Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Wintra (soudce zpravodaj), soudce Jaromíra Jirsy a soudkyně Veroniky Křesťanové o ústavní stížnosti Ivany Štefanové, zastoupené JUDr. Ing. Pavlem Cinkem, LL. M., MBA, advokátem se sídlem Veleslavínova 33, Plzeň, proti rozsudku Krajského soudu v Plzni č. j. 14 Co 287/2023-193 ze dne 23. 1. 2024 a rozsudku Okresního soudu v Chebu č. j. 15 C 189/2022-125 ze dne 4. 9. 2023, za účasti Krajského soudu v Plzni a Okresního soudu v Chebu, jako účastníků řízení, a Věry Borkové, jako vedlejší účastnice řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
1. Stěžovatelka se před obecnými soudy domáhala zaplacení částky 17 535 Kč s příslušenstvím po bývalé nájemkyni svého bytu (zde vedlejší účastnice). Má totiž za to, že bývalá nájemkyně měla zaplatit nájemné za období až do 31. 12. 2021, zaplatila jej však pouze za období do 16. 11. 2021. Podstata sporu spočívala v otázce posouzení rozvazovací podmínky, kterou si stěžovatelka a bývalá nájemkyně sjednaly. Dohodly se, že nájem, který by bývalé nájemkyni jinak skončil 31. 12. 2021, skončí dříve, najde-li bývalá nájemkyně za sebe náhradu - nového nájemce.
Nového nájemce našla a stěžovatelka s ním 14. 11. uzavřela nájemní smlouvu. Nový nájemce však nezaplatil peněžitou jistotu, proto stěžovatelka hned následující den nájemní smlouvu vypověděla. Před obecnými soudy pak tvrdila, že rozvazovací podmínka nespočívala v pouhém zajištění nového nájemce, ale zajištění nového platícího nájemce. Obecné soudy však tomuto výkladu rozvazovací podmínky nepřisvědčily, z ničeho podle nich neplyne, že by součástí rozvazovací podmínky byla také solventnost nového nájemce.
Žalobu proto zamítly.
2. Stěžovatelka podala proti těmto rozhodnutím ústavní stížnost a navrhuje, aby je Ústavní soud zrušil pro rozpor s jejím právem na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, právem na rovnost účastníků řízení podle čl. 37 odst. 3 Listiny a právem na zákonného soudce podle čl. 38 odst. 1 Listiny.
3. Ústavní stížnost je však zjevně neopodstatněná, a to z následujících tří důvodů.
4. Zaprvé, stěžovatelka v ústavní stížnosti nepřednáší žádnou ústavněprávní argumentaci. To je podstatný nedostatek. Z čl. 83, čl. 87 odst. 1 a čl. 91 odst. 1 Ústavy České republiky totiž plyne, že Ústavní soud však není součástí soustavy obecných soudů a k zásahu do jejich rozhodovací činnosti přistoupí pouze v případě, zjistí-li na podkladě individuální ústavní stížnosti porušení základních práv a svobod jednotlivce.
5. Stěžovatelka porušení základních práv zmiňuje až v petitu ústavní stížnosti. V odůvodnění stížnosti porušení namítaných základních práv nijak nevysvětluje a o základních právech se zmiňuje pouze obecným poukazem na porušení rovnosti účastníků řízení (opět bez dalších podrobností), případně rozsáhlými citacemi z nálezů Ústavního soudu. Naproti tomu opakuje argumenty z žaloby a odvolání a uvádí, že je přesvědčena o nesprávném posouzení věci či o nesprávnosti rozhodnutí, která by proto měla být zrušena. Ústavní soud je však soudním orgánem ochrany ústavnosti a z uvedených článků Ústavy plyne, že rozhodnutí může rušit nikoliv pro jakékoliv nesprávné právní posouzení, nýbrž pouze pro jejich protiústavnost (spočívající obvykle právě v porušení nějakého základního práva).
6. Zadruhé, napadená rozhodnutí nejsou formalistická. Stěžovatelce lze přisvědčit, že příliš formalistický výklad obecných soudů může mít ústavněprávní rozměr. Soudy však v posuzované věci formalisticky nepostupovaly, naopak věc hodnotily v celém jejím kontextu, což se projevilo i v komplexním odůvodnění jejich závěrů (viz body 11 až 16 rozsudku okresního soudu a body 7 až 9 rozsudku krajského soudu). Z ústavněprávního hlediska jim nelze nic vytknout.
7. Zatřetí, ve věci jde o částku, kterou zákonodárce považuje za bagatelní, proto u ní ani nepřipouští dovolání. Přestože ústavní stížnost proti takovým rozhodnutím přípustná je, bagatelní spory obvykle nejsou způsobilé dostatečně intenzivně zasáhnout do základních práv jednotlivců tak, aby Ústavní soud shledal porušení. Výjimku představují případy, kdy by se obecné soudy při interpretaci právního předpisu dopustily svévole či jiného zjevného excesu, případně byl-li by dán přesah vlastního zájmu stěžovatelky a vznikla-li by potřeba ústavněprávního výkladu některých právních institutů (srov. k tomu bohatá rozhodovací praxe, např. usnesení sp. zn. I. ÚS 1681/23 ,
III. ÚS 1239/23 , body 8 až 10, sp. zn. III. ÚS 2506/22 , body 11 až 12, usnesení sp. zn. II. ÚS 1383/19 , nález sp. zn. III. ÚS 137/08 a usnesení sp. zn. IV. ÚS 3247/07 ,
IV. ÚS 695/01 ).
8. Jak už plyne z předchozího, stěžovatelka nevysvětluje, proč její věc představuje onen výjimečný případ, kdy by Ústavní soud měl zasáhnout navzdory tomu, že zákonodárce spor považuje za bagatelní. Také to svědčí o zjevné neopodstatněnosti její ústavní stížnosti.
9. Ústavní soud z těchto tří důvodů stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 7. května 2024
Jan Wintr, v. r. předseda senátu