Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Duchoně a soudců JUDr. Vojena Güttlera a JUDr. Elišky Wagnerové ve věci ústavní stížnosti J. T., zastoupeného advokátem Mgr. K. F. proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 12. 3. 2002, č.j. 4 T 70/2001-175, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 20. 6. 2002, sp. zn. 8 To 228/2002, a proti usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 14. 11. 2002, sp. zn. 3 Tdo 907/2002, t a k t o :
Ústavní stížnost se o d m í t á .
O d ů v o d n ě n í :
V odůvodnění napadeného rozsudku obvodní soud podrobně rozvádí důkazy, ze kterých vycházel, zejména výpověď stěžovatele a jím předložené listinné důkazy (tj. tři pojistné smlouvy uzavřené s K. a tzv. prodejní složku k vozidlu Renault Laguna SPZ AEU 24-26), výpovědi svědků K., D., B., JUDr. P. a další důkazy, např. výpovědi odborníků z pojišťovny K. S. a JUDr. Č., znalecký posudek z oboru písmoznalectví, zprávu soukromé detektivní kanceláře a jiné. Ty ve svém souhrnu utvrdily soud v závěru, že se stěžovatel J.
T. dopustil trestného činu podvodu dle § 250 odst. 1, 2 trestního zákona a že provedené důkazy jednotlivé verze jeho obhajoby vyvracejí. Podle názoru soudu stěžovatel nemohl jednat v omylu, neboť řádně vyplnil hlášení o pojistné události, které podepsal a následně i přijal plnění z pojistné události. Konstatuje, že nahlášení pojistné události s dlouhodobým časovým odstupem je pochybením stěžovatele - klienta pojišťovny - který byl povinen pojistnou událost hlásit bezodkladně a svědčí to o tom, že "něco není v pořádku".
Z pořízené fotodokumentace je patrno, že havarované vozidlo bylo po havárii opatřeno jinou poznávací značkou (X...), přičemž v době havárie mělo řádnou SPZ (A...), jak plyne z policejního hlášení o dopravní nehodě; stěžovatel však u hlavního líčení nebyl schopen tento rozdíl vysvětlit. Co se týče předložených pojistných smluv, ty se na případ vzniku pojistné události na předmětném vozidle nevztahují; navíc pojišťovna sama nevybírá, z jakého druhu pojistných smluv by měla plnit, protože vychází z toho, co klient uvede v hlášení.
Obhajobu stěžovatele u hlavního líčení dále vyvrací zpráva z detektivní agentury korespondující se "Záznamem o malé dopravní nehodě". Stěžovatel tedy jednal v úmyslu obohatit se tím, že zneužil převozní SPZ X... a touto opatřil havarované vozidlo, které již mělo v minulosti přidělenu řádnou SPZ. Protože se k trestnímu řízení řádně a včas připojila poškozená pojišťovna s nárokem na náhradu škody, uznal soud stěžovatele povinným tuto škodu poškozené nahradit. Městský soud v záhlaví napadeným usnesením odvolání stěžovatele zamítl.
V odůvodnění tohoto rozhodnutí konstatuje, že obvodní soud provedl všechny potřebné důkazy zabezpečující náležité objasnění věci - s přihlédnutím k obhajobě stěžovatele - takže skutková zjištění jsou správná a úplná. Městský soud shledal toliko jediné pochybení soudu prvého stupně, pokud šlo o čtení posudku Kriminalistického ústavu v Praze jako posudku znalce dle § 211 odst. 5 trestního řádu, jenž měl být správně přečten jako listinný důkaz dle § 213 trestního řádu; toto pochybení městský soud sám v rámci veřejného zasedání napravil.
