Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl dnešního dne mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků v senátě složeném z předsedkyně Ivany Janů, soudců Františka Duchoně a Vojena Güttlera, ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky M. F., zastoupené JUDr. Josefem Tichým, advokátem, se sídlem Kramoly 39, 400 03 Ústí nad Labem, proti usnesení Policie České republiky, Obvodního ředitelství Praha - západ ze dne 4. 10. 2005, sp. zn. ORPZ-633/OOK-2005, a proti usnesení Krajského státního zastupitelství v Praze ze dne 2. 11. 2005, č. j. 2 KZT 1009/2005-8, za účasti Policie České republiky, Obvodního ředitelství Praha - západ a Krajského státního zastupitelství v Praze jako účastníků řízení, t a k t o :
Ústavní stížnost se o d m í t á .
O d ů v o d n ě n í :
Stěžovatelka tvrdí, že trestní stíhání bylo zahájeno navzdory promlčení. Odkazuje na trestní zákon a jeho § 67 odst. 1 z něhož, dle stěžovatelky, vyplývá, že trestnost činu, který je jí kladen za vinu, zaniká uplynutím promlčecí doby pěti let. Dle stěžovatelky byla její případná trestná činnost dnem 1. 4. 2005 promlčena, avšak trestní stíhání bylo zahájeno až dne 4. 10. 2005.
Stěžovatelka uvádí, že Státní zastupitelství se s její námitkou promlčení vypořádalo ve svém usnesení tak, že uvedlo, že otázka eventuelního promlčení trestního stíhání bude řešena v rámci přípravného řízení s ohledem na dobu odcizení a dobu podání trestního oznámení. Stěžovatelka namítá, že jí není známo, že by na promlčení trestního stíhání měla nějaký vliv doba podání trestního oznámení, které nad to bylo podáno dle odůvodnění usnesení dne 13. 4. 2000, to jest rovněž více než před pěti lety před zahájením trestního stíhání. Dle stěžovatelky má na promlčení vliv dokonání trestného činu, což se, dle usnesení o zahájení trestního stíhání, mělo stát v době do března 2000.
Stěžovatelka má za rozhodné skutečnosti ohledně promlčení trestního stíhání pouze dokonání trestného činu a uplynutí promlčecí doby. Vzhledem k vymezení skutku není třeba se dobou odcizení jakkoliv dále zabývat.
Stěžovatelka považuje za nepřípadné, že Státní zastupitelství uvedlo, že otázka eventuelního promlčení trestního stíhání bude řešena v rámci přípravného řízení, když dle § 11 odst. zákona č. 141/1961 Sb. o trestním řízení soudním (dále jen "trestní řád") pokud je trestní stíhání promlčeno nelze je vůbec zahájit.
Stěžovatelka je přesvědčena, že uvedeným postupem orgánů činných v trestním řízení došlo k porušení jejích základních práv, zejména pak těch garantovaných čl. 2 odst. 3 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a čl. 2 odst. 2 a čl. 8 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Stěžovatelka navrhla, aby Ústavní soud napadená usnesení zrušil.
Ústavní soud připomíná, že se necítil být oprávněn zasahovat do samotného počátku trestního řízení ani v době, kdy bylo zahajováno opatřením, proti kterému nebylo možno podat opravný prostředek. Pouze za situace, pokud by bylo obvinění spojeno se skutečným zásahem do základních práv a svobod, který by nebylo možno odčinit jinak (zejména vzetí do vazby), pak by po vyčerpání všech procesních prostředků, jež stěžovateli zákon poskytuje, mohla přicházet v úvahu ústavní stížnost. Zásah Ústavního soudu do rozhodování orgánů činných v trestním řízení již v počátku trestního řízení by byl jinak považován za nepřípustný. Od tohoto závěru se Ústavní soud neodchýlil ani po novele trestního řádu provedené zákonem č. 265/2001 Sb., s účinností od 1. 1. 2002, kdy je vůči usnesení o zahájení trestního stíhání, podle § 160 odst. 7 trestního řádu, připuštěna stížnost.
