Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vojena Güttlera a soudců Františka Duchoně a Ivany Janů o ústavních stížnostech stěžovatelů M. H., Ing. J. H. a I. H., všech zastoupených JUDr.
V. P., A. B., zastoupené JUDr. O. Ž. a P. U., zastoupeného JUDr. L. K., proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 20.6.2006, č.j. 11 Co 68/2006-327, rozsudku Okresního soudu v Chebu ze dne 31.10.2005, č.j. 13 C 97/2003-292, rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 29.4.2003, sp.zn. 22 Cdo 1949/2001-229, za účasti Krajského soudu v Plzni, Okresního soudu v Chebu, Nejvyššího soudu, jako účastníků řízení, a J. L. a R. L., jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.ÚS 627/06
.
Stěžovatelé M. H., Ing. J. H. a I. H. se podáním doručeným dne 20.9.2006 domáhali zrušení v záhlaví uvedeného rozsudku krajského soudu a okresního soudu. V návrhu na zahájení řízení také popsali vývoj sporu o určení, že předmětné nemovitosti patří do dědictví po osobách uvedených v předchozím odstavci, a vyjádřili názor, že těmito rozsudky došlo k porušení jejich základních práv, a to práva na spravedlivý proces a právo na soudní ochranu, garantovaná v čl. 36 odst. 1 a právo na projednání věci bez zbytečných průtahů ve smyslu čl.
38 odst. 2 Listiny, jakož i právo na legitimní očekávání garantované v čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Dodatkový protokol"). Předně naříkali mimořádně dlouhou dobu, po kterou bylo řízení proti nim vedeno a z ústavně právního pohledu mají zato, že v kauze aplikovaná norma jednoduchého práva nabyla z pohledu proporcionality důvodně přednost před jinou normou jednoduchého práva. K tomu namítali, že případný nárok žalobců měl být posuzován buď podle zákona 87/1991 Sb. nebo jako vypořádaný podle Dohody o vypořádání otevřených finančních a majetkových otázek uzavřené dne 27.7.1966.
V návaznosti na to připomenuli, že první dva z nich nabyli nemovitosti jednak na základě řádné kupní smlouvy s čs. státem se současným právem osobnímu užívání, kupní smlouvou prodali právnímu předchůdci třetího z nich zděnou kolnu se současným převodem (správně má být "přechodem") práva osobního užívání pozemku. Ještě doplnili, že napadenými rozsudky byl také porušen čl. 11 odst. 1 Listiny a čl. 11 odst. 3 Listiny. Ústavní stížnost byla vedena pod sp.zn.
.
Stěžovatelka A. B. doručila Ústavnímu soudu dne 26.9.2006 ústavní stížnost, v níž brojila proti v záhlaví označenému rozsudku krajského soudu a okresního soudu, neboť je přesvědčena, že soudy porušily její základní práva, a to právo na spravedlivý proces, včetně práva na soudní ochranu zakotvené v čl. 36 odst. 1 Listiny, právo na projednání věci bez zbytečných průtahů ve smyslu čl. 38 odst. 2 Listiny a taktéž právo na legitimní očekávání garantované v čl. 1 Dodatkového protokolu. Porušení uvedených základních práv spatřuje v neúměrné době řízení, v zásahu do jejího vlastnictví, které nabyla legálním postupem a v nedostatečném hodnocení účinky náhradové dohody mezi vládami ČSSR a Italské republiky. Ústavní stížnost byla vedena pod sp.zn. II. ÚS 639/06
.
Po seznámení s obsahem návrhů Ústavní soud zjistil, že všechny tyto ústavní stížnosti se týkají totožného řízení, vedeného u okresního soudu pod sp.zn. 13 C 97/2003, a směřují proti totožným rozhodnutím. Vzhledem k těmto skutečnostem a v zájmu hospodárnosti řízení rozhodl Ústavní soud usnesením ze dne 31.10.2006, č.j. I. ÚS 627/06-8 , v souladu s § 63 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, a s přiměřenou aplikací § 112 odst. 1 obč. soudního řádu o spojení těchto věcí ke společnému řízení, které bude nadále vedeno pod sp.zn. I. ÚS 627/06
.
