Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
I. ÚS 66/97
'
ČESKÁ REPUBLIKA
USNESENI
Ústavního soudu České republiky
Ústavní soud rozhodl ve věci navrhovatelky H.Z., zastoupené JUDr. J.M., proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 29. 10. 1996, sp. zn. 19 Co 390/96, za účasti vedlejšího účastníka řízení Ministerstva spravedlnosti České republiky, Praha 2, Vyšehradská 16, takto: Návrh se odmítá.
Navrhovatelka se svou ústavní stížností domáhala zrušení rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 29. 10. 1996, sp. zn. 19 Co 390/96, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 6. S. 1996, sp. zn. 17 C 99/94, o zamítnutí žaloby stěžovatelky, jíž se domáhala na vedlejším účastníkovi zaplacení částky 216 505 Kč s příslušenstvím z titulu odškodnění podle zákona č. 119/1990 Sb. 1
I. ÚS 66/97
V ústavní stížnosti navrhovatelka vytýká obecnému soudu porušení jejího základního práva na soudní ochranu ve smyslu čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 4 Ústavy a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Stěžovatelka poukazuje na to, že obecné soudy vycházely při hodnocení výsledků dokazování z toho, že nebyla schopna přímým důkazem prokázat skutečnost, že byla zemřelým J.Z. nezrušitelně osvojena. Podle jejího názoru nezohlednily obecné soudy dostatečně skutečnost, že v řízení navrhla řadu nepřímých důkazů, kterými se snažila prokázat, že došlo k jejímu osvojení J.Z.
Podle názoru stěžovatelky byly veškeré důkazy, které svědčily ve prospěch stěžovatelky, jak soudem prvého stupně, tak soudem druhého stupně, hodnoceny z hlediska negativní zprávy Okresního soudu v Rychnově nad Kněžnou, podle které v archivu nebyly dohledány záznamy o řízení o osvojení navrhovatelky. Přitom stěžovatelce Státní oblastní archiv v R.K. sdělil, že má vedeny rejstříky P do roku 1937. Když však požádala Okresní soud v Rychnově nad Kněžnou o nahlédnutí do rejstříku P pro rok 1947 až 1949, bylo jí sděleno, že byly skartovány v roce 1980.
Ústavní soud již v řadě svých rozhodnutí konstatoval, že není běžnou třetí instancí v systému obecného soudnictví. Není vrcholem soustavy obecných soudů, ani není ve vztahu k těmto soudům soudem nadřízeným, a proto nemůže nad jejich činností vykonávat neomezený přezkumný dohled, ledaže by tyto soudy nepostupovaly v souladu s ústavními zákony, Listinou nebo mezinárodní smlouvou dle čl. 10 Ústavy.
Podstatou ústavní stížnosti je polemika navrhovatelky se závěry obecných soudů ohledně hodnocení výsledků dokazování ve smyslu ustanovení § 132 občanského soudního řádu (dále jen "o. s. ř."). Navrhovatelka v ústavní stížnosti uplatňuje stejné argumenty, které uplatňovala v řízení před obecnými soudy, tj. vytýká jim nesprávné posouzení výsledků dokazování v oblasti nepřímých důkazů, jimiž se snažila prokázat, že byla nezrušitelně osvojena J.Z. 2
Tuto argumentaci uplatnila navrhovatelka jak v řízení před soudem prvého stupně, tak v řízení odvolacím a poté i v rámci svého dovolání.
Pokud se týká výsledku dovolacího řízení, došlo v jeho rámci k odmítnutí dovolání usnesením Nejvyššího soudu České republiky ze dne 15. 7. 1997, sp. zn. 2 Cdon 452/97. Dovolací soud odmítl dovolání navrhovatelky s poukazem na to, že nebyla dána přípustnost dovolání ani z hlediska ustanovení § 239 odst. 2 o. s. ř , ani z hlediska ustanovení § 237 odst. 1 o. s. ř. Ve věci navrhovatelky nešlo o věc zásadního právního významu ani o nesprávné právní posouzení věci, spočívající v tom, že na zjištěný skutkový stav soud aplikoval nesprávný právní předpis nebo právní předpis nesprávně vyložil. Navrhovatelka ve svém dovolání ani nic takového odvolacímu soudu nevytýkala. Protože dovolací soud neshledal, že by rozsudek odvolacího soudu trpěl některou z vad uvedených v ustanovení § 237 odst. 1 o. s. ř., nebyla přípustnost dovolání založena ani z důvodů uvedených v tomto ustanovení. Proto došlo k odmítnutí dovolání, aniž by se dovolací soud věcí zabýval věcně.
