Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Tomáše Langáška, soudkyně Dity Řepkové a soudce zpravodaje Jana Wintra o ústavní stížnosti V. B., zastoupeného JUDr. Vlastimilem Rampulou, advokátem, sídlem Karlovo nám. 24, Praha 1, proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích č. j. 13 To 381/2024-16 ze dne 18. 12. 2024, za účasti Krajského soudu v Hradci Králové jako účastníka řízení a Policie České republiky, Krajského ředitelství policie Pardubického kraje, jako vedlejší účastnice řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
1. Policejní orgán Policie České republiky, Krajské ředitelství policie Pardubického kraje, Odbor hospodářské kriminality SKPV vydal dne 18. 11. 2024 usnesení č. j. KRPE-81607-929/TČ-2021-170680, a to po předchozím souhlasu státního zástupce Okresního státního zastupitelství v Pardubicích. Tímto usnesením zajistil peněžní prostředky na bankovních účtech stěžovatele jako náhradní hodnotu podle § 79g odst. 1 trestního řádu ve spojení s § 79a odst. 1 trestního řádu.
2. Z usnesení se podává, že je vydal policejní orgán v souvislosti s šetřením podezření ze spáchání trestného činu zjednání výhody při zadání veřejné zakázky, při veřejné soutěži a veřejné dražbě podle § 256 odst. 1 trestního zákoníku. Trestného činu se mohli dopustit V. B., L. B., J. A. a P. K., kdy u V. B. vyvstalo i podezření ze spáchání přečinu zneužití pravomoci úřední osoby podle § 329 odst. 1 písm. a) trestního zákoníku, popř. dalších trestných činů ve spojení s veřejnou soutěží u více uvedených veřejných zakázek, na jejichž zadávání se podílel jako vedoucí odboru dopravy Statutárního města Pardubice.
3. Stěžovatel proti usnesení o zajištění náhradní hodnoty podal stížnost ke Krajskému soudu v Hradci Králové. Ten ji však podle § 148 odst. 1 písm. c) trestního řádu zamítl.
4. V ústavní stížnosti stěžovatel namítá, že usnesení policejního orgánu je nepřezkoumatelné, neboť neodpovídá požadavkům § 134 odst. 1 písm. d) a odst. 2 trestního řádu. Současně je považuje za nezákonné. Policejní orgán musí přesně identifikovat výnos z trestné činnosti, určit jeho hodnotu, prokázat, že jej nelze zajistit, a teprve poté lze přistoupit k zajištění náhradní hodnoty. To však podle stěžovatele neučinil. Usnesení má být toliko výsledkem snahy policejního orgánu omezovat stěžovatele v nakládání s jeho majetkem. Policejní orgán provedl neúplné a chybné finanční šetření, což stěžovatel podrobněji rozvádí. Finanční prostředky zajištěné na bankovních účtech jsou součástí společného jmění manželů, a nejedná se proto o věc náležící "pachateli", kterou by bylo možno postihnout trestem propadnutí či zabrání věci nebo náhradní hodnoty. Stěžovatel uzavírá, že krajský soud na jeho námitky nereagoval dostatečně a aproboval nezákonný postup policejního orgánu.
5. Ústavní soud posoudil ústavní stížnost i napadené rozhodnutí a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný.
6. Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a řídí se zásadou zdrženlivosti v zasahování do jejich činnosti. V řízení o ústavní stížnosti do jejich pravomocných rozhodnutí zasahuje pouze tehdy, byla-li jimi porušena ústavně zaručená základní práva stěžovatelů. Jinými vadami se nezabývá.
7. Ústavní soud současně připomíná závěry své ustálené judikatury, podle které do přípravného řízení trestního zasahuje mimořádně zdrženlivě. Ústavní soud je povolán korigovat pouze nejzávažnější excesy, jež jsou výrazem libovůle orgánů činných v trestním řízení. Posuzování důvodnosti využití zajišťovacích prostředků v rámci trestního řízení je především úkolem orgánů činných v trestním řízení. Tvrzené zásahy do majetkových práv v důsledku zajištění výnosů z trestné činnosti a náhradní hodnoty navíc vyžadují typicky menší míru ingerence Ústavního soudu než zajišťování osob spojené se zásahy do osobní svobody.
8. Zajišťovací instituty upravené v § 79a a násl. trestního řádu napomáhají objasňování závažné, zejména hospodářské, kriminality. Jejich podstatou je nikoliv definitivní odejmutí daných prostředků vlastníkovi, ale omezení dispozičního práva s nimi tak, aby nemohlo dojít ke zmaření jejich případného propadnutí nebo zabrání; tyto instituty přitom přispívají k naplňování zásady, že kriminalita se nesmí ekonomicky vyplácet.
9. Dočasné povaze majetkových zajišťovacích institutů odpovídá rozsah přezkumné činnosti Ústavního soudu. Ústavní soud zkoumá, zda má rozhodnutí o zajištění majetku zákonný podklad (čl. 2 odst. 2 Listiny), zda bylo vydáno příslušným orgánem (čl. 2 odst. 2 a čl. 38 odst. 1 Listiny) a zda není projevem libovůle (čl. 1 odst. 1 Ústavy a čl. 2 odst. 2 a 3 Listiny) (srov. nález sp. zn. II. ÚS 3662/14 ze dne 20. 10. 2015 bod 17).
10. Usnesení policejního orgánu má zákonný podklad, bylo vydáno příslušným orgánem a nevykazuje známky libovůle. Napadené rozhodnutí krajského soudu, kterým bylo usnesení přezkoumáno, nevykazuje ani jiné excesy.
11. Podle usnesení o zahájení trestního stíhání měl stěžovatel svým protiprávním jednáním způsobit škodu nejméně 24 milionů Kč a současně získat majetkový prospěch. Usnesení o zahájení trestního stíhání velmi podrobně (na 399 stranách) rozebírá tvrzenou trestnou činnost a související majetkové transakce. Napadené usnesení o zajištění náhradní hodnoty, jakož i napadené usnesení krajského soudu na ně v podrobnostech odkazují. Policejní orgán v usnesení o zajištění upozornil, že se v rámci finančního šetření nepodařilo nalézt výnos z trestné činnosti ve výši získaného prospěchu, neboť peněžní prostředky byly zřejmě spotřebovány nebo ukryty.
Z tohoto důvodu přistoupil k zajištění náhradní hodnoty. Zároveň popsal nesrovnalosti mezi oficiálními příjmy stěžovatele a jeho životním stylem. Krajský soud navíc poukázal na to, že fakticky zajištěné prostředky na bankovních účtech se zdaleka neblíží částce, v jaké byl vyčíslen majetkový prospěch z trestné činnosti. Konstatoval rovněž, že zajištění nebrání ani skutečnost, že jde o společné jmění manželů, neboť náhradní hodnotu lze zajistit i na majetku třetích osob. Z uvedeného je zřejmé, že zajištění má zákonný podklad, bylo vydáno příslušným orgánem a nepředstavuje projev libovůle.
V takovém případě proto není prostor pro zásah Ústavního soudu, a to při vědomí dočasné povahy zajišťovacích institutů (nejedná se o konečné odnětí věci).
12. Ústavní soud neshledal, že by krajský soud napadeným rozhodnutím porušil ústavně zaručená základní práva stěžovatele. Podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu proto ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne
Tomáš Langášek, v. r. předseda senátu