Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Tomáše Langáška, soudkyně Dity Řepkové a soudce zpravodaje Jana Wintra o ústavní stížnosti obchodní společnosti X, zastoupené JUDr. Pavlem Nastisem, advokátem se sídlem Sokolská tř. 936/21, Ostrava, proti usnesením Nejvyššího soudu č. j. 25 Cdo 1434/2024-222 ze dne 19. 12. 2024, Krajského soudu v Ostravě č. j. 71 Co 173/2023-202 ze dne 31. 1. 2024 a Okresního soudu v Karviné - pobočky v Havířově č. j. 109 C 151/2021-126 ze dne 29. 3. 2023, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Ostravě a Okresního soudu v Karviné - pobočky v Havířově jako účastníků řízení a Ludmily Hajdukové, Ing. Aleše Drozda a Ing. Pavla Vašíčka, jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
1. Okresní soud v Karviné - pobočka v Havířově v záhlaví uvedeným rozsudkem zamítl stěžovatelčinu žalobu pro zmatečnost. Tou stěžovatelka napadla řízení, v němž byla zamítnuta její žaloba na určení vlastnického práva proti vedlejším účastníkům. Zmatečnostním důvodem měla být podjatost rozhodující soudkyně, která na podzim roku 2021 podala na N. - člena statutárního orgánu jediného společníka stěžovatelky - trestní oznámení pro podezření ze spáchání trestného činu šíření nakažlivé choroby.
2. Obvodní soud zjistil, že jediným společníkem stěžovatelky je společnost, za niž jedná předseda představenstva N. Stěžovatelka tvrdila, že se o důvodech zmatečnosti řízení dozvěděla 22. 9. 2022, kdy jí byl doručen příslušný rozsudek s doložkou právní moci a stěžovatelka o něm informovala N., který měl téhož dne sdělit stěžovatelce, že je daná soudkyně podjatá pro negativní vztah k němu. Žaloba pro zmatečnost byla podána dne 19. 10. 2022, avšak stěžovatelka neprokázala dodržení tříměsíční lhůty k jejímu podání.
Soud měl z provedeného dokazování za to, že o pravomocném ukončení sporu o určení vlastnického práva věděla stěžovatelka již v dubnu 2022, neboť tehdy zaslala vedlejším účastníkům náhradu nákladů daného řízení. Vzhledem k těsné vazbě mezi stěžovatelkou a N., který se podílí na rozhodovacích procesech stěžovatelky, je velice nepravděpodobné, že by nevěděl o výsledku řízení o určení vlastnického práva. Jediný jednatel stěžovatelky a jí navržený svědek N. se po předvolání bez omluvy nedostavili na jednání a jejich nepřítomnost neomluvil ani právní zástupce, který nevěděl, proč se tak stalo.
3. K odvolání stěžovatelky Krajský soud v Ostravě v záhlaví označeným usnesením potvrdil usnesení okresního soudu. Krajský soud znovu předvolal svědka N., ten se opět nedostavil a prostřednictvím právního zástupce sdělil jako důvod svou pracovní vytíženost, což krajský soud vyhodnotil jako nedůvodné a nepodložené. Krajský soud vzal v potaz, že N. měl vypovídat v zájmu stěžovatelky, jež sama tvrdila jejich blízký vztah. Krajský soud dospěl k závěru, že postoj svědka je nutno přičíst k tíži stěžovatelky jako obstrukční jednání.
4. Nad rámec věci krajský soud podotkl, že i v případě včasnosti žaloby pro zmatečnost by nebylo samotné podání trestního oznámení v souvislosti s covidovou epidemií důvodem pro podjatost v projednávané věci. N. navíc nebyl účastníkem daného řízení. Vzhledem k absenci potřeby přezkoumávat provázanost stěžovatelky, jejího společníka a osoby oprávněné za společníka jednat tak ani soudkyně nemusela vědět o existenci spojitosti N. se stěžovatelkou. O nákladech odvolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 občanského soudního řádu ("o. s. ř."); krajský soud s odkazem na judikaturu Nejvyššího soudu vycházel z tarifní hodnoty podle předmětu původního řízení, tedy 200 000 Kč, a to za současného snížení odměny za jeden úkon právní služby o 20 % při zastupování více účastníků.
5. Následné dovolání stěžovatelky Nejvyšší soud odmítl jako nepřípustné. K námitce stěžovatelky, podle níž odmítne-li soud provedení účastníkem označeného důkazu pro nadbytečnost, je vyloučeno, aby rozhodl v neprospěch tohoto účastníka z důvodu neunesení důkazního břemene, Nejvyšší soud uvedl, že je nelze aplikovat, jelikož se v dané věci jednalo v prvé řadě o obstrukční postup, nikoli o nadbytečný důkaz. Přestože v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu není nutné prokázat důvod neúčasti na jednání, je nezbytné trvat na požadavku důvodnosti omluvy.
Jinými slovy, aby omluva byla důvodná, musí být tvrzena skutečnost, která je způsobilá účast omluvit. Jde tedy o skutečnosti znemožňující účast, které jsou současně omluvitelné, jako je například nemoc účastníka. Opakované omluvy poukazující na nekonkretizované pracovní vytížení byly vzhledem k zákonné povinnosti svědčit nedůvodné. Nejvyšší soud poukázal na stěžovatelkou tvrzenou úzkou spojitost mezi ní a svědkem; ve vztahu k námitce týkající se nevyužití donucovacích prostředků vůči svědkovi se tak jeví, jako by se stěžovatelka domáhala využití donucovacích prostředků vůči sobě samé.
6. Stěžovatelka se domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, jelikož má za to, že jimi byla porušena její práva zaručená v čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, v čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod ("Úmluva") a v čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě. Tato porušení spatřuje zejména v tvrzené podjatosti soudkyně, která má mít negativní postoj k osobě jednatele jediného společníka stěžovatelky N., proti němuž v minulosti podala trestní oznámení a v rozsudku o určení vlastnického práva jej kárala za rozpor jeho jednání s dobrými mravy.
Dále ve své stížnosti namítá, že soud řádně nepředvolal N.; pouze požádal advokáta stěžovatelky o zajištění účasti svědka, což se advokátovi nepodařilo. Krajský soud měl proto svědka řádně předvolat, a to i s poučením o možnosti předvedení či uložení pořádkové pokuty. Krajským soudem zvolený postup spočívající v tom, že toliko požádal advokáta o zajištění účasti svědka, údajně nemá oporu v zákoně. V posledku stěžovatelka spatřuje porušení svých majetkových práv v postupu při určování výše nákladů, neboť soudy měly nesprávně určit tarifní hodnotu pro výpočet odměny za úkon právní služby.
7. Ústavní stížnost byla podána včas, oprávněnou a řádně zastoupenou osobou, je přípustná a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný [k podmínkám řízení viz § 30 odst. 1, § 72 odst. 1 písm. a) a odst. 3 a § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu].
8. Ústavní soud připomíná, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti, nikoli běžné zákonnosti (čl. 83 Ústavy České republiky). Ústavní soud není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), není povolán k přezkumu aplikace podústavního práva a do rozhodovací činnosti obecných soudů může zasáhnout jedině tehdy, shledá-li porušení základního práva nebo svobody.
9. Stěžovatelčiny námitky týkající se pochybností o nepodjatosti soudkyně jsou zjevně neopodstatněné, neboť na nich nejsou napadená rozhodnutí založena. Skutečnost, že se jim krajský soud nad rámec věci věnoval, nic nemění na tom, že důvodem zamítnutí žaloby pro zmatečnost byla její opožděnost. Z toho důvodu nejsou stěžovatelkou poukazovaná rozhodnutí Ústavního soudu k posuzované věci přiléhavá.
10. Obecné soudy svá rozhodnutí řádně odůvodnily a vypořádaly se s námitkami stěžovatelky (srov. body 2 a 3 výše). Při svých rozhodnutích vycházely z racionálních úvah na základě provedených důkazů. Nejvyšší soud také nepochybil, když při své odpovědi na otázku týkající se odmítnutí provedení důkazu pro nadbytečnost nejprve odlišil situaci od stěžovatelkou namítaného rozsudku, jelikož se v dané věci nejednalo o nadbytečný důkaz, ale o obstrukční jednání. To vyplynulo z jednání jak jednatele stěžovatelky, tak navrhovaného svědka.
Aby byla omluva důvodná, postačuje tvrzení skutečnosti způsobilé znemožnit účast na jednání, která je současně omluvitelná. Důležitost důvodu je nutno posuzovat s přihlédnutím k okolnostem daného případu. Nejvyšší soud také konstatoval, že soud není vždy povinen důvod akceptovat, ač je jinak způsobilý vést k závěru o odročení jednání, a to zejména, není-li důvod využíván v souladu se smyslem a účelem § 101 odst. 3 o. s. ř., ale k procesním obstrukcím. Nekonkretizované omluvy odkazující na pracovní vytížení byly vzhledem k výše uvedenému legitimně hodnoceny jako nedostačující.
Rovněž není pravdou, že by postup krajského či okresního soudu nebyl v souladu se zákonem; soudy neměly povinnost stěžovatelku poučit o možnosti donucení k dostavení se svědka k výslechu, což je z obsahu napadených rozhodnutí dostatečně patrné a Ústavní soud to nebude znovu opakovat.
11. Co se týče námitek proti rozhodnutí obecných soudů o náhradě nákladů řízení, tak k této problematice se Ústavní soud dlouhodobě staví rezervovaně. Přestože se spor o náhradu nákladů řízení může (i citelně) dotknout majetkové sféry účastníka řízení, nedosahuje zpravidla intenzity porušení základních práv nebo svobod. Ústavní soud při posuzování této otázky, která je ve vztahu k věci samé podružná, postupuje nanejvýš zdrženlivě, podrobuje ji omezenému ústavněprávnímu přezkumu a ke zrušení napadeného výroku o nákladech řízení se uchyluje pouze výjimečně.
Například zjistí-li extrémní rozpor s principy spravedlnosti nebo porušení jiného základního práva (srov. např. nález sp. zn. I. ÚS 653/03 ze dne 12. 5. 2004). Ústavní soud v tomto ohledu neshledal exces, který by otázku náhrady nákladů řízení z kvalitativního hlediska mimořádně posouval do roviny ústavnosti ve smyslu dosavadní rozhodovací praxe silně omezeného ústavněprávního přezkumu (srov. také přiměřeně bod 34 stanoviska pléna Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS-st. 60/24 ze dne 5. 3. 2025).
12. Pro výše uvedené Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 30. května 2025
Tomáš Langášek předseda senátu