Všichni stěžovatelé navrhli zrušení napadených rozsudků okresního soudu a krajského soudu, stěžovatel P. U. pak též rozsudku Nejvyššího soudu. Relevantní znění příslušných článků Listiny a Dodatkového protokolu, které upravují základní práva, jejichž porušení stěžovatelka namítá, je následující: Čl. 11 odst. 1 Listiny:
Každý má právo vlastnit majetek. Vlastnické právo všech vlastníků má stejný zákonný obsah a ochranu. Dědění se zaručuje. Čl. 11 odst. 3 Listiny:
Vlastnictví zavazuje. Nesmí být zneužito na újmu práv druhých anebo v rozporu se zákonem chráněnými obecnými zájmy. Jeho výkon nesmí poškozovat lidské zdraví, přírodu a životní prostředí nad míru stanovenou zákonem. Čl. 36 odst. 1 Listiny:
Každý se může domáhat stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu a ve stanovených případech u jiného orgánu. Čl. 38 odst. 2 Listiny:
Každý má právo, aby jeho věc byla projednána veřejně, bez zbytečných průtahů a v jeho přítomnosti a aby se mohl vyjádřit ke všem prováděným důkazům. Veřejnost může být vyloučena jen v případech stanovených zákonem. Čl. 1 Dodatkového protokolu
Každá fyzická nebo právnická osoba má právo pokojně užívat svůj majetek. Nikdo nemůže být zbaven svého majetku s výjimkou veřejného zájmu a za podmínek, které stanoví zákon a obecné zásady mezinárodního práva. Předchozí ustanovení nebrání právu států přijímat zákony, které považují za nezbytné, aby upravily užívání majetku v souladu s obecným zájmem a zajistily placení daní a jiných poplatků nebo pokut. II.
Podle § 42 odst. 4 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), si Ústavní soud vyžádal vyjádření krajského soudu a vedlejších účastníků. Krajský soud ve vyjádření k obsahu ústavní stížnosti vedené původně pod sp.zn. II. ÚS 627/06 stěžovatelům přisvědčil v jejich námitce, že řízení trvalo velice dlouhou dobu, jeho délka byla ovlivněna i charakterem věci, rozsahem prováděných důkazů a tím, že účastníci, jak jim zákon umožňuje, využili řádných i mimořádných opravných prostředků. Tato skutečnost však nemůže sama o sobě přivodit pro ně příznivější výsledek sporu. Námitky týkající se posuzování věci z hlediska zák. č. 87/1991 Sb. a z hlediska dopadů mezivládní dohody byly již uplatněny v průběhu řízení, proto odkázal na důvody uvedené v rozhodnutích.
Ze spisu okresního soudu sp.zn. 13 C 97/2003 (původně sp.zn. 8 C 71/93) Ústavní soud zjistil, že vedlejší účastnici podali žalobu, kterou se domáhali vydání nemovitostí v kat. úz. U., jejichž vlastníky byli jejich právní předchůdci. Ti se rozhodli v roce 1946 usídlit v Itálii a pověřili výkonem správy zmocněnce. Ten nemovitosti spravoval do r. 1953, kdy začal nájemné z nich vybírat Podnik bytového hospodářství v M. Správce dosáhl toho, že v roce 1968 měly být nemovitosti vráceny oproti úhradě ztráty a u tehdejšího střediska geodézie byli jako vlastníci zapsány A.
a A. L. Na počátku 80. let došlo k zápisu nemovitostí do vlastnictví státu, na základě údajného uznání nároku za předmětné nemovitosti v rámci italské náhradové dohody a posléze s nimi stát disponoval. Tyto dispozice považovali žalobci za absolutně neplatné a jako závětní dědici původních vlastníků požadovali jejich vydání z titulu bezdůvodného obohacení (v roce 1995 změnili petit na určení jejich spoluvlastnictví k předmětným nemovitostem, v roce 1997 upřesnili, že jde o podílové spoluvlastnictví každého z nich k jedné polovině).
