Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vojena Güttlera a soudců Františka Duchoně a Ivany Janů o ústavní stížnosti Ing.
I. P., Ph.D., zast. JUDr. Petrem Zimou, advokátem, sídlem Slezská 13, Praha 2, proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 12.8.2005, č.j. 5 Cmo 203/2005-30, a proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 11.3.2005, č.j. Nc 5047/2005-18, za účasti Vrchního soudu v Olomouci a Krajského soudu v Ostravě, jako účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel podanou ústavní stížností napadl v záhlaví uvedená usnesení Vrchního soudu v Olomouci (dále jen „vrchní soud“) a Krajského soudu v Ostravě (dále jen „krajský soud“, protože – podle jeho tvrzení – jimi bylo porušené jeho právo na spravedlivý proces podle čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen „Listina“) ve spojení s právem na pokojné užívání majetku podle čl. 11 odst. 4 Listiny. V návrhu na zahájení řízení uvedl, že byl akcionářem společnosti ON SEMICONDUCTOR CZECH REPUBLIC, a.s, přičemž spolu s dalšími akcionáři podal návrh na jmenování znalce pro přezkoumání zprávy o vztazích mezi propojenými osobami.
Usnesením krajského soudu byla znalcem jmenována společnost TACOMA Consulting, a.s., a napadeným usnesením krajský soud zamítl návrh na odvolání znalce a na jmenování nového znalce z důvodu neplnění povinností (nevymáhání podkladů od společnosti). Usnesení bylo napadeno odvoláním, vrchní soud usnesení soudu I. stupně potvrdil s odůvodněním, že znalec neměl povinnost zajistit si podklady nutné pro vypracování znaleckého posudku soudní cestou. S odkazem na hodnocení nesprávné aplikace jednoduchého práva v řízení před obecnými soudy Ústavním soudem (konkrétně na nález sp.zn. III.
ÚS 173/02 ) stěžovatel poukazuje na možnost soudu uložit společnosti povinnost předložit znalci potřebné listiny podle § 127 odst. 3 obč. soudního řádu. Přitom vrchní soud věděl, že znalec uložení takové povinnosti soudu nenavrhl, byť předmětné listiny jsou pro přezkoumání zprávy nezbytné. Přesto soud dospěl k závěru, že znalec žádnou svou povinnost neporušil. Stěžovatel tuto situaci porovnává s vymáháním dluhu do konkursní podstaty správcem konkursní podstaty a dovozuje, že se nejedná o případy, kdy rozhodnutí o vymáhání nároku soudní cestou závisí jen na autonomní vůli soukromoprávního subjektu, přitom sami akcionáři nemohou navrhovat, aby soud uložil povinnost příslušné listiny vydat.
Dále stěžovatel namítá, že odvolací soud zaujal jiný právní názor, než jaký by v odůvodnění rozhodnutí soudu I. stupně v otázce, zda společnosti lze uložit povinnost předložit znalci potřebné listiny podle § 127 odst. 3 obč. soudního řádu, a přesto rozhodnutí soudu I. stupně potvrdil; tím byla stěžovateli odňata možnost procesní reakce na tento nový argument. Z uvedených důvodů stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud obě napadená usnesení zrušil. Znění příslušných článků Listiny, které upravují základní práva, jejichž porušení stěžovatel namítá, je následující: Čl.
11 odst. 4:
Vyvlastnění nebo nucené omezení vlastnického práva je možné ve veřejném zájmu, a to na základě zákona a za náhradu. Čl.
36:
1) Každý se může domáhat stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu a ve stanovených případech u jiného orgánu. 2) Kdo tvrdí, že byl na svých právech zkrácen rozhodnutím orgánu veřejné správy, může se obrátit na soud, aby přezkoumal zákonnost takového rozhodnutí, nestanoví-li zákon jinak. Z pravomoci soudu však nesmí být vyloučeno přezkoumávání rozhodnutí týkajících se základních práv a svobod podle Listiny. 3) Každý má právo na náhradu škody způsobené mu nezákonným rozhodnutím soudu, jiného státního orgánu či orgánu veřejné správy nebo nesprávným úředním postupem. 4) Podmínky a podrobnosti upravuje zákon. Usnesení vrchního soudu napadl stěžovatel dovoláním, proto Ústavní soud řízení o ústavní stížnosti usnesením ze dne 30.1.2006, č.j.
, přerušil. Poté, kdy Nejvyšší soud usnesením ze dne 18.4.2007, sp.zn. 29 Odo 1600/2005, dovolání odmítl, pokračoval Ústavní soud v řízení o původní ústavní stížnosti. Ze své činnosti Ústavní soud zjistil, že stěžovatel napadl uvedené usnesení Nejvyššího soudu samostatnou ústavní stížnosti, která je vedena pod sp.zn.
.
