Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Radovana Suchánka, soudce Josefa Fialy a soudkyně zpravodajky Veroniky Křesťanové o ústavní stížnosti stěžovatele V. Y. (J.), zastoupeného Mgr. Davidem Heydukem, advokátem, sídlem Jaselská 206/27, Brno, proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 27. července 2023 sp. zn. 9 To 245/2023 a usnesení Městského soudu v Brně ze dne 22. června 2023 sp. zn. 70 Nt 1933/2023, za účasti Krajského soudu v Brně a Městského soudu v Brně, jako účastníků řízení, a Krajského státního zastupitelství v Brně a Městského státního zastupitelství v Brně, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených usnesení s tvrzením, že jimi došlo k porušení jeho ústavně zaručených práv zakotvených v čl. 8 odst. 1 a 2 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že v trestním řízení, které je proti němu vedeno, byl stěžovatel vzat do vazby usnesením Městského soudu v Brně (dále jen "městský soud") ze dne 23. února 2023 č. j. 70 Nt 3562/2023-8, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Brně (dále jen "krajský soud") ze dne 23. března 2023 č. j. 9 To 81/2023-25, a to z důvodů uvedených v § 67 písm. a) a c) trestního řádu.
3. Napadeným usnesením městského soudu bylo rozhodnuto o tom, že se stěžovatel ponechává ve vazbě z důvodů uvedených v § 67 písm. a) a c) trestního řádu. Zároveň bylo rozhodnuto o zamítnutí žádosti stěžovatele o propuštění z vazby na svobodu, o tom, že se nepřijímá nabídka písemného slibu stěžovatele, že se nenahrazuje vazba dohledem probačního úředníka, že se nestanoví výkon elektronické kontroly a že se nepřijímá nabídka peněžité záruky učiněná L. Ch.
4. Usnesení městského soudu napadl stěžovatel stížností, kterou krajský soud napadeným usnesením zamítl jako nedůvodnou.
5. Stěžovatel v stížnosti namítá, že argumentace soudů obsažená v napadených usneseních je naprosto obecná a nedostává požadavkům na odůvodnění rozhodnutí ve vazebních věcech. Soudy podle něj dospěly k nesprávnému závěru, že nemá v České republice trvalé vazby, a existuje proto obava, že by uprchl a vyhýbal se trestnímu stíhání. Zdůrazňuje, že předložil doklady o trvalejší vazbě ke konkrétnímu místu, neboť na adrese X žil se svou přítelkyní a jeho rodina se zdržuje na adrese v Y. Stěžovatel má za to, že je uvedený závěr obecných soudů v extrémním nesouladu se skutkovými zjištěními a není přesvědčivě a logicky odůvodněn. S poukazem na judikaturu Ústavního soudu dále uvedl, že má-li být existence důvodů pro útěkovou vazbu odůvodněna hrozbou vysokého trestu, nepostačí odkázat pouze na příslušnou trestní sazbu, ale musí být odůvodněna konkrétní hrozbou nejméně osmiletého trestu odnětí svobody.
6. V souvislosti s důvody tzv. předstižné vazby stěžovatel tvrdí, že obecné soudy pouze zopakovaly svou argumentaci, kterou použily při jeho vzetí do vazby, a nedostatečně vyložily, z jakých konkrétních důvodů vyplývá přetrvávající obava z páchání trestné činnosti. Zdůrazňuje, že doložil příslib zaměstnání, které by získal při propuštění z vazby. S odkazem na judikaturu Ústavního soudu poukazuje na tzv. doktrínu zesílených důvodů, kterou je třeba při rozhodování o dalším trvání vazby respektovat. Soudy podle něj nepředložily konkrétní důvody, pro které by nebylo možné nahradit vazbu jiným opatřením.
7. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, jenž byl účastníkem řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až § 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv.
8. Ústavní soud považuje za nezbytné nejprve odkázat na svou konstantní judikaturu, z níž vyplývá, že jako soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy) nepředstavuje další instanci v systému trestního soudnictví. Posuzování konkrétních okolností každého jednotlivého případu se zřetelem na učiněná skutková zjištění náleží trestním soudům, což je výrazem jejich nezávislého soudního rozhodování (čl. 82 odst. 1 Ústavy). Totéž platí o hodnocení skutkových zjištění pro potřeby jejich podřazení pod některý z vazebních důvodů uvedených v § 67 trestního řádu. Pro aplikaci tohoto ustanovení neexistují a ani nemohou být dána objektivní a neměnná kritéria, naopak je třeba vždy vycházet z okolností daných v konkrétní, individualizované věci. Do těchto úvah plynoucích ze skutkových zjištění známých v době rozhodování obecných soudů o vazbě se Ústavní soud považuje být oprávněn zasáhnout zpravidla jen tehdy, není-li rozhodnutí soudu o vazbě podloženo zákonným důvodem buď vůbec, nebo jestliže tvrzené a nedostatečně zjištěné důvody vazby jsou v extrémním rozporu s principy vyplývajícími z ústavního pořádku [např. nálezy ze dne 20. listopadu 2000
sp. zn. IV. ÚS 137/2000
(N 174/20 SbNU 235), ze dne 6. června 2002
sp. zn. III. ÚS 121/02
(N 68/26 SbNU 203), ze dne 7. dubna 2005
sp. zn. I. ÚS 585/02
(N 77/37 SbNU 83)].