Tento postup byl korigován nálezem ve věci
sp. zn. III. ÚS 511/02
(Sbírka nálezů a usnesení, svazek 30, nález 105, str. 471), s poukazem na zcela mimořádnou situaci, spočívající ve zjevné libovůli v rozhodování. V tomto nálezu Ústavní soud připustil přezkum usnesení státního zástupce, týkající se stížnosti obviněného proti usnesení policejního orgánu o zahájení trestního stíhání a výjimku ze zásady subsidiarity (a tedy nepřípustnosti ústavní stížnosti), kterou lze uplatnit pouze tehdy, pokud usnesení státního zástupce je založeno na naprosto (prima facie) nedostatečném odůvodnění. Takový postup by totiž svědčil o denegationis iustitiae a o libovůli v rozhodování a z toho plynoucím porušení práva na soudní a jinou ochranu (čl. 36 odst. 1 Listiny).
Ústavní soud posoudil ve světle výše popsaného všechny části výroků a odůvodnění napadaných rozhodnutí a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je nutné odmítnout.
Ústavní soud se, vzhledem k tomu, že mu z hlediska jemu vytyčených pravomocí nepřísluší, až na uvedenou výjimku, jakkoliv přezkoumávat rozhodnutí o zahájení trestního stíhání, zaměřil na posouzení, zda napadená usnesení nesvědčí o libovůli orgánů činných v trestním řízení, tedy zda nejde o situaci obdobnou případu, který řešil Ústavní soud pod
sp. zn. III. ÚS 511/02
.
K nálezu
sp. zn. III. ÚS 511/02
, Ústavní soud považuje za nutné ještě uvést následující: V tomto nálezu Ústavní soud ohledně požadavků kladených § 134 trestního řádu na odůvodnění rozhodnutí státního zastupitelství o stížnosti proti usnesení o zahájení trestního stíhání dospěl k závěru, že jim "nelze podle přesvědčení Ústavního soudu rozumět jinak, než že státní zastupitelství v odůvodnění svého rozhodnutí rozhodovací důvody natolik vyloží, že z nich bude patrný rozsah provedeného přezkumu a zejména - alespoň podstatným způsobem - vysvětleno, proč materie stížnosti zůstala rozhodnutím o ní nedotčena, příp. z jakých důvodů bylo změněno napadené rozhodnutí či nahrazeno rozhodnutím vlastním." V dané věci státní zastupitelství na konkretizované a nikoliv zcela bezvýznamné námitky ve svém usnesení reagovalo pouze konstatováním, že napadené usnesení přezkoumalo a neshledalo pochybení policie, když spisový materiál její postup odůvodňuje. Vzhledem k uvedenému Ústavní soud v dané věci shledal "odepření spravedlnosti", spočívající v naprosté neseznatelnosti rozhodovacích důvodů. Takto zatížené rozhodnutí proto nálezem zrušil.
Ústavní soud nicméně nemá za to, že právě o takovouto mimořádnou situaci se v projednávaném případě jedná. Napadená usnesení obsahují popis skutku, ze kterého je stěžovatelka obviněna, zákonné označení trestného činu, který je v tomto skutku spatřován, a jsou v nich uvedeny skutečnosti, které odůvodňují závěr o důvodnosti trestního stíhání. Z usnesení Státního zastupitelství je patrno, v jakém rozsahu bylo usnesení Policie přezkoumáno, jaké konkrétní skutečnosti mělo Státní zastupitelství při svém rozhodování za podstatné, a je z něj zřejmé, proč materie stížnosti zůstala jeho rozhodnutím nedotčena. Ústavní soud neshledal v napadených rozhodnutí pochybení, která by svědčila o libovůli orgánů činných v trestním řízení v dané věci.
Ústavní soud se nemohl zabývat stěžovatelčinou námitkou promlčení trestního stíhání, neboť tato námitka může být uplatněna a návazně řešena v řízení před obecnými soudy. I když je nutno stěžovatelce přisvědčit, že dle § 11 odst. 1 trestního řádu nelze zahájit trestní stíhání, je-li promlčeno, nelze opomíjet že trestní řád počítá s řešením situací, kdy trestní stíhání navzdory tomu zahájeno je (viz např. § 172 odst. 1, § 186 písm. c) a § 223 odst. 1 trestního řádu) a není proto na místě řešit případná pochybení v tomto směru ústavní stížností. Intervence Ústavního soudu by za takovéto situace byla porušením principu sebeomezení a minimalizace zásahů do rozhodovací činnosti jiných orgánů veřejné moci.
V návaznosti na výše uvedené Ústavní soud návrh stěžovatelky, bez přítomnosti účastníků a mimo ústní jednání, odmítl jako zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
P o u č e n í : Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 21. prosince 2005
Ivana Janů, v.r. předsedkyně senátu