Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Františka Duchoně a soudců Vojena Güttlera a Ivany Janů o ústavní stížnosti P. Č., zastoupeného JUDr. Pavlem Babáčkem, advokátem se sídlem v Brně, Vranovská 21, proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 20.6.2003, čj. 23 C 74/2001-28 a proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 26.9.2003, čj. 13 Co 379/2003-44, takto : Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění :
Stěžovatel se žalobou ze dne 26.4.2001, doplněnou podáním ze dne 12.2.2003, domáhal po Ministerstvu financí ČR náhrady škody podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem, a tvrdil, že škoda mu byla způsobena nesprávným úředním postupem Úřadu pro dohled nad družstevními záložnami, řízeného žalovaným Ministerstvem financí ČR. Nesprávnost úředního postupu měla spočívat v nedostatečném dozoru Úřadu pro dohled nad družstevními záložnami nad činností I. Družstevní záložny se sídlem v Ostravě. Způsobená škoda měla spočívat ve zmenšení finančních prostředků žalobce, které do této záložny vložil, s příslušenstvím.
Obvodní soud pro Prahu 1 rozsudkem ze dne 20.6.2003, čj. 23 C 74/2001-28, žalobu zamítl jako předčasnou, aniž by (podle stěžovatele v rozporu s právem) připustil důkazy o výši škody a následně důkazy k prokázání nesprávného úředního postupu žalovaného jakož i příčinné souvislosti mezi vznikem škody a tímto nesprávným úředním postupem. Soud totiž dospěl k závěru, že na I. Družstevní záložnu byl prohlášen konkurz, k jehož skončení zatím nedošlo. V rámci konkurzního řízení bude členům záložny možná vyplacena nějaká částka, takže v současnosti nelze zjistit, jaká je výše škody, která stěžovateli vznikne. K odvolání stěžovatele Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 26.9.2003, čj. 13 Co 379/2003-44, rozsudek soudu I. stupně potvrdil, neboť se s jeho závěry ztotožnil.
Podle názoru stěžovatele byly napadenými rozsudky porušeny jeho základní práva podle čl. 11 odst. 1 a 4 a čl. 36 odst. 1 a 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), neboť soudy žalobu zamítly, aniž by provedly jakékoliv dokazování.
K odvolání stěžovatele Městský soud v Praze napadeným rozsudkem ze dne 26.9.2003, čj. 13 Co 379/2003-44, rozsudek soudu I. stupně potvrdil, neboť jeho závěry plně sdílel. Dále stanovil žalobci povinnost náhradit žalovanému náklady odvolacího řízení.
Stěžovatel napadl uvedený rozsudek Městského soudu v Praze dovoláním, které však Nejvyšší soud usnesením ze dne 7.10.2004, čj. 25 Cdo 105/2004-56, odmítl, neboť směřovalo proti rozhodnutí, proti němuž není dovolání přípustné. Toto rozhodnutí však ústavní stížností napadeno není.
K výzvě Ústavního soudu podal vyjádření také Obvodní soud pro Prahu 1. Upozornil na skutečnost, že stěžovatel svou žalobou uplatnil nárok na náhradu škody, nikoliv právo vlastnické, byť se jeho porušení dovolává. V dalším odkázal na odůvodnění napadeného rozsudku.
V replice k vyjádření soudů stěžovatel poukázal na to, že městský soud soud sice argumentuje tím, že žalobce neprokázal výši škody, avšak v tomto směru nepřipustil žádný z navrhovaných důkazů. Městský soud se také nevyjádřil ke skutečnosti, že opakovaně vyzýval advokáta zastupujícího ve sporech stát, aby požadoval úhradu nákladů právního zastoupení. Cílem těchto výzev mělo být omezení počtu žalob, tedy zabraňovat přístupu k právu.
Stěžovatel namítá, že obecné soudy zasáhly do jeho práva na ochranu vlastnictví daného čl. 11 odst. 1 a 4 Listiny a do jeho práva na spravedlivý proces daného čl. 36 odst. 1 a 3 Listiny a to tím, že jeho žalobu zamítly, aniž by provedly jakékoliv dokazování o výši způsobené škody. Škodu přitom bylo možné vyčíslit jako minimální, tedy jako škodu, která již v době podání žaloby byla zjistitelná. Námitkám stěžovatele nelze přisvědčit.
