Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Wintra (soudce zpravodaj), soudce Jaromíra Jirsy a soudkyně Veroniky Křesťanové o ústavní stížnosti L. U., t. č. ve Věznici Rapotice, zastoupeného JUDr. Hugo Hubeným, advokátem se sídlem Běhounská 4/20, Brno, proti usnesení Krajského soudu v Brně č. j. 5 To 10/2024-189 ze dne 10. 1. 2024 a usnesení Okresního soudu ve Znojmě č. j. 18 T 167/2023-181 ze dne 5. 12. 2023 za účasti Krajského soudu v Brně a Okresního soudu ve Znojmě jako účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky a § 72 a násl. zákona o Ústavním soudu se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí pro porušení svých práv podle čl. 8 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 a čl. 5 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Okresní soud ve Znojmě napadeným usnesením rozhodl, že stěžovatel se nadále ponechává ve vazbě, a to s odkazem na § 67 písm. a), c) trestního řádu. Učinil tak podle § 72 odst. 3 trestního řádu do 30 dnů od podání obžaloby. Uvedl, že nadále hrozí, že by obviněný uprchl či se skrýval. Při pronásledování policií totiž navzdory najetí na zastavovací pás překročil státní hranici, neboť se domníval, že pak ho policie nemůže zadržet. Současně mu hrozí vysoký trest až 8 let. Dále soud uvedl, že hrozí opakování trestné činnosti, neboť obviněný již několikrát porušil uložený zákaz řízení motorových vozidel a závažným a nebezpečným způsobem ohrožoval ostatní účastníky provozu. Krajský soud v Brně následnou stížnost rovněž zamítl.
3. Ve stejný den, kdy byla Ústavnímu soudu doručena ústavní stížnost, byl stěžovatel Okresním soudem ve Znojmě odsouzen za zločin obecného ohrožení podle § 272 odst. 1 trestního zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání pěti let a šesti měsíců a k trestu zákazu činnosti. Rozsudek okresního soudu Krajský soud v Brně následně zrušil a ve věci nově rozhodl tak, že se stěžovatel odsuzuje za zločin obecného ohrožení podle § 272 odst. 1 trestního zákoníku a přečin maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle § 337 odst. 1 písm. a) trestního zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání šestí let a trestu zákazu činnosti.
4. Navrhovatel v ústavní stížnosti upozorňuje, že je (při zohlednění vydávacího řízení z Rakouska) omezen na svobodě už téměř sedm měsíců. Napadené usnesení krajského soudu považuje za nepřezkoumatelné, neboť postrádá vlastní dostatečně konkrétní úvahy o naplnění a především trvání důvodů vazby. Okresní soud se ve vztahu k útěkové vazbě nezabýval aktuální mírou rizika útěku, a to ve světle výpovědi stěžovatele o nutnosti zabezpečit svou rodinu, práci a hypotéku. Současně nezohlednil aktuální situaci stěžovatele ve vztahu k vazbě předstižné: sedmiměsíční pobyt ve vazbě na něj měl podstatný psychický vliv, a tedy i vliv na jeho nápravu. Soud má přitom po celé trestní řízení povinnost průběžně zkoumat, zda vazbu nelze nahradit některým z opatření vazbu nahrazujících.
5. Procesní podmínky řízení o ústavní stížnosti jsou splněny. Ústavní stížnost byla podána včas oprávněným a řádně zastoupeným stěžovatelem. Ústavní soud je k projednání ústavní stížnosti příslušný a nejsou dány ani důvody její nepřípustnosti.
6. Ústavní stížnost je však zjevně neopodstatněná.
7. Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a řídí se zásadou zdrženlivosti v zasahování do jejich činnost. Do jejich rozhodovací činnosti vstupuje jen tehdy, byla-li jejich pravomocným rozhodnutím porušena ústavně zaručená základní práva stěžovatele. Jiné vady, které nijak nesouvisejí s rolí Ústavního soudu jako orgánu ochrany ústavnosti, se nacházejí mimo jeho přezkumnou pravomoc.
8. Stěžovateli je třeba přisvědčit, že konkrétní skutečnosti z počáteční fáze trestního řízení mohou ztrácet na významu a nemusí postačovat pro ospravedlnění dalšího trvání vazby. Jsou-li však přítomny stejné relevantní důvody pro ponechání obviněného ve vazbě po celou dobu jejího trvání, není namístě soudům vytýkat, že tyto důvody v odůvodnění svého rozhodnutí s náležitým vysvětlením zopakují (srov. např. usnesení sp. zn. I. ÚS. 1380/17, III. ÚS 3214/19 , IV. ÚS 163/21 ,
,
,
II. ÚS 2767/23 a další).
9. Ústavnímu soudu nepříslušní instančně v plném rozsahu přezkoumávat důvodnost rozhodnutí o ponechání ve vazbě, ale toliko bránit excesům. Důvody, pro které byl stěžovatel umístěn a následně ponechán ve vazbě, se přitom jeví jako dostatečně závažné i pro rozhodnutí o jeho ponechání ve vazbě po podání návrhu na obžalobu. Podle krajského soudu by současně jakékoli alternativní opatření nespojené s omezením obžalovaného na svobodě nebylo s to dostatečně zajistit, aby neuprchl či aby obdobné jednání neopakoval. Hrozba útěku a případné recidivy stěžovatele, které svědčí jeho extrémně nebezpečná jízda při pronásledování policií a následné překročení státní hranice, a to navíc v situaci, kdy mu byl soudně uložen zákaz řízení motorových vozidel, je v tomto kontextu postačujícím argumentem.
10. Se stěžovatelem lze souhlasit v tom, napadená usnesení jsou odůvodněna velmi stručně a při dalším pokračujícím prodlužování by musela být odůvodněna důkladněji. V tomto projednávaném případě a při zohlednění obsahu spisu však závěr o protiústavnosti postupu obecných soudů učinit nelze.
11. Ústavní soud proto uzavírá, že napadená usnesení nezakládají porušení ústavně zaručených základních práv stěžovatele. Ústavní stížnost tedy podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 4. září 2024
Jan Wintr, v. r. předseda senátu