Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jaromíra Jirsy a soudců Vladimíra Sládečka a Tomáše Lichovníka (soudce zpravodaje) ve věci ústavní stížnosti A. P., zastoupené Vladislavem Jirkou, Ph.D., advokátem, sídlem Václavské náměstí 807/64, Praha 1 - Nové Město, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 3 Tdo 1065/2020-1115 ze dne 9. 12. 2020, rozsudku Krajského soudu v Praze č. j. 9 To 55/2020-1077 ze dne 13. 5. 2020, a rozsudku Okresního soudu v Kolíně č. j. 8 T 172/2013-1023 ze dne 19. 12. 2019, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
Předtím, než se začal Ústavní soud věcí zabývat, přezkoumal podání po stránce formální a konstatoval, že podaná ústavní stížnost obsahuje všechny formální náležitosti, jak je stanoví zákon o Ústavním soudu.
Při projednávání předmětné ústavní stížnosti se Ústavní soud zaměřil především na tu část deliktního jednání stěžovatelky, která se vztahovala k nepřevádění zůstatků pokladní hotovosti do dalšího účetního období. Je tomu tak proto, že stran dalšího skutku, jež jí byl kladen k tíži, bylo odvolacím soudem rozhodnuto, že z pohledu případné náhrady škody se jedná o věc již jednou rozhodnutou. Z toho důvodu nebylo lze se v adhezním řízení domáhat náhrady způsobené škody.
Pokud jde o tu část ústavní stížnosti, v níž stěžovatelka polemizuje s hodnocením důkazů provedeným obecnými soudy a dovozuje, že nebylo prokázáno, že by stěžovatelka svým jednáním naplnila skutkovou podstatu trestného činu zpronevěry, odkazuje Ústavní soud v této souvislosti na svou ustálenou judikaturu, dle níž je povolán zasáhnout do pravomoci obecných soudů a jejich rozhodnutí zrušit pouze za předpokladu, že právní závěry obsažené v napadených rozhodnutích jsou v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními anebo z nich v žádné možné interpretaci nevyplývají (srov. nález Ústavního soudu ze dne 20. 6. 1995, sp. zn. III. ÚS 84/94
, publikován ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR, svazek 3, nález č. 34, str. 257). Ústavní soud v tomto smyslu napadená rozhodnutí přezkoumal, přičemž vadu, jež by vyžadovala jeho zásah, neshledal. Ústavnímu soudu nezbývá než připomenout, že mu nepřísluší "hodnotit" hodnocení důkazů obecnými soudy, a to ani v případě, kdyby se s takovým hodnocením neztotožňoval (srov. nález Ústavního soudu ze dne 1. 2. 1994, sp. zn. III. ÚS 23/93
, publikován ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR, svazek 1, nález č. 5, str. 41).
Namítá-li stěžovatelka, že se obecné soudy nevypořádaly s předchozí argumentací nalézacího soudu, který stěžovatelku opakovaně zprostil viny, lze ji odkázat na odůvodnění nalézacího soudu (odst. 24 a násl.), kde je popsáno v jakém stavu se nacházela pokladna v rozhodném období. Nebyly řádně prováděny inventury a nebyly ani převáděny konečné zůstatky do nového účetního období. Z hlediska účetního postupu stěžovatelky se přitom jednalo o určité novum, neboť v letech předcházejících rozhodnému období otázka, zda převést konečný zůstatek do nového období, zjevně nevznikala.
Stěžovatelce lze dát za pravdu v tom smyslu, že se mohlo jednat o prostý omyl či chybu, nicméně jak konstatovala ve své výpovědi Ing. Novákové, v takovém případě by docházelo toliko ke kumulaci peněžních prostředků v pokladně, což se však nestalo. Sama skutečnost, že se pokladní evidence některými svými zápisy formálně dostávala do záporu, na uvedené skutečnosti ničeho nemění, neboť z hlediska vytýkaného jednání se jedná toliko o otázku jeho načasování. Stěžovatelka si musela být pochybení týkajících se vedení pokladny a pokladní evidence dobře vědoma.
Z výpovědi svědka H. vyplývá, že každý rok při zpracovávání účetní závěrky stěžovatelku na množství peněz v pokladně opakovaně upozorňoval, přičemž stěžovatelka mu měla sdělit, že se to vyřeší. Vedení účetní evidence nelze vnímat jako bezúčelný formalismus, jež musí být naplněn, aby bylo zákonu učiněno zadost. Za jednotlivými úkony lze zpravidla vysledovat hlubší účel, jako je tomu i v projednávané věci. Stěžovatelkou vykázané výdajové pokladní doklady bez podpisu příjemce jsou z důkazního hlediska neprůkazné.