Z předložených listin se podává, že skupina navrhovatelů, mezi něž patřil i stěžovatel, se domáhala, aby soud odvolal jím jmenovaného znalce a místo něj jmenoval znalce jiného. Důvodem odvolání mělo být závažné porušení jeho povinnosti tím, že podal vůči společnosti žalobu, kterou by se domáhal vydání odmítnutých dokladů. Krajský soud oba návrhy zamítl. Zjistil, že znalec postupoval při vypracování posudku s náležitou péčí a bez průtahů, nepodání žaloby nepovažuje za důvod pro odvolání znalce. S argumentací navrhovatelů nesouhlasil a poukázal na to, že pokud byli aktivně legitimování k podání návrhu na jmenování znalce, nic jim nebrání v tom, aby se na základě tvrzených skutečností nedomáhali toho, aby společnost vydala znalci listiny nutné a potřebné pro vypracování posudku.
Usnesení soudu I. stupně napadli navrhovatelé odvoláním, vrchní soud ho potvrdil. Přitom se ztotožnil se závěrem soudu I. stupně, že znalec postupoval při vypracování posudku s náležitou péčí a bez průtahů. Okolnost, že společnost nepředložila znalci všechny potřebné listiny, nelze brát k tíži znalce a nelze mít ani za to, že pokud znalec nepodal žalobu, aby jí byla soudním rozhodnutím uložena tato povinnost, že tak porušil závažným způsobem své povinnosti vypracovat znalecký posudek. Z tohoto důvodu nebyly splněny podmínky pro odvolání znalce z jeho funkce.
Na základě uvedených zjištění Ústavní soud shledal, že návrh stěžovatele je zjevně neopodstatněný. Přitom opodstatněností ústavní stížnosti je v řízení před Ústavním soudem třeba rozumět podmínku, že napadeným rozhodnutím bylo porušeno základní právo nebo svoboda stěžovatele. Ústavní soud ve své judikatuře opakovaně zdůrazňuje, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 83 a čl. 91 Ústavy) a není pravidelnou přezkumnou instancí rozhodnutí obecných soudů.
Ústavní soud se proto ústavní stížností zabýval jen v rozsahu stěžovatelem namítaných porušení jeho základních práv. Z tohoto pohledu Ústavní soud konstatuje, že žádné porušení základních práv stěžovatele nebylo zjištěno. K namítanému porušení práva na spravedlivý proces Ústavní soud dodává, že k porušení tohoto práva dojde teprve tehdy, jestliže by stěžovateli bylo upřeno právo domáhat se svého nároku u nezávislého a nestranného soudu (popř. by tento soud bezdůvodně odmítl jednat a rozhodnout o podaném návrhu, případně by zůstal v řízení delší dobu nečinný), event. by mu bylo upřeno právo obrátit se na soud, aby přezkoumal zákonnost rozhodnutí orgánu veřejné správy - taková situace však nenastala.
Podstatu ústavní stížnosti totiž tvoří stěžovatelův nesouhlas s tím, že obecné soudy neshledaly důvody pro odvolání znalce z jeho funkce. S touto otázkou se obecné soudy náležitě vypořádaly a v odůvodnění naznačily stěžovateli použití vhodných právních prostředků ke splnění povinnosti společnosti předložit podklady pro zpracování znaleckého posudku. Tím soudy dostály své povinnosti a je na stěžovateli, zda adekvátní prostředky využije. Za této situace není pak namístě ani jeho námitka o odnětí možnosti reagovat na nový argument (otázka, zda lze či nelze uložit společnosti povinnost podle § 127 odst. 3 obč. soudního řádu, by stejně nebyla předmětem posuzování v řízení o odvolání znalce).
Stěžovatelův argument o porušení čl. 11 odst. 4 Listiny není relevantní, protože v řízení, ve kterém byla napadená usnesení vydána, nebyla předmětem řízení žádná majetková práva stěžovatele.
Ústavní soud připomíná, že zákon č. 182/1993 Sb., o Ústavní soudu, ve znění pozdějších předpisů, rozeznává v § 43 odst. 2 písm. a) jako zvláštní kategorii návrhy zjevně neopodstatněné. Zákon tímto ustanovením dává Ústavnímu soudu, v zájmu racionality a efektivity jeho řízení, pravomoc posoudit „přijatelnost“ návrhu před tím, že dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pokud informace zjištěné uvedeným způsobem vedou Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, bude bez dalšího odmítnuta. Ústavní soud jen pro pořádek upozorňuje, že jde v této fázi o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nedostává charakter řízení meritorního a kontradiktorního.
Vzhledem k tomu, že Ústavním soudem nebylo shledáno žádné porušení ústavně zaručených základní práv a svobod stěžovatele, byla jeho ústavní stížnost, bez přítomnosti účastníků a mimo ústní jednání, odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 2. října 2007
Vojen Güttler, v.r. předseda senátu