Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Klokočky a soudců JUDr. Františka Duchoně a JUDr. Vojena Güttlera o ústavní stížnosti společnosti s.N., spol. s r.o., zastoupené advokátkou JUDr. J. B., proti usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 11.9.2002, č.j. 22 Cdo 1572/2002-87, a proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 28.2.2001, sp. zn. 11 Co 507/2000, ve znění opravného usnesení ze dne 27.5.2001, sp.zn. 11 Co 507/2000, t a k t o :
Ústavní stížnost se o d m í t á .
O d ů v o d n ě n í :
Krajský soud v Plzni usnesením ze dne 28.2.2001, č.j. 11 Co 507/2000-38, ve znění opravného usnesení ze dne 27.5.2001, č.j. 11 Co 507/2000-51, změnil usnesení Okresního soudu v Karlových Varech ze dne 28.7.2000, č.j. 9 Nc 212/2000-16, tak, že vydal předběžné opatření, kterým uložil stěžovatelce (žalované) povinnost strpět vstup vedlejšího účastníka (žalobce) G. L. - spol. s r.o. do nemovitosti ve výroku označené a zdržet se dispozice movitým majetkem ve výroku specifikovaným.
Nejvyšší soud České republiky původně rozhodl usnesením ze dne 27.9.2001, č.j. 22 Cdo 1284/2001-64, o dovolání podaném stěžovatelkou proti výše uvedenému usnesení krajského soudu tak, že dovolání odmítl jako opožděné. Ústavní soud k ústavní stížnosti stěžovatelky nálezem ze dne 17.4.2002, sp.zn.
, toto usnesení zrušil s odůvodněním, že Nejvyšší soud nevzal v úvahu právní následky krajským soudem vydaného opravného usnesení, jež vyplývají z ustanovení § 240 odst. 1 věta druhá občanského soudního řádu, čímž došlo - pokud uvedený soud považoval dovolání za opožděné - k porušení základního práva stěžovatelky na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Návrh na zrušení usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 28. 2. 2001, sp. zn. 11 Co 507/2000, však Ústavní soud odmítl, neboť v tomto směru byla ústavní stížnost podána až 18.
10. 2001, tedy opožděně. Nejvyšší soud (vázán právním názorem Ústavního soudu) dovolání stěžovatelky znova projednal a podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 30/2000 Sb. (dále jen "o.s.ř."), rozhodl usnesením ze dne 11.9.2002, č.j. 22 Cdo 1572/2002-87, tak, že dovolání odmítl. V odůvodnění svého rozhodnutí uvedl, že podle § 238a odst. 1 písm. a) o.s.ř. je dovolání přípustné proti usnesení odvolacího soudu, jímž bylo změněno usnesení soudu prvního stupně.
To však neplatí, jde-li mj. o usnesení o předběžném opatření, jak je tomu v daném případě. Vady řízení dle ustanovení § 237 odst. 1 o.s.ř., k nimž je dovolací soud povinen přihlížet z úřední povinnosti (§ 242 odst. 3 o.s.ř.), nebyly z obsahu spisu zjištěny. Dovolání stěžovatelky bylo proto odmítnuto jako nepřípustné [§ 243b odst. 4, § 218 odst. 1 písm. c) o.s.ř.]. V záhlaví uvedená usnesení Nejvyššího soudu a Krajského soudu v Plzni napadla stěžovatelka předmětnou ústavní stížností ze dne 4.10.2002, v níž uvedla, že napadeným usnesením Nejvyššího soudu o odmítnutí dovolání bylo porušeno její právo na spravedlivý proces.
Současně se touto stížností brání proti rozhodnutí Krajského soudu v Plzni o vydání předběžného opatření, které je prý nezákonné a poškozuje její práva. Vedlejší účastník se domáhá na základě neplatné nájemní smlouvy ze dne 22.11.1996 podnikání v objektu, který stěžovatelka koupila od správce konkurzní podstaty bez závazků. Takto dochází k omezování práva vlastníka na užívání jeho majetku. Mimo to vedlejší účastník ve věci projednávané u Okresního soudu v Karlových Varech pod sp.zn. 19 C 225/2001 doposud neprokázal, že by věci nacházející se ve zmíněném objektu v Karlových Varech, Studentská 22, byly jeho vlastnictvím.
