazu čten při jednání dne 23.
11. 2005 a soud prvého stupně z něho činil skutková zjištění. Odvolací soud proto konstatoval, že stěžovatel nemohl být s tímto odvolacím důvodem úspěšný. Navíc prohlásil, že i kdyby soud prvého stupně navrhovaný důkaz tímto vyšetřovacím spise neprovedl, nebyl by stěžovatel s uplatněným odvolacím důvodem dle § 205 odst. 2 písm. d) o. s. ř. úspěšný i proto, že ve vyšetřovacím spisu jsou pouze úřední záznamy o podaném vysvětlení podle § 158 odst. 3 a odst. 4 tr. ř., leč podle § 158 odst. 5 tr. ř. nelze úřední záznam v řízení před soudem jako důkaz použít.
Proti rozhodnutí odvolacího soudu podal stěžovatel dovolání, ve kterém odkázal - co do jeho přípustnosti - na ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. a co důvodů na ustanovení § 241a odst. 2 písm. a) a b) o. s. ř.; namítal, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci a rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Stěžovatel poukázal na pochybení soudů nižších stupňů při dokazování a vytýkal jim, že neúplně zjistily skutkový stav věci, neboť vzaly v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů nevyplynuly, ani jinak nevyšly v řízení najevo a současně opominuly rozhodné skutečnosti, které byly prokázány.
Dále namítl logické rozpory v hodnocení důkazů a s odkazem na ustanovení § 17 ZSŠ odmítl závěr odvolacího soudu, že neprokázal nabytí směnky žalobcem "ve zlé víře". Konečně tvrdil, že byl poškozen ve svém právu na spravedlivý proces a že byla porušena jeho práva zaručená článkem 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, jestliže mu nebylo umožněno "před soudem vystoupit a vyjádřit se k provedenému dokazování". Nejvyšší soud usnesením ze dne 29. 11. 2007, č. j. 29 Odo 1644/2006-139, dovolání stěžovatele odmítl.
Poukázal na to, že podle § 236 odst. 1 o. s. ř.
dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. Přípustnost dovolání proti rozsudku upravuje ustanovení § 237 o. s. ř. Jak vyplývá z obsahu výroku rozsudku soudu prvního stupně a z výroku rozsudku soudu odvolacího, je rozsudek odvolacího soudu ve věci samé rozsudkem potvrzujícím; dovolání proti němu proto není z hlediska ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. přípustné. Přípustnost dovolání nelze dovodit ani z ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř., neboť rozsudkem odvolacího soudu bylo potvrzeno v pořadí prvé rozhodnutí soudu prvního stupně.
Nejvyšší soud proto posoudil přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., jehož se stěžovatel výslovně dovolává. Podle tohoto ustanovení je přípustné dovolání proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu ustanovení § 237 odst. 3 o.
s. ř. ve věci samé po právní stránce zásadní význam, může soud posuzovat jen takové právní otázky, které odvolatel (stěžovatel) v dovolání označil. Takto formulované omezení je ve vztahu k dovolacímu důvodu obsaženému v § 241a odst. 3 o. s. ř. dáno tím, že zákon možnost jeho užití výslovně spojuje toliko s dovoláním přípustným podle § 237 odst. 1 písm. a) a b) o. s. ř., popřípadě podle obdobného užití těchto ustanovení (§ 238 a § 238a o. s. ř.). Vyloučení úvahy o přípustnosti dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.
s. ř. na základě argumentů spojovaných s vadami řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, je dáno povahou tohoto dovolacího důvodu. Je zřejmé, že konkrétní vada řízení (v níž nejde o spor o výklad normy procesního práva) nemá judikatorní přesah, ani (v rovině právní) zásadní právní význam pro věc samu, a z povahy věci nemůže zakládat ani rozpor s hmotným právem. Nejvyšší soud prohlásil, že stěžovatelem uplatněné dovolací důvody - posuzováno podle obsahu dovolání - jsou, s výjimkou níže uvedenou, podřaditelné ustanovením § 241a odst. 2 písm. a) o.
s. ř. a § 241a odst. 3 o. s. ř. a přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. založit nemohou. Zásadně právně významným nečiní rozhodnutí odvolacího soudu ani výhrada dovolatele odkazující na ustanovení čl. I § 17 ZSŠ, neboť odvolací soud se uplatněnými námitkami proti směnečnému platebnímu rozkazu zabýval a své rozhodnutí založil na závěru, podle něhož žalovaný jejich důvodnost neprokázal. Nejvyšší soud proto dovolání, které není přípustné ani podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.
s. ř., odmítl [§ 243b odst. 5 a § 218 písm. c) o. s. ř.].
Stěžovatel v prvé řadě provedl shrnutí skutkového stavu a dosavadního průběhu řízení. Zejména zdůraznil, že Vrchní soud v Olomouci nesprávně poukázal na skutečnost, že soud prvého stupně četl jako navrhovaný důkaz spis č. ČTS: ORVS-383/SKPV-2005 a z něho činil skutková zjištění. Dle stěžovatele tato skutečnost však není pravdivá, neboť uvedený spis u prvoinstančního soudu nebyl a byl vyžádán jen odvolacím soudem. Nepřesvědčivé je také posuzování obsahu trestního spisu jako způsobilého důkazu k prokázání rozhodných skutečností. Stěžovatel trvá na to, že směnka nemá kauzu a že ji vedlejší účastník vylákal lstí. Stěžovateli prý konečně byla upřena možnost se v průběhu řízení vyjádřit. Stěžovatel proto navrhl, aby Ústavní soud všechna napadená rozhodnutí obecných soudů zrušil.
