Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátu složeném z předsedy senátu JUDr. Vladimíra Klokočky a soudců JUDR. Františka Duchoně a JUDr. Vojena Güttlera ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky společnosti T., s. r. o., zastoupené Mgr. V. V., advokátem, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 31. 10. 2000, sp. zn. 62 Co 490/2000, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavní stížností se stěžovatelka s odvoláním na tvrzené porušení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod domáhala zrušení usnesení Městského soudu v Praze ze dne 31. 10. 2000, sp. zn. 62 Co 490/2000, a to v části výroku o nákladech řízení. V odůvodnění uvedla, že mezi ní jako žalobkyní a Městskou částí Praha 9 jako žalovanou probíhal spor před Obvodním soudem pro Prahu 9 o platnosti podnájemního vztahu. Stěžovatelka posléze uzavřela s žalovanou dohodu o narovnání a proto podala návrh na zpětvzetí žalobního návrhu. Obvodní soud pro Prahu 9 řízení zastavil a rozhodl, že žádný z účastníků nemá nárok na náhradu nákladů řízení. Proti rozhodnutí o nákladech řízení se žalovaná Městská část Praha 9 odvolala a Městský soud v Praze usnesením, napadeným ústavní stížností, změnil výrok o náhradě nákladů řízení ve prospěch žalované.
Stěžovatelka je toho názoru, že Městský soud v Praze nesprávně posoudil míru zavinění jednotlivých účastníků na zastavení řízení, když se prý vůbec nezabýval významem ust. § 146 o. s. ř., stanovujícího postulát spravedlnosti při procesních postupech účastníků, kdy dojde-li k zastavení řízení v důsledku chování obou účastníků řízení, nemá žádný z nich právo na náhradu nákladů. Podle stěžovatelky soud nezohlednil jednání žalovaného v daném sporu, tedy přistoupení na její návrh na dohodu o narovnání, což vedlo ke zpětvzetí žaloby.
Městský soud v Praze ve svém vyjádření k ústavní stížnosti v plném rozsahu odkázal na odůvodnění svého rozhodnutí, navrhl její zamítnutí a doplnil, že stěžovatelka zpětvzetím návrhu zavinila z procesního hlediska zastavení řízení, ke kterému došlo dříve, než soud začal jednat ve věci samé a nemohl tak posoudit, zda žaloba byla podána důvodně či nikoli.
Ze shromážděných podkladů k danému případu vyplývá, že Obvodní soud pro Prahu 1 usnesením ze dne 1. 8. 2000, sp. zn. 6 C 100/2000, zastavil řízení o určení platnosti podnájemního vztahu a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Důvodem bylo zpětvzetí žaloby stěžovatelkou, která uzavřela se žalovanou nájemní smlouvu na sporný nebytový prostor a současně také dohodu o narovnání. Žalovaná Městská část Praha 9 podala proti výroku o nákladech řízení odvolání a Městský soud v Praze jí vyhověl a uložil stěžovatelce povinnost nahradit žalované náklady řízení ve výši 3 975 Kč, jakož i odvolacího řízení ve výši 450 Kč, jelikož shledal důvody pro aplikaci ust.
§ 146 odst. 2 o. s. ř. Argumentoval přitom tím, že stěžovatelka z procesního hlediska (podle procesního výsledku) zavinila, že řízení muselo být zastaveno; protože ke zpětvzetí žaloby došlo dříve, než soud začal ve věci jednat, ani případný nesouhlas žalovaných by nemohl zastavení řízení zabránit (§ 96 odst. 3 o. s. ř.) a důvody, vedoucí stěžovatelku k tomuto procesnímu úkonu jsou pro rozhodnutí o nákladech řízení za této situace nevýznamné.
V daném případě Ústavní soud nezjistil ani z napadeného rozhodnutí, ani z obsahu spisu Obvodního soudu pro prahu 9, sp. zn. 6 C 1000/2000, který si k posouzení ústavní stížnosti vyžádal, že by postupem obecného soudu došlo k porušení jakéhokoli ústavně zaručeného základního práva nebo svobody stěžovatelky, ať již jí tvrzeného, nebo jiného. Napadené rozhodnutí je výsledkem nezávislého soudního rozhodnutí, přijatého za dodržení veškerých procesních práv účastníků řízení a za tohoto stavu není ingerence Ústavního soudu, s odvoláním na shora uvedené na místě.
Poukaz stěžovatelky na odbornou literaturu (Bureš, J., Drápal, L., Mazanec, M.: Občanský soudní řád - komentář, 3. vydání, § 146) je sice vzhledem ke zkoumané problematice do jisté míry logický, je však nepochybné, že je na nezávislém a nestranném soudu, vycházejícím z okolností konkrétního případu konečná aplikace daného ustanovení. Abstraktní pravidlo, aplikované na jedinečný případ samozřejmě vždy nemusí vést a nevede k jedinému možnému řešení. Ústavní soud pouze doplňuje, že není jeho úkolem vyhledávat v rozhodnutích obecných soudů všechna možná pochybení, ale zaměřit se jen na taková, která jsou natolik intenzivní a svým charakterem závažná, že by mohla vést k porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod, k čemuž v daném případě podle jeho přesvědčení nedošlo.
V uvedeném přístupu se odráží i zásada minimalizace zásahu do pravomoci jiných orgánů veřejné moci, kterou Ústavní soud ve své činnosti důsledně dodržuje. Z výše uvedených důvodů byla ústavní stížnost stěžovatelky odmítnuta jako zjevně neopodstatněná podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně 10. září 2002
Prof. JUDr. Vladimír Klokočka, DrSc. předseda I. senátu Ústavního soudu