Městský soud se domnívá, že vzhledem k provedenému dokazování je obhajoba stěžovatele krajně nevěrohodná a nemůže obstát. Sám stěžovatel svoji obhajobu v průběhu trestního řízení měnil a odvolací soud nezjistil žádné okolnosti, jež by provedené dokazování - výpovědi svědků i listinné důkazy - zpochybnily. Rovněž po stránce právní prý posoudil soud prvního stupně jednání stěžovatele správně. Městský soud se neztotožnil ani s názorem stěžovatele, že jeho jednání bylo z hlediska trestního zákona promlčeno.
Soud uvádí, že promlčecí doba by v daném případě činila dle § 67 odst. 1 písm. c) trestního zákona 5 let. Podle jeho názoru došlo k dokonání trestného činu uplatněním pojistné události u pojišťovny a následně převzetím peněz 23.5.1996 a v té době by promlčecí doba ještě běžela. Obvinění bylo stěžovateli sděleno dne 22.9.2000. Promlčecí doba by navíc byla přerušena ve smyslu § 67 odst. 3 písm. c) trestního zákona, protože stěžovatel v době běhu promlčecí lhůty spáchal trestný čin nový a v jeho případě trestní stíhání Obvodní soud pro Prahu 1 podmíněně zastavil.
Odvolací soud neshledal pochybení nalézacího soudu ani ve výroku o uloženém trestu. Za správné považuje i uložení omezení nahradit ve zkušební době poškozené pojišťovně způsobenou škodu. Nejvyšší soud v záhlaví napadeným usnesením stěžovatelovo dovolání proti citovanému usnesení Městského soudu v Praze odmítl. Dospěl totiž k závěru, že stěžovatel - byť dovolací důvod spatřoval v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) trestního řádu, tj. že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení - podal dovolání z jiného důvodu, než toto ustanovení předpokládá.
Ve skutečnosti prý dovolací námitky stěžovatele směřovaly do oblasti hodnocení důkazů, neboť stěžovatel poukázal na to, že se soudy obou stupňů nevypořádaly se skutečnostmi svědčícími v jeho prospěch a v důsledku toho prý učinily nesprávná skutková zjištění. Nejvyšší soud dále konstatuje, že část dovolacích námitek směřuje i do právního posouzení skutku, jak byl zjištěn a popsán ve výroku rozsudku soudu prvního stupně. Tyto námitky shledal Nejvyšší soud z hlediska dovolacího důvodu dle § 265b odst. 1 písm. g) trestního řádu za relevantní.
Popis skutku neodpovídá tzv. právní větě ve výroku rozsudku. Podle ní se měl obohatit stěžovatel, ačkoli skutek je popsán tak, že pojistné plnění je vypláceno firmě T., s.r.o., tedy právnické osobě. V této souvislosti Nejvyšší soud uvádí, že stěžovateli lze přisvědčit v tom, že v rámci zákonem předpokládané alternativy - pachatel obohatí sebe nebo obohatí jiného - by popisu skutku ve výroku rozsudku odpovídala formulace, že ke škodě cizího majetku obohatil jiného. Podle názoru Nejvyššího soudu však tato vada nemohla mít žádný vliv na právní kvalifikaci skutku.
Oba případy by byly posouzeny jako trestný čin podvodu dle § 250 odst. 1, 2 trestního zákona, takže předmětné pochybení nemá po právní stránce zásadní význam. Nelze s ním spojovat ani závěr, že by se po odstranění této vady situace stěžovatele podstatně změnila, vyhověl-li by Nejvyšší soud dovolání. Stěžovatel v ústavní stížnosti brojí proti v záhlaví citovaným rozhodnutím. Tvrdí, že jimi obecné soudy porušily jeho ústavně zaručená základní práva obsažená zejména v čl. 36 odst. 1 a čl. 2 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Podle jeho mínění mu soudy neoprávněně uložily i náhradu škody a nepostupovaly v jeho případě nestranně. Pokud soud vyslovil, že pojistné plnění bylo vyplaceno společnosti T. s.r.o - právnické osobě - nemůže mít on - jako fyzická osoba - povinnost vrátit vyplacené pojistné.