O předběžném opatření rozhodl Krajský soud v Plzni bez ohledu na vyjádření stěžovatelky ze dne 7.9.2000, k jejímž námitkám proti žalobcově odvolání krajský soud neprovedl žádný důkaz. Dále stěžovatelka vyjádřila nesouhlas s rozhodnutím Nejvyššího soudu, který po vydání nálezu Ústavního soudu sp.zn. I.ÚS 612/01 opět dovolání stěžovatelky odmítl, a to s uvedením nového důvodu, totiž že proti vydanému předběžnému opatření nelze dovolání podat. Stěžovatelka se domnívá, že takový postup Nejvyššího soudu je v rozporu s občanským soudním řádem.
V závěru stěžovatelka odkázala na veškeré důkazy, které byly připojeny již k její předešlé ústavní stížnosti vedené Ústavním soudem pod sp.zn. I. ÚS 612/01 . Stěžovatelka proto navrhla, aby Ústavní soud nálezem zrušil usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11.9.2002, č.j.
22 Cdo 1572/2002-87, dále usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 28.2.2001 a ze dne 27.5.2001, sp.zn. 11 Co 507/2000. Současně navrhla odložit vykonatelnost těchto pravomocných soudních rozhodnutí "z důvodu naléhavé právní potřeby". Ústavní soud dospěl k těmto závěrům. Ústavní soud je v prvé řadě povinen zkoumat, zda jsou splněny procesní náležitosti a podmínky ústavní stížnosti. Pouze v případě, že ústavní stížnost všechny zákonem stanovené formální náležitosti a podmínky splňuje, je možné zabývat se i materiální stránkou věci.
V daném případě Ústavní soud zjistil, že stěžovatelka podala ústavní stížnost až poté, co Nejvyšší soud rozhodl o jejím dovolání. Stěžovatelka tedy zjevně považovala dovolání za procesní prostředek k ochraně svého práva, který musí využít ještě před podáním ústavní stížnosti (§ 75 odst.1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu). Jak však Ústavní soud opakovaně judikoval, dovolání je možné považovat za poslední prostředek, který zákon k ochraně základního práva nebo svobody poskytuje, pouze tehdy, jestliže je zákon připouští (srov. např. usnesení sp.zn. I.ÚS 129/97 , Ústavní soud: Sbírka nálezů a usnesení, sv.
8, str. 431). Pokud dovolání přípustné není, plyne lhůta k podání ústavní stížnosti ode dne doručení rozhodnutí odvolacího soudu. V souzené věci proto stěžovatel pochybil v tom, že současně s dovoláním (z důvodu procesní jistoty) nepodal též v zákonné lhůtě ústavní stížnost, neboť si nemohl být jist, zda se Nejvyšší soud bude dovoláním zabývat meritorně a zda se tedy skutečně jedná o poslední prostředek k ochraně práv stěžovatele podle ustanovení § 75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb. Dovolání by představovalo takový prostředek pouze tehdy, pokud by Nejvyšší soud shledal dovolání přípustným podle ustanovení § 236 a násl. o.s.ř.