9. Ústavní soud nesdílí názor stěžovatele, že obecné soudy v napadených usneseních argumentovaly toliko obecně, bez uvedení konkrétních důvodů, z nichž by dovodily potřebu dalšího trvání vazby. Městský soud na č. l. 3 napadeného usnesení poukázal na skutečnost, že je stěžovatel stíhán pro závažnou trestnou činnost, kterou páchal na území vícera členských států Evropské unie, a dovodil z ní, že u něj lze předpokládat jisté zkušenosti a možnosti s cestováním napříč různými státy. Odůvodnění týkající se důvodu útěkové vazby dále doplnil krajský soud, který konstatoval, že stěžovatel je cizím státním občanem bez zajištěného stabilního zázemí, u něhož nejsou doloženy trvalé vážné vazby ke konkrétnímu místu pobytu, které by byly podloženy sociální, rodinnou nebo pracovní situací.
10. V této souvislosti Ústavní soud podotýká, že obecné soudy nepřehlédly stěžovatelovo tvrzení o existenci jeho vazby na konkrétní místo v České republice, a to na adrese X, kde žije jeho přítelkyně, přičemž stěžovatel doložil doklad o zajištění ubytování na tomto místě. Z usnesení městského soudu nicméně vyplynulo, že na uvedené adrese je ubytovna, kde stěžovatel s přítelkyní pobýval již dříve, takže v tomto ohledu se u něj situace nijak nezměnila. Jestliže obecné soudy nepovažovaly tuto skutečnost za doklad existence trvalých vazeb stěžovatele na konkrétní místo v České republice, nespatřuje v tom Ústavní soud na rozdíl od stěžovatele extrémní nesoulad se zjištěnými skutečnostmi, resp. logickou vadu, která by odůvodňovala potřebu Ústavního soudu zasahovat do uvedeného závěru soudů.
11. K podobnému závěru pak Ústavní soud dospěl též v souvislosti s příslibem zaměstnání, který stěžovatel městskému soudu předložil. Obecné soudy dospěly k závěru, že ani tato možnost zaměstnání nevylučuje riziko pokračování v trestné činnosti, přičemž poukázaly na skutečnost, že se stěžovatel stíhané trestné činnosti měl dopouštět dlouhodobě a jako člen organizované zločinecké skupiny s cílem získat majetkový prospěch, který byl pro něj zásadním a dlouhodobým zdrojem nemalých příjmů (srov. č. l. 3 usnesení městského soudu a č. l. 2 usnesení krajského soudu). Ani v těchto úvahách Ústavní soud neshledal projev svévole nebo jiné vady, z níž by vyplývaly zásadní pochybnosti o správnosti závěru soudů o přetrvávající existenci důvodů tzv. předstižné vazby podle § 67 písm. c) trestního řádu.
12. Ústavní soud dále dodává, že z tzv. doktríny zesílených důvodů, na kterou stěžovatel odkazuje, nevyplývá, že by obecné soudy byly povinny rozhodnutí o nutnosti dalšího trvání vazby odůvodnit ještě dalšími skutečnostmi, než které byly uvedeny v rozhodnutí o vzetí do vazby. Podstatné je, aby soud při prodlužování vazby náležitě vysvětlil, proč je trvání vazby i nadále nezbytné [srov. např. nálezy ze dne 18. března 2014
sp. zn. I. ÚS 3109/13
(N 37/72 SbNU 419) nebo ze dne 16. září 2014
sp. zn. II. ÚS 2086/14
(N 170/74 SbNU 469) či usnesení ze dne 25. března 2015
sp. zn. I. ÚS 968/14
(všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz)]. Ústavní soud konstatuje to, že obecné soudy v nyní posuzované věci této povinnosti dostály a z jejich usnesení jsou dostatečně zřejmé konkrétní okolnosti, kterými byl odůvodněn jejich závěr o splnění podmínek dalšího trvání vazby. Soudy ani neopomněly vypořádat se s možností nahrazení vazby jiným opatřením, přičemž tuto možnost odmítly jako nedostatečnou s poukazem na mimořádnou závažnost stíhané trestné činnosti (srov. č. l. 4 usnesení městského soudu). Jelikož nedovozovaly důvody útěkové vazby výhradně na základě hrozícího vysokého trestu, nebylo nezbytné, aby odůvodnily hrozbu uložení konkrétního, nejméně osmiletého trestu odnětí svobody [srov. usnesení ze dne 1. dubna 2004
sp. zn. III. ÚS 566/03
(N 48/33 SbNU 3) a judikaturu na ně navazující].
13. Ústavní soud tak uzavírá, že obecné soudy své rozhodné závěry dostatečně konkrétně odůvodnily a tyto závěry se nejeví nelogické nebo jinak neobhajitelné. Lze je označit za projev zásady volného hodnocení důkazů, proti němuž Ústavní soud nemá v posuzované věci důvod zasáhnout.
14. Na základě těchto skutečností Ústavní soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ústavní stížnost podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 29. srpna 2023
Radovan Suchánek v. r.
předseda senátu