Ústavní soud, jak již vyslovil v řadě svých rozhodnutí, není soudem nadřízeným soudům obecným (není oprávněn zasahovat do jejich jurisdikční činnosti), není vrcholem jejich soustavy (čl. 91 Ústavy ČR), a již proto nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností, pokud tyto soudy ve své činnosti postupují ve shodě s obsahem hlavy páté Listiny (srov. čl. 83 Ústavy ČR). Z ústavního principu nezávislosti soudů a soudců (čl. 81, 82 Ústavy ČR) vyplývá též zásada volného hodnocení důkazů (§ 132 o. s. ř.). Jestliže obecné soudy při svém rozhodování respektují kautely dané ustanovením § 132 o. s. ř., nespadá do pravomoci Ústavního soudu "hodnotit" hodnocení důkazů obecnými soudy, a to ani tehdy, kdyby se s takovým hodnocením sám neztotožňoval (srov. sp. zn. III. ÚS 23/93
In: Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 1. C.H. Beck Praha, 1994, str. 41). Taková situace v právě v souzené věci nastala.
Ústavní soud v prvé řadě odkazuje na odůvodnění rozhodnutí všech tří soudů, z nichž zřetelně plyne, proč byl návrh stěžovatele zamítnut. V usneseních Krajského soudu v Ostravě, Vrchního soudu v Olomouci i Nejvyššího soudu byl podán jasný a přehledný sled důvodů, argumentů a odkazů na příslušná ustanovení právních předpisů a judikatury, z nichž je jasně patrné, proč nebylo možné stěžovateli v jeho návrhu - který navíc do značné míry opakuje tytéž argumenty, jež uplatnil odvolání a v dovolání - vyhovět.
Se zřetelem k tomu Ústavní soud usuzuje, že mezi zjištěním obecných soudů a právními závěry z něj vyvozenými nelze shledat ani extrémní rozpor (ve smyslu ustálené judikatury) a nejde ani o postup svévolný. Obecné soudy srozumitelně a jasně uvádějí důvody, které je k jejich závěru vedly. Jejich argumentace je logická, jasná, přesvědčivá a tedy i z ústavněprávního hlediska plně akceptovatelná. Ústavní soud v této souvislosti zdůrazňuje, že se v souzené věci jedná toliko o výklad běžného práva, který (až na výše uvedené výjimky) věcí Ústavního soudu není; ústavní stížnost sama postrádá ústavní rozměr a v podstatě jen opakuje argumentaci, s níž se obecné soudy již vypořádaly.
Ústavní soud nemá důvod zpochybnit závěry Krajského soudu v Ostravě, v nichž neshledal porušení práv stěžovatele ani v rovině práva podústavního. Krajský soud se souzenou věcí náležitě zabýval a v odůvodnění svého rozhodnutí zřetelně a jasně uvedl, na základě jakých úvah k jednotlivým závěrům dospěl. Stejně tak Ústavní soud nemá důvod zpochybňovat ani postup odvolacího soudu, který v intencích odvolacích námitek stěžovatele argumentaci Krajského soudu v Ostravě jako soudu prvostupňového zhodnotil; sám věnoval další pozornost stěžovatelově argumentaci; zdůraznil, že uváděný spis č. ČTS: ORVS-383/SKPV-2005 (vedený u OSZ Vsetín pod sp. zn. ZT 545/2005) byl k důkazu čten při jednání dne 23.
11. 2005 a soud prvého stupně z něho činil skutková zjištění (srov. č.l. 64 spisu sp. zn. 17 Cm 29/2005). Ústavní soud navíc v této souvislosti připomíná, že na č.l. 65 (za přítomnosti zástupce stěžovatele JUDr. Josefa Červinky) téhož spisu se uvádí, že "Po poučení účastníci uvádějí, že již nenavrhují a neoznačují další důkazy"; z obsahu spisu na č.l. 95 lze zjistit, že v průběhu líčení u odvolacího soudu (za přítomnosti stěžovatele i jeho zástupce JUDr. Josefa Červinky) se zástupce stěžovatele vyjádřil , argumentoval a podal příslušný právní návrh.
Ústavní soud se proto nemůže ztotožnit ani se stěžovatelovým tvrzením, že mu byla upřena možnost vyjádřit se v průběhu řízení, a považuje toto konstatování za účelové a nevěrohodné.
Ústavní soud navíc považuje za velmi případnou i argumentaci Nejvyššího soudu, jež reflektuje jeho dosavadní judikaturu. Pokud jde o v dovolání tvrzené vady řízení, ty ze spisu dovodit nelze a stěžovatel se jich v ústavní stížnosti již ani nedovolával. Za tohoto stavu dospěl Ústavní soud k závěru, že k porušení ústavně zaručených základních práv, jichž se stěžovatel dovolává, napadenými rozhodnutími zjevně nedošlo. Proto Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl [ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu].
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 3. června 2010
Vojen Guttler v. r. předseda senátu Ústavního soudu