Vzhledem k tomu, že Nejvyšší soud přípustnost dovolání v této věci neshledal, bylo rozhodnutím o posledním prostředku, který zákon k ochraně práva stěžovatelky připouštěl, v záhlaví označené usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 28.2.2001 (ve znění opravného usnesení ze dne 27.5.2001). Lhůta 60 dnů k podání ústavní stížnosti podle ustanovení § 72 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, tedy počala stěžovatelce běžet ode dne doručení opravného usnesení krajského soudu, tj. ode dne 11.6.2001, jak již Ústavní soud konstatoval v odůvodnění nálezu sp.zn. I.ÚS 612/01
. Protože stěžovatelka předmětnou ústavní stížnost podala k poštovní přepravě až dne 4.10.2002, zákonnou lhůtu k podání ústavní stížnosti tak zjevně nedodržela. Ústavní soud proto dospěl k závěru, že ta část ústavní stížnosti, která směřuje proti napadenému usnesení Krajského soudu v Plzni, je návrhem podaným po lhůtě stanovené pro jeho podání zákonem a z tohoto důvodu musela být odmítnuta [§ 43 odst. 1 písm. b) zákona č. 182/1993 Sb.]. Uvedenému závěru nebrání skutečnost, že Ústavní soud již jednou - v nálezu ze dne 17.4.2002, sp.zn. I.ÚS 612/01 , výrok sub II. - o odmítnutí ústavní stížnosti proti témuž usnesení z téhož důvodu rozhodl.
Zmíněné rozhodnutí Ústavního soudu, do nálezu začleněné pouze z technických důvodů, však nebylo meritorní povahy, takže se v tomto smyslu nejedná o překážku rei iudicatae dle § 35 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb. Ústavní soud se dále zabýval tou částí ústavní stížnosti, v níž stěžovatelka napadla v záhlaví uvedené usnesení Nejvyššího soudu. V tomto směru vycházel především z ustálené judikatury, podle níž "usnesení soudu o odmítnutí dovolání pro nepřípustnost je nutno považovat za rozhodnutí deklaratorní povahy, které autoritativně konstatuje neexistenci práva, v daném případě práva podat dovolání" (viz citované usnesení sp.zn. I.ÚS 129/97 , Ústavní soud: Sbírka nálezů a usnesení, sv. 8, str. 431). Proto také předmětem ústavní stížnosti proti usnesení dovolacího soudu může být toliko denegatio iustitiae a nikoliv samotné hmotné subjektivní právo (viz např. nález sp.zn.
, Ústavní soud: Sbírka nálezů a usnesení, sv. 1, str. 47).
Ústavní soud, jenž respektuje zásadu minimalizace svých zásahů do rozhodovací činnosti ostatních státních orgánů, neshledal důvod jakkoliv zpochybňovat právní závěr Nejvyššího soudu o nepřípustnosti dovolání vycházející z ustanovení § 238a odst. 1 písm. a) o.s.ř. Toto ustanovení občanského soudní řádu (ve znění před novelou provedenou zákonem č. 30/2000 Sb.) hovoří zcela jednoznačně: "Dovolání je přípustné proti usnesení odvolacího soudu, jímž bylo změněno usnesení soudu prvního stupně; to neplatí, jde-li o usnesení o nákladech řízení, o příslušnosti, o předběžném opatření...atd." V řízení předcházejícím vydání napadených rozhodnutí nezjistil pak ani Ústavní soud žádné vady vymezené v § 237 o.s.ř.
(ve znění před citovanou novelou), ke kterým je dovolací soud povinen přihlédnout; dlužno dodat, že stěžovatelka ani v ústavní stížnosti žádné skutečnosti nasvědčující takovým vadám netvrdila. Ústavní soud tedy dospěl k závěru, že ústavní stížnost je v části brojící proti usnesení Nejvyššího soudu zjevně neopodstatněná, neboť dovolací soud svým rozhodnutím neodepřel stěžovatelce základní právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
Proto Ústavní soud ústavní stížnost zčásti jako návrh podaný po lhůtě stanovené pro jeho podání zákonem a zčásti jako návrh zjevně neopodstatněný, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků, odmítl [§ 43 odst. 1 písm. b), § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů]. Návrhu na odklad vykonatelnosti ústavní stížností napadených rozhodnutí podle § 79 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb. nemohlo být za tohoto stavu vyhověno.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné. V Brně dne 31. října 2002
JUDr. Vladimír Klokočka předseda senátu Ústavního soudu