Na tento rozpor upozorňuje i Nejvyšší soud v napadeném usnesení, byť dovozuje, že toto pochybení nemělo vliv na právní kvalifikaci. Stěžovatel je dále přesvědčen, že v jeho případě došlo k omylu ze strany jeho firmy i ze strany poškozené pojišťovny, neboť pojistné plnění prý mělo být vyplaceno na základě smlouvy uzavřené s K. dne 1.3.1995, nikoli z havarijního pojištění a že on sám pojišťovnu nemohl uvést v omyl, protože ta o chybné SPZ věděla ještě před vyplacením pojistného plnění. Stěžovatel dále namítá, že došlo k zániku trestnosti jeho činu uplynutím pětileté promlčecí doby podle § 67 odst. 1 písm. c) tr.
z., neboť obvinění mu bylo sděleno až po 23.8.2000. V ústavní stížnosti rovněž polemizuje s jednotlivými svědeckými výpověďmi a napadá hodnocení důkazů, jež provedly obecné soudy. Stěžovatel dále brojí proti usnesení Nejvyššího soudu v tom směru, že řízení před ním nebylo nestranné. V řízení o dovolání se nemohl domáhat přezkoumání skutkových zjištění, takže nebylo možné odstranit případné právní vady předcházejících rozhodnutí. Je toho názoru, že rozhodnutí soudu prvního i druhého stupně spočívala na nesprávném právním posouzení žalovaného skutku, což měl Nejvyšší soud zohlednit a vzít v úvahu i odepření provést důkazy svědčící ve prospěch stěžovatele.
Stěžovatel proto navrhl, aby v záhlaví uvedený rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 10 a tamtéž uvedená usnesení Městského soudu v Praze a usnesení Nejvyššího soudu České republiky byly zrušeny.
, Ústavní soud ČR: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 3, Vydání 1. Praha, C.H.Beck 1995, str. 257, cit.:"... V případě, kdy jsou právní závěry soudu v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními anebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývají, nutno takové rozhodnutí považovat za stojící v rozporu s čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, jakožto i s čl. 1 Ústavy České republiky. .....".]. Z těchto zásad vycházel Ústavní soud i v souzené věci.
Ústavní soud v prvé řadě konstatuje, že stěžovatel v podstatě napadá toliko hodnocení důkazů, které provedly obecné soudy.
Ústavní soud - se zřetelem na obsah předmětného soudního spisu i na odůvodnění napadených rozhodnutí obvodního soudu a městského soudu - dovozuje, že výjimečná situace, kdy může zasáhnout do hodnocení důkazů obecnými soudy, v souzené věci nenastala. Ani v postupu Obvodního soudu pro Prahu 10 a Městského soudu v Praze ani v jejich právních závěrech totiž neshledal, že by byl existoval tzv. extrémní rozpor ve smyslu ustálené judikatury, která je dostupná a známá.
Stěžovatel, jak již bylo uvedeno, brojí zejména proti způsobu hodnocení jednotlivých provedených důkazů, především pak proti hodnocení výpovědí svědků a polemizuje s ním. V této souvislosti Ústavní soud zdůrazňuje, že z ústavněprávního hlediska je významné, zda se obecné soudy provedení potřebných důkazů a jejich logickému a bezrozpornému hodnocení dostatečně věnovaly. Z obsahu předmětného spisu i z odůvodnění napadených rozsudků soudu prvého i druhého stupně plyne odpověď kladná. Pokud by Ústavní soud - za tohoto stavu - názor obecných soudů na hodnocení jednotlivých důkazů zpochybňoval, vstoupil by tak do role superrevizního orgánu, jež mu v zásadě nepřísluší.
Podle názoru Ústavního soudu stěžovatel podává v ústavní stížnosti pouze vlastní rozbor provedených důkazů se zřejmou snahou vyvinit se z trestného jednání. Dovolává-li se v této souvislosti toho, že soudy v průběhu řízení odepřely provést některé důkazy - jež však v ústavní stížnosti blíže neoznačil - považuje Ústavní soud tuto námitku nepodloženou a s ohledem na výše konstatované ji odmítá.