Ústavní soud v prvé řadě poukazuje na obsah spisu, který je uveden v části II. tohoto rozhodnutí. Z jeho rekapitulace vyplývá, že se obecné soudy otázkou možnosti vyčíslit případnou škodu dostatečně zabývaly a svá rozhodnutí, že tak v době rozhodování nelze učinit, přesvědčivě a srozumitelně zdůvodnily.
Obecné soudy právem poukázaly na ustanovení dle § 13 odst.1 zákona č. 82/1998 Sb., podle něhož stát odpovídá za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem. Podle odst. 2 tohoto ustanovení má právo na náhradu škody ten, jemuž byla nesprávným úředním postupem způsobena škoda. Citované ustanovení tedy zakládá odpovědnost státu za současného splnění tří předpokladů: nesprávný úřední postup, vznik škody a příčinná souvislost mezi nesprávným úředním postupem a vznikem škody. Všechny předpoklady musí být splněny současně.
Obecné soudy však správně dovodily, že v době jejich rozhodování se dosud majetek stěžovatele nezmenšil a nebylo tedy možné výši škody objektivizovat. Pokud by soudy vycházely z právního názoru stěžovatele, že škoda vznikla ve výši jeho vkladu v I. Družstevní záložně, předjímaly by tím výsledek konkurzního řízení a stanovení výše škody by bylo nepříspustnou spekulací. V otázce pojmu škody zaujal Ústavní soud již dříve stanovisko, které je v souladu s obecnou teorií civilního práva a od kterého se nemíní odchýlit, totiž, že "občanské právo, jehož součástí je i zákon č. 82/1998 Sb., definuje škodu jako majetkovou újmu, kterou lze objektivně vyjádřit obecným ekvivalentem, tj. penězi. Za skutečnou škodu se považuje majetková újma vyjádřitelná penězi, která spočívá ve zmenšení, ve snížení či v jiném znehodnocení již existujícího majetku poškozeného, jakož i ve vynaložení nákladů na odstranění tohoto znehodnocení" (viz nález sp.zn. Pl.ÚS 18/01
, www.judikatura.cz). Za dané situace stěžovatel, jako žalobce, nemohl podle obecné zkušenosti vyčíslit škodu, která mu vznikla; pokud by soudy prováděly v tomto směru jakékoli dokazování, jednalo by se o přepjatý formalismus, jehož výsledkem by opět mohlo být jen zjištění, že škodu zatím vyčíslit nelze.
Za tohoto stavu nelze napadené rozsudky úspěšně zpochybňovat. Ústavní soud je při jejich přezkoumání oprávněn posuzovat pouze to, zda zde byly dodrženy ústavní hranice a zda těmito rozhodnutími nedošlo k porušení základních práv stěžovatele. V předmětné věci dospěl Ústavní soud k závěru, že obecné soudy, zejména pak soud I. stupně, postupovaly v rámci daném příslušnými procesními předpisy. Aplikovaly běžné právo ústavně konformním způsobem, nedopustily se svévolného jednání, které by mohlo způsobit porušení základního práva stěžovatele a mezi jejich skutkovými zjištěními a závěry, jež z něho vyvodily, neexistuje ani extrémní rozpor ve smyslu ustálené judikatury. Napadená rozhodnutí jsou jasně a přesvědčivě odůvodněna a z ústavněprávního hlediska jsou plně přijatelná. Ústavní soud proto uzavřel, že napadenými rozhodnutími k porušení ustanovení čl. 11 odst. 1 a 4 ani čl. 36 odst. 1 a 3 36 odst. 1 Listiny zjevně nedošlo.
Pokud jde o námitku, obsaženou v replice stěžovatele k vyjádřením soudů, týkající se údajné opakované výzvy Městského osudu v Praze advokátovi zastupujícího ve sporech stát, aby požadoval úhradu nákladů právního zastoupení, ze spisu Obvodního soudu pro Prahu 1 sp.zn. 23 C 74/2001 není zřejmé, že by soud takovou výzvu učinil a stěžovatel v tomto směru nenabídl Ústavnímu soudu žádné důkazy. Ostatně, tato námitka sama se merita věci nijak nedotýká. Ústavnímu soudu proto nezbylo než ústavní stížnost podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítnout jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 1. března 2006
František Duchoň
předseda senátu