Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátu složeném z předsedy senátu JUDr. Vladimíra Paula a soudců JUDr. Vojena Güttlera a JUDr. Vladimíra Klokočky ve věci ústavní stížnosti stěžovatele J. K., zastoupeného JUDr. V. V., advokátem, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 14. 6. 2000, sp. zn. 54 Co 186/2000, a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 3. 2. 2000, sp. zn. 25 C 302/98, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění:
I. Ústavní stížností ze dne 5. 10. 2000 se stěžovatel domáhal zrušení rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 14. 6. 2000, sp. zn. 54 Co 186/2000, a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 3. 2. 2000, sp. zn. 25 C 302/98. Obvodní soud pro Prahu 5 rozhodl uvedeným rozsudkem tak, že žalovaný stěžovatel je povinen zaplatit žalobci P. Š. částku 34 291 Kč s příslušenstvím a náklady řízení. V dalších částech byla žaloba zamítnuta, resp. řízení zastaveno. V soudním řízení se žalobce po stěžovateli domáhal zaplacení předmětné částky z titulu bezdůvodného obohacení, které vzniklo tím, že stěžovatel užíval bez právního důvodu žalobcův dům čp.
41, se stavební parcelou č. 42, a zahradou č. 62/1, v obci Kadov, ač mu byla soudním rozhodnutím uložena povinnost nemovitost vyklidit. Po provedeném dokazování dospěl soud k závěru, že stěžovatel svým jednáním znemožnil žalobci vlastnické využití daných bytových a nebytových prostor a tím, že je bezplatně v období od 4. 12. 1995 do 28. 4. 1999 užíval, se bezdůvodně obohatil. Soud zkoumal i výši žalobcem požadované částky a poukázal na to, že žalobce se nedomáhal ani v jednom případě částky, přesahující sazby v daném místě a čase obvyklé, a dokonce v případě nebytových prostor požadoval částku nižší, než by odpovídala maximálně možné, za kterou obdobné prostory pronajímala obec.
Po odvolání stěžovatele Městský soud v Praze výše specifikovaným rozsudkem rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil, přičemž uvedl, že tento soud provedl dokazování v dostatečném rozsahu, provedené důkazy hodnotil řádně, náležitě zjistil skutkový stav a dospěl rovněž ke správnému právnímu závěru. Stěžovatel je toho názoru, že ústavní stížností napadenými rozhodnutími došlo k porušení jeho základních práv, zaručených v čl. 36 odst. 1, čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a čl. 90 Ústavy České republiky.
Městský soud v Praze podle tvrzení stěžovatele neprovedl řádně důkazy znaleckým posudkem Ing. S. K., sděleními OÚ a ZD Kadov o cenách pronájmů a předloženými fotografiemi, ze kterých stěžovatel vyvozuje, že v daném případě se jednalo o prostory, nezpůsobilé k trvalému používání. Podle stěžovatele oba soudy "provedly nesprávné hodnocení důkazů" neboť prý "určily nehorázné ocenění předmětného užívání dotčených prostorů". Stěžovatel se domnívá, že u něj nedošlo k bezdůvodnému obohacení a naopak on by prý mohl "žalovat o náhradu škody, že nemohl předmětný objekt určitou dobu užívat".
Soudy se dále dle stěžovatele nezabývaly jeho námitkou, že ze strany žalobce se podle jeho názoru jedná o "lichvu". Z uvedených důvodů požadoval stěžovatel, aby Ústavní soud napadená rozhodnutí zrušil.
Ústavní soud si k ústavní stížnosti vyžádal vyjádření účastníka řízení, vedlejšího účastníka řízení a zaslání spisového materiálu. Za Městský soud v Praze se dne 27. 11. 2000 vyjádřila předsedkyně senátu JUDr. D. B., která uvedla, že námitka stěžovatele o neprovedení důkazu znaleckým posudkem Ing. S. K. je nedůvodná, neboť odvolací soud vycházel ze zjištění soudu prvního stupně, který tento důkaz provedl. Rovněž námitku, že stěžovatel neměl možnost vyjádřit se k provedeným důkazům, považuje účastník řízení za nedůvodnou, neboť ve věci bylo nařízeno jednání, které poskytlo účastníkům dostatečný prostor pro vyjádření různých námitek. V ostatním odkázal městský soud na odůvodnění svého rozhodnutí a navrhl, aby ústavní stížnosti nebylo vyhověno. Ve vyjádření Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 14. 11. 2000 předseda senátu Mgr. M. Š. rovněž pouze odkázal na odůvodnění ústavní stížností napadených rozhodnutí.
Z ústavní stížností napadených rozhodnutí a z obsahu spisu Obvodního soudu pro Prahu 5, sp. zn. 25 C 302/98, Ústavní soud zjistil, že jak v řízení před soudem prvního stupně, tak v řízení před soudem druhého stupně nedošlo k porušení žádných ústavně zaručených základních práv nebo svobod stěžovatele. Jednání před soudy obou stupňů probíhalo veřejně, bez zbytečných průtahů, za přítomnosti stěžovatele, kterému byl poskytnut dostatečný prostor k argumentaci, jakož i k navrhování důkazů na podporu jeho tvrzení. Soudy provedly dokazování v dostatečném rozsahu pro posouzení skutkového stavu v dané věci, přičemž soud prvního stupně jednání právě za účelem doplnění dokazování vícekrát odročil a ve svém rozhodnutí podrobně vyložil, které důkazy provedl, resp. u kterých považoval jejich provedení, s ohledem na charakter projednávané věci, za nadbytečné.
Za takové situace Ústavnímu soudu nepřísluší přehodnocovat důkazy, provedené obecnými soudy a to dokonce ani tehdy, pokud by se sám s takovým hodnocením, či s jeho dílčími body, neztotožňoval. Byl by povinen tak učinit pouze tehdy, kdyby došlo k extrémnímu nesouladu mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé, k čemuž však v daném případě podle názoru Ústavního soudu nedošlo. Právo na spravedlivý proces nelze vykládat tak, jako by jednotlivci zaručovalo úspěch v řízení, resp. právo na rozhodnutí, které podle jeho názoru odpovídá hmotněprávním poměrům.
Zmíněné základní právo garantuje každému možnost domáhat se stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu, rozhodujícího v souladu se všemi zásadami spravedlivého soudního řízení, zakotvenými především v příslušných ustanoveních Listiny základních práv a svobod a Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Porušení práva na soudní ochranu, resp. na spravedlivý proces, jakož ani jiného ústavně zaručeného základního práva nebo svobody stěžovatele však Ústavní soud ve zkoumané věci nezjistil.
Z výše uvedených důvodů byla ústavní stížnost stěžovatele odmítnuta jako zjevně neopodstatněná podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně 2. ledna 2001
JUDr. Vladimír Paul předseda I. senátu Ústavního soudu