Za zjevně neopodstatněnou považuje Ústavní soud rovněž námitku stěžovatele, že mu neoprávněně - jako fyzické osobě - soudy uložily povinnost nahradit škodu, byť v napadených rozhodnutích vyslovily, že pojistné plnění bylo vyplaceno společnosti T. s.r.o. - právnické osobě. Tuto námitku uplatnil stěžovatel již v rámci dovolání, dovolací soud mu přisvědčil, leč - jak je uvedeno výše - náležitě odůvodnil, že tato vada nemohla mít vliv na právní kvalifikaci skutku. Ústavní soud se s názorem Nejvyššího soudu ztotožňuje a usuzuje, že toto pochybení - jež nemá po právní stránce zásadní význam - není schopné v tomto konkrétním případě věc posunout do roviny ústavně právní.
Namítá-li stěžovatel promlčení daného trestného jednání, Ústavní soud konstatuje, že se v tomto případě jedná toliko o výklad a aplikaci běžného zákona, konkrétně ustanovení § 67 odst. 1 písm. c) trestního zákona, jenž rovněž ústavněprávní roviny nedosahuje. Stěžovatel se dle mínění Ústavního soudu mylně domnívá, že protiústavnost napadeného rozhodnutí lze spatřovat toliko v jeho odlišném názoru na posouzení délky promlčecí doby v souzené věci, a na zánik trestnosti trestného činu podvodu dle § 250 ost. 1, 2 trestního zákona, jímž jej obecné soudy uznaly vinným. Ústavní soud považuje názor Městského soudu v Praze uvedený na č.l. 6 napadeného rozhodnutí za logický, přesvědčivý a zákonný, jemuž ani z hlediska ústavněprávního nelze nic vytknout.
Ostatní stěžovatelovy námitky, zejména tvrzení, že pojišťovnu neuvedl v souvislosti s pojistným plněním v omyl, se v podstatě opět týkají jen hodnocení provedených důkazů, s čímž se obecné soudy dostatečně a přesvědčivě vypořádaly.
Ústavní soud tedy uzavírá, že obecné soudy prvého i druhého stupně postupovaly v souladu s příslušnými procesními předpisy a respektovaly zákonná ustanovení o rozsahu a způsobu prováděného dokazování a o provádění důkazů vůbec. Napadené rozhodnutí Obvodního soudu pro Prahu 10 i Městského soudu v Praze jsou z pohledu Ústavního soudu přezkoumatelná, řádně, přesvědčivě a dostatečně odůvodněná a ani v jejich právních závěrech nelze spatřovat (stěžovatelem namítanou) protiústavnost.
Dovolává-li se stěžovatel také protiústavnosti rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR - byť svoje námitky vůči tomuto rozhodnutí blíže nekonkretizuje - má Ústavní soud zato, že jeho výtky v podstatě rovněž směřují k otázce přehodnocování dokazovaní, které provedl především soud nalézací. Za těchto okolností se Ústavní soud s právním názorem Nejvyššího soudu ČR ztotožnil, neboť v tomto případě Nejvyšší soud interpretoval a aplikoval ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) trestního řádu v souladu s jeho textem i smyslem. Ústavní soud tedy shledal postup Nejvyššího soudu v souzené věci zcela ústavně konformní a nevidí důvod, aby jeho závěr z ústavněprávního hlediska zpochybňoval. Za tohoto stavu je tedy zcela zřejmé, že základní práva a svobody stěžovatele, jichž se dovolává, v souzené věci zjevně porušeny nebyly.
Proto Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako návrh zjevně neopodstatněný dle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítl.
P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné. V Brně dne 5. ledna 2004
JUDr. František Duchoň předseda senátu