Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vojena Güttlera a soudců Františka Duchoně (soudce zpravodaj) a Ivany Janů ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky společnosti Nieten Internationale Spedition, k. s., se sídlem Chrastavice, U Nietenu 65, zastoupené JUDr. Lenkou Faltýnovou, advokátkou se sídlem Domažlice, Nám. Míru 143, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 29. 6. 2006, čj. 7 Aps 2/2006 - 80, a usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 20. 12. 2005, čj. 57 Ca 73/2005 - 36, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
K porušení základních práv stěžovatelky došlo tím, že jí krajský soud neposkytl ochranu před nezákonným zásahem Celního úřadu Tachov. Ten spočíval v porušení veřejného subjektivního práva stěžovatelky na ověření splnění podmínek neplatnosti rozhodnutí Celního úřadu Rozvadov ze dne 7. 8. 2000, ve smyslu ust. § 32 odst. 7 zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, ve znění pozdějších předpisů. Stěžovatelka tvrdí, že správní žalobu podávala s ohledem na tehdy dostupnou rozhodovací praxi soudů.
Pokud krajský soud dospěl k závěru, že žaloba mohla být podána podle jiných ustanovení zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, mohl ji vyzvat k odstranění vad a poskytnout jí soudní ochranu, nikoliv označit její žalobu za nepřípustnou a opožděnou. V porušování základních práv stěžovatelky pokračoval i Nejvyšší správní soud, který řádně a srozumitelně neodůvodnil zamítnutí kasační stížnosti. Nejvyšší správní soud sice potvrdil vady v rozhodnutí krajského soudu, ale jeho rozhodnutí odmítl zrušit.
Tím dal stěžovatelce najevo, že se ochrany u obecných soudů domáhat nemůže.
sp. zn. I. ÚS 68/93 , Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 1, str. 123 a z tohoto nálezu vyplývající konstantní judikaturu).
Stěžejní argument stěžovatelky spočívá v tom, že se při svém postupu proti zásahu správního orgánu řídila soudobou judikaturou obecných soudů, z níž vyplývalo, že postup, který zvolila, je jediný možný. Nejvyšší správní soud, již ve svém rozhodnutí ze dne 19. 1. 2005, čj. 1 Afs 16/2004 - 90, konstatoval, že žaloba na ochranu před nezákonným zásahem, spočívajícím v nevyhovění žádosti o ověření neplatnosti platebního výměru, není podle § 85 SŘS přípustná, neboť žalobce má ve správním řízení a v následném soudním přezkumu daňových rozhodnutí k dispozici jiné právní prostředky, jimiž se může domáhat ochrany před tvrzeným nezákonným zásahem.
Vzhledem k tomu, že stěžovatelka podala svou žalobu po vydání tohoto rozhodnutí, bylo v jejích možnostech zjistit relevantní judikaturu obecných soudů k této problematice. Podle sdělení Nejvyššího správního soudu bylo citované rozhodnutí ze dne 19. 1. 2005 zveřejněno na jeho internetových stránkách (www.nssoud.cz) dne 14. 10. 2005. Nelze sice pominout, že judikatura správních soudů vykazovala po přijetí soudního řádu správního určitou nejednost, ale na konci roku 2005 však již bohatá judikatura Nejvyššího správního soudu většinu sporných bodů vyřešila.
Ústavní soud odkazuje na zcela srozumitelné odůvodnění rozsudku Nejvyššího správního soudu, který se dostatečně vyrovnal s výhradami stěžovatelky, které v podstatě jen zopakovala v ústavní stížnosti. Pokud tedy obecné soudy odmítly její správní žalobu jako nepřípustnou a navíc konstatovaly, že se jednalo i o žalobu opožděnou, nijak tím nezasáhly do ústavně zaručených základních práv stěžovatelky.
Za ústavně nesouladný nepovažuje Ústavní soud ani závěr Nejvyššího správního soudu, který sice dospěl k závěru, že usnesení krajského soudu vykazuje dílčí vady, ale nedosahují takové intenzity, aby vedly ke zrušení tohoto rozhodnutí, zvláště za situace, kdy by zrušení rozhodnutí stěžovatelce nic nepřineslo. Její žaloba by byla v každém případě odmítnuta. K porušení ústavně zaručených základních práv stěžovatelky podle čl. 4 odst. 4, čl. 36 odst. 1, 2 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy nedošlo.
Ústavní soud připomíná, že zákon o Ústavním soudu rozeznává, v ustanovení § 43 odst. 2 písm. a), jako zvláštní kategorii, návrhy zjevně neopodstatněné. Zákon tímto ustanovením dává Ústavnímu soudu, v zájmu racionality a efektivity jeho řízení, pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pokud informace zjištěné uvedeným postupem vedou Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, ústavní stížnost bude bez dalšího odmítnuta. Ústavní soud jen pro pořádek upozorňuje, že jde v této fázi o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního.
Vzhledem ke skutečnosti, že Ústavní soud neshledal porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod stěžovatelky v řízení před obecnými soudy, odmítl její ústavní stížnost podle ust. § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné. V Brně dne 28. listopadu 2007
Vojen Güttler předseda I. senátu Ústavního soudu