Stěžovatelé se žalobními tvrzeními nesouhlasili a navrhovali zamítnutí žaloby, zejména s odkazem na důsledky Dohody mezi vládou ČSSR a vládou Italské republiky o vypořádání otevřených finančních a majetkových otázek, příp. též na nutnost postupu podle restitučních předpisů. Po provedeném dokazování okresní soud rozsudkem ze dne 4.6.1997, č.j. 8 C 71/93-83, žalobu zamítl pro nedostatek aktivní věcné legitimace žalobců na určení jejich spoluvlastnictví; dále poukázal na důsledky mezivládní dohody a na nemožnost postupu podle zák. č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, protože žalobci nejsou občany ČR.
Žalobci se proti tomuto rozsudku odvolali a především dokládali, že zmíněná dohoda se předmětných nemovitostí netýkala. Krajský soud rozsudkem ze dne 4.6.1998, č.j. 11 Co 691/97-108, prvostupňový rozsudek ve výroku o zamítnutí návrhu na určení vlastnictví zrušil (pro nedostatečná skutková zjištění), v ostatních výrocích ho potvrdil. V další fázi řízení žalobci navrhli změnu petitu na určení, že nemovitosti (jejich spoluvlastnické podíly) patří do dědictví po každém z jejich právních předchůdců, okresní soud změnu připustil.
Po provedení dalších důkazů okresní soud rozsudkem ze dne 31.5.2000, č.j. 8 C 71/93-156, žalobu opětovně zamítl, a to z důvodu, že došlo k odškodnění vlastníků, příp. jejich dědiců, v souladu s mezivládní dohodou. Krajský soud, na základě odvolání žalobců, rozsudkem ze dne 30.3.2001, č.j. 11 Co 496/2000-190, prvostupňový rozsudek změnil tak, že žalobě vyhověl, protože shledal, že mezivládní dohoda se v posuzovaném případě nemohla uplatnit, jednak proto, že první spoluvlastník zemřel před její účinností, jednak proto, že do smrti druhé spoluvlastnice čs.
stát s nemovitostmi nakládal jako s jejich vlastnictvím. Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 29.4.2003, č.j. 22 Cdo 1949/2001-229, zrušil oba předcházející rozsudky, tj. rozsudek krajského soudu a rozsudek okresního soudu, z důvodu nesprávného označení nemovitostí v enunciátu. Po další úpravě petitu okresní soud rozsudkem ze dne 16.12.2003, č.j. 13 C 97/2003-236, žalobě vyhověl. V odůvodnění výslovně zdůraznil, že rozhodoval jen o tom, že předmětné spoluvlastnické podíly vlastnili předchůdci žalobců ke dni své smrti, že mu nepříslušelo zabývat se otázkou, zda spoluvlastnické podíly nebyly podle mezivládní dohody vypořádány pro roce 1978 s jejich právními nástupci.
Žalovaní napadli tento rozsudek odvoláním, krajský soud ho usnesením ze dne 30.6.2004, č.j. 11 Co 131/2004-259, zrušil, protože zjistil, že okresní soud nereagoval na procesní návrh žalovaných, aby do řízení vstoupil vedlejší účastník. Po pravomocném rozhodnutí o návrhu na přistoupení České republiky-ministerstva financí okresní soud rozsudkem ze dne 31.10.2005, č.j. 13 C 97/2003-292, žalobě opětovně vyhověl. Po dalším odvolání žalovaných krajský soud rozsudkem ze dne 20.6.2006, č.j. 11 Co 68/2006-327, meritorní výroky potvrdil, též se zdůrazněním, že v projednávané věci nejde o nic jiného než o určení, že rodiče žalobců byli ke dni své smrti podílovými spoluvlastníky předmětných nemovitostí, že tudíž některé námitky nemohou být zohledněny (vydržení, vazba na restituční předpisy, přestavba kůlny na obytný dům), jinými slovy, že je pro řešení dané věci právně bezvýznamné, co se dělo se spoluvlastnickými podíly po smrti rodičů žalobců.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 31. října 2006
Pavel Rychetský předseda Ústavního soudu
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 27. března 2007
Vojen Güttler v.r. předseda senátu