Jak uvedeno shora polemizuje ve své ústavní stížnosti navrhovatelka se závěry hodnocení výsledků dokazování ze strany obecných soudů a to na základě stejných námitek, které uváděla v řízení před obecnými soudy. Ústavní soud z obsahu připojeného spisu Obvodního soudu pro Prahu 10, sp. zn. 17 C 99/94, zjistil, že obecné soudy se s těmito námitkami navrhovatelky náležitě vypořádaly. Správně v rámci dokazování zaměřily pozornost na vyřešení předběžné otázky, zda byla či nebyla navrhovatelka zemřelým J.Z. nezrušitelně osvojena. Na výsledku posouzení této předběžné otázky pak záviselo posouzení podstaty věci, zda má navrhovatelka nárok na odškodnění po zemřelém J.Z. podle zákona č. 119/1990 Sb. či nikoliv. Svůj nárok totiž uplatnila navrhovatelka jako zákonná dědička s tím, že ji koncem roku 1948 (v říjnu nebo listopadu) J.Z. nezrušitelně osvojil, jak uvedla, doklady o osvojení navrhovatelky se však ztratily při domovních prohlídkách, prováděných příslušníky 3
I. ÚS 66/97
Státní bezpečnosti v roce 1953. Spis o osvojení navrhovatelky se nepodařilo dohledat a záznam o osvojení navrhovatelky nebyl dohledán ani na matrice. Z řady svědeckých výpovědí v řízení provedených pak nevyplynulo zcela jednoznačně, že došlo k osvojení navrhovatelky. Část svědeckých výpovědí toto zcela vyloučila (L.Š., J.Z.,V.Š.), část svědků sice potvrdila osvojení, jejich svědectví však soud posoudil jako nevěrohodné (V.S., A.P.). Konečně část svědků potvrdila osvojení navrhovatelky - mezi nimi matka navrhovatelky, její pokrevní otec a L.Š.
Zbývající část svědků nebyla přímo o osvojení informována (J.D.). Obecné soudy logicky vyhodnotily závěry svědeckého dokazování. Přihlédly také k veškerým listinným důkazům v řízení předloženým. K nim patří mj. žádost Zemskému národnímu výboru v P. z 5. 8. 1948 o změnu jména, zjištění Okresního soudu v Rychnově nad Kněžnou, že z archivu soudu nelze dovodit, že řízení o osvojení u soudu proběhlo, sdělení Ministerstva spravedlnosti, že ani ze spisů Krajského soudu v Hradci Králové nebyly zjištěny žádné údaje o osvojení.
I když J.Z. v protokolu o výslechu obviněného uvedl v rubrice "počet dětí: dcerka ve stáří 13 let", a i když je změna jména na ,Zahradníková" prokázána, není prokázáno, že kromě změny jména došlo i k právnímu aktu nezrušitelného osvojení stěžovatelky. S poukazem na postup, který byl vymezen v § 11 zákona č. 56/1928 Sb., o osvojení, podle něhož schválená smlouva o osvojení musela být bezpodmínečně evidována v matrice o narození osvojence, v rodné matrice, jakož i založena ve sbírce listin soudu, jevilo se jako nelogické, že by údaj o nezrušitelném osvojení v matrice nebyl ohledně navrhovatelky veden.
Naopak dohledán byl spis Zemského národního výboru v P., č. 1-4-16 344/48, který se týkal pouze změny příjmení navrhovatelky ze S. na Z. V řízení bylo nepochybně prokázáno pouze to, že v roce 1948 došlo u navrhovatelky ke změně příjmení, což odpovídalo i evidenci v matrice. Ve světle této skutečnosti pak ostatní navrhovatelkou nabídnuté nepřímé důkazy o jejím osvojení mohly těžko obstát. 4
I. ÚS 66/97
Obecným soudům nelze proto vytknout, že by nepostupovaly podle ustanovení § 132 o. s. ř. v rámci volného hodnocení provedených důkazů. V důsledku toho jim nelze vytknout ani porušení čl. 36 Listiny, neboť navrhovatelce nebylo odepřeno právo na spravedlivý proces. V řízení byl dán navrhovatelce dostatečný prostor k nabídce důkazů a veškeré důkazy, které nabídla, byly obecnými soudy provedeny a správně zhodnoceny. Skutečnosti spojené s ostudným odsouzením J.Z. v roce 1954 pak nemohly mít vliv na posouzení otázky, zda došlo či nedošlo k nezrušitelnému osvojení navrhovatelky.
Vzhledem k tomu, že Ústavní soud v případě předmětné ústavní stížnosti neshledal v postupu obecných soudů rozpor s články 36, 37 a 38 Listiny, nezbylo mu, než ústavní stížnost navrhovatelky jako zjevně neopodstatněnou s poukazem na ustanovení § 43 odst. 1 písm. c) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, odmítnout. Poučeni Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 10. března 1998
Prof. JUDr. Vladimír Klokočka, DrSc. soudce Ústavního soudu