Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Tomáše Langáška, soudkyně Dity Řepkové a soudce zpravodaje Jana Wintra o ústavní stížnosti M. B., zastoupeného JUDr. Ing. Janem Matysem, advokátem se sídlem Sokolovská 351/25, Praha 8, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 30 Cdo 3043/2024-237 ze dne 3. 12. 2024, rozsudku Městského soudu v Praze č. j. 19 Co 331/2023-215 ze dne 17. 1. 2024 a proti rozsudku Okresního soudu pro Prahu 2 č. j. 28 C 70/2021-185 ze dne 31. 5. 2023, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 2 jako účastníků řízení a České republiky - Ministerstva spravedlnosti, se sídlem Vyšehradská 427/16, Praha 2, jako vedlejšího účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
1. Z obsahu ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí vyplývá, že se stěžovatel na vedlejším účastníkovi domáhal zaplacení 845 500 Kč s příslušenstvím jako náhrady škody a nemajetkové újmy z titulu nezákonného trestního stíhání a nepřiměřené délky řízení. Obvodní soud pro Prahu 2 v záhlaví citovaným rozsudkem rozhodl, že vedlejší účastnice je povinna zaplatit stěžovateli 40 375 Kč s příslušenstvím (výrok I) a zákonný úrok z prodlení ročně od 10. 5. 2021 do zaplacení z částky 104 500 Kč (výrok II). Ve zbývajícím rozsahu soud žalobu zamítl (výrok III).
2. K odvolání stěžovatele Městský soud v Praze v záhlaví citovaným rozsudkem potvrdil rozsudek obvodního soudu a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.
3. Nejvyšší soud dovolání stěžovatele odmítl podle § 243c odst. 1 občanského soudního řádu ("o. s. ř."), jelikož nesplňovalo obligatorní náležitosti dovolání podle § 241a odst. 2 téhož zákona, neboť především neobsahovalo údaj o tom, v čem přesně dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, jakož ani samotný důvod dovolání. Z obsahu dovolání musí být patrno, o jakou otázku hmotného nebo procesního práva v rámci předpokladů přípustnosti podle § 237 o. s. ř. jde. Stěžovatel však pouze citoval toto ustanovení a uvedl, že má za to, že předpoklady přípustnosti jsou naplněny.
4. Stěžovatel se domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí, neboť má za to, že jimi bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod ("Listina"), jelikož v jeho věci nebylo rozhodnuto nestranným způsobem. Stěžovatel dále namítá porušení čl. 36 odst. 3 Listiny spočívající v nepřiznání odpovídající výše náhrady škody způsobené výkonem veřejné moci. Ve své stížnosti uvádí, že nezákonnost trestního řízení spočívá v nesprávné konstrukci obžaloby a jejího podání, přestože bylo od počátku jasné, že stěžovatel dané skutky nespáchal. Dále nesouhlasí s usnesením Nejvyššího soudu a namítá, že je v rozporu s právem na spravedlivý proces.
5. Ústavní stížnost byla podána včas, oprávněnou a řádně zastoupenou osobou [k podmínkám řízení viz § 30 odst. 1, § 72 odst. 1 písm. a) a odst. 3 a § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu].
6. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") soudním orgánem ochrany ústavnosti, přičemž v rámci této své pravomoci mj. rozhoduje o ústavních stížnostech proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených práv a svobod [srov. čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. Tyto ústavní stížnosti však mají podle § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu subsidiární povahu jako poslední možný prostředek ochrany základních práv a svobod.
7. Ústavní soud se opakovaně zabýval ústavními stížnostmi proti rozhodnutím Nejvyššího soudu o odmítnutí dovolání jako vadných pro nesplnění zákonných náležitostí. Ustáleně přitom konstatuje, že Nejvyšší soud nesmí posuzovat zákonné náležitosti dovolání přepjatě formalisticky, avšak samotný zákonný požadavek vymezit, v čem dovolatelé spatřují naplnění podmínek přípustnosti dovolání, jakož i následek nesplnění tohoto požadavku v podobě odmítnutí dovolání, jsou souladné s ústavním pořádkem (viz především stanovisko pléna Ústavního soudu sp. zn. Pl.
ÚS-st. 45/16 ze dne 28. 11. 2017). Hlavním důvodem je skutečnost, že se jedná o mimořádný opravný prostředek, přičemž je v zásadě věcí zákonodárce, k nápravě jakých vad jej určí, a také, zda stanoví přísnější požadavky na jeho kvalitu. Nutno připustit, že platná právní úprava klade na účastníky řízení poměrně vysoké nároky, jde-li o řádné naplnění obsahových náležitostí dovolání, tak tomu ovšem není bezdůvodně (srov. např. usnesení sp. zn. III. ÚS 1675/14 ze dne 26. 6. 2014). K problematice vymezení předpokladů přípustnosti dovolání i k důsledkům jeho absence existuje bohatá a veřejně dostupná judikatura Nejvyššího soudu i Ústavního soudu, kterou stěžovatel zjevně nezohlednil.
8. Při posuzování přípustnosti ústavní stížnosti má zásadní význam otázka, zda Nejvyšší soud odmítl dovolání z důvodů závisejících na jeho uvážení (srov. § 72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu), či nikoliv. Bylo-li totiž dovolání řádně odmítnuto proto, že neobsahovalo vymezení předpokladu jeho přípustnosti, nebyl dán Nejvyššímu soudu prostor, aby přípustnost tohoto mimořádného opravného prostředku vůbec uvážil. Je-li zákonným předpokladem přípustné ústavní stížnosti předchozí řádné podání dovolání (viz § 75 odst. 1 věta za středníkem zákona o Ústavním soudu), je v daném kontextu třeba na dovolání stěžovatele hledět tak, jako by vůbec nebylo podáno. V takovém případě je ústavní stížnost nepřípustná, jelikož nedošlo k vyčerpání všech prostředků k ochraně práva proti rozsudku městského soudu a obvodního soudu.
9. Ústavní soud se seznámil s obsahem dovolání a shledal, že stěžovatel vskutku konkrétně nevymezil předpoklad jeho přípustnosti, nýbrž pouze citoval § 237 o. s. ř. a vyjádřil nesouhlas s výší přiznaného zadostiučinění. Stěžovatel jinými slovy neabstrahoval otázku hmotného či procesního práva, na niž by navázal některý předpoklad přípustnosti dovolání, a neumožnil tak Nejvyššímu soudu se jeho dovoláním blíže zabývat. Z toho plyne, že ve vztahu k rozsudkům městského soudu a obvodního soudu nedošlo k vyčerpání zákonných procesních prostředků k ochraně stěžovatelova práva, pročež je ústavní stížnost v tomto rozsahu nepřípustná (srov. bod 8 výše). Stížnost proti usnesení Nejvyššího soudu je pak zjevně neopodstatněná, jelikož odmítnutí dovolání nelze při řádném odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu považovat za excesivní.
10. Pro výše uvedené Ústavní soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ústavní stížnost odmítl zčásti podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný a zčásti podle § 43 odst. 1 písm. e) téhož zákona jako návrh nepřípustný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 5. května 2025
Tomáš Langášek, v. r. předseda senátu