Smysl a význam pokladního účetního dokladu, ať již příjmového či výdajového, spočívá právě v tom, že je jimi dokladována manipulace s peněžními prostředky v pokladně. V případě, že výdajový pokladní doklad postrádá podpis příjemce peněžních prostředků, postrádá tím i svého základního smyslu, tj. důkazu o proběhlé finanční operaci. Z hlediska trestního práva lze sice přistoupit na myšlenku, že by tento pohyb peněžních prostředků mohl být v jednotlivém případě prokázán i jinak (fakticky), to se však v projednávané věci nestalo.
Tím, že pokladní doklady nebyly opatřeny podpisy příjemce, se stěžovatelka uvedla do důkazní nouze, kterou se jí nepodařilo překonat. Dovedeno k závěrům ad absurdum by podobným způsobem bylo lze v rámci pokladny odůvodnit prakticky jakékoliv nakládání s peněžními prostředky.
Ústavní soud je toho názoru, že byť stěžovatelka vznesla v ústavní stížnosti celou řadu námitek, základní schéma trestaného jednání se ji však zpochybnit nepodařilo. Z vedené účetní evidence i výpovědi svědků vyplývá, že obžalovaná věděla o rozporech mezi evidencí společnosti B a svojí vlastní, přičemž pro vypořádání uvedených rozporů ničeho neučinila. Rovněž v rámci své obhajoby nepřednesla na základních účetních premisách založené logické schéma, vysvětlující ve své pokladní evidenci vyskytnuvší se rozpory.
Základní účetní zásady a pravidla jsou nastaveny tak, aby sloužily nejen k potřebám samotné účetní jednotky, ale aby dávaly též jistotu osobám na procesu účetní evidence zúčastněných (účetní, pokladní, skladníci a další). Jinými slovy řečeno, jednotlivé účetní postupy jsou nastaveny tak, aby bylo možné vždy vysledovat, komu svědčí odpovědnost v té které části účetního procesu. Řádně vedené účetnictví dává jeho zpracovatelům jistotu v tom smyslu, že v případě zachování správných účetních postupů mohou se tito spolehnout na dobrodiní vyplývající ze samotné účetní evidence. O tuto její vlastnost se však stěžovatelka v projednávané věci opřít nemohla, neboť jí prováděné účetní postupy nebylo lze označit za řádné. V takovém případě však nelze obecným soudům vytknout, že dospěly k závěru o vině stěžovatelky.
Domáhá-li se stěžovatelka aplikace zásady in dubio pro reo, její užití je na místě tehdy, vznikla-li soudu pochybnost o vině stěžovatelky, nicméně toto se v projednávaném případě nestalo. Pravidlo in dubio pro reo nachází své uplatnění tehdy, pokud po vyčerpání všech reálných důkazních možností přetrvává důvodná pochybnost o vině, či nevině obžalovaného [srov. např. usnesení sp. zn. III. ÚS 286/98
ze dne 3. 12. 1998 (U 73/12 SbNU 541)]. Uplatní se přitom ke skutkovým zjištěním v jejich souhrnu, nikoliv ve vztahu k jednotlivým skutečnostem či dokonce jen ve vztahu k jednotlivým důkazům. Pojí se tak v zásadě se dvěma okruhy situací - v prvém z nich existují alespoň dvě vzájemně se vylučující verze skutkového děje, které jsou stejně podloženy výsledky dokazování, a alespoň jedna z nich musí být pro obžalovaného výhodnější než ostatní skutkové verze; ve druhém výsledky dokazování neumožňují vytyčení ani jedné realistické skutkové verze. Naopak pokud je skutkový děj, resp. alespoň skutkový stav, spolehlivě, tedy bez důvodných pochybností, zjištěn v procesu dokazování, případné hypotetické konstrukce, které nejsou důkazně podložené, nebo pro ně sice důkazy dávají podklad, avšak tyto konstrukce v podstatných bodech skutková zjištění ustálená soudy nejsou způsobilá vyvrátit, není pro aplikaci pravidla in dubio pro reo místa.
Po přezkoumání ústavní stížností napadených rozhodnutí proto Ústavní soud uzavírá, že v posuzované věci nemá proti závěrům Nejvyššího soudu ani soudu krajského a okresního ústavněprávních výhrad, rovněž odůvodnění napadených rozhodnutí vyhovují požadavkům kladeným na úplnost a přesvědčivost odůvodnění soudních rozhodnutí. V daném případě Ústavní soud neshledal žádný exces či jiný nepřípustný odklon od zákonných zásad trestního řízení, stejně jako vybočení z pravidel ústavnosti, jež by teprve odůvodňovaly případný kasační zásah z jeho strany. V postupu dovolacího, krajského ani okresního soudu nelze spatřovat tvrzený zásah do základních práv a svobod stěžovatelky.
Na základě výše uvedeného Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, a proto ji odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 29. listopadu 2022
Jaromír Jirsa v. r.
předseda senátu