Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vojena Güttlera a soudců Ivany Janů a Františka Duchoně (soudce zpravodaj) ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky M. P., zastoupené Ladislavem Ejemem, advokátem se sídlem Česká Lípa, Eliášova 998, proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci ze dne 24. 5. 2005, čj. 37 Cm 88/2003 - 34, usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci ze dne 25. 5. 2011, čj. 37 Cm 88/2003 - 75, usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 10. 8. 2011, čj. 11 Cmo 194/2011 - 95, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 1. 2012, čj. 32 Cdo 4282/2011 - 115, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Odvolání stěžovatelky proti tomuto rozsudku bylo odmítnuto usnesením Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci, jako soudu I. stupně, ze dne 25. 5. 2011, čj. 37 Cm 88/2003 - 75, pro opožděnost, podle § 208 odst. 1 OSŘ. Zmíněný rozsudek byl stěžovatelce doručen dne 9. 4. 2010, kdy jej převzala osobně u soudu. Lhůta k podání odvolání tak uběhla 26. 4. 2010. Pokud podala odvolání k poštovní přepravě až 19. 1. 2011, učinila tak pozdě. K odvolání stěžovatelky Vrchní soud v Praze, shora označeným usnesením ze dne 10.
srpna 2011, usnesení soudu prvního stupně potvrdil. Vyšel ze zjištění z obsahu spisu, podle kterého je zřejmé, že napadené rozhodnutí bylo doručeno stěžovatelce dne 9. 4. 2010 postupem podle § 45 odst. 1 OSŘ při jiném soudním úkonu - nahlížení do spisu. O něm se nesepisuje zápis či protokol, pokud byl soud v přímém styku s adresátem písemnosti. Stěžovatelka svým vlastnoručním podpisem na doručence potvrdila, že převzala písemnost označenou "37 Cm 88/2003 - 34 rozsudek". Na doručence je uvedeno jméno a příjmení stěžovatelky, včetně její adresy Č.
XX. Kromě těchto identifikačních údajů a podpisu doručenka obsahuje i jméno a příjmení soudního doručovatele, včetně jeho podpisu. Doručenka tak splňuje náležitosti § 50g OSŘ. Na správnosti závěru o datu doručení napadeného rozsudku nic nemění ani to, že soud nesprávně ve věci dále jednal o právním nástupnictví a vyzýval stěžovatelku k zaplacení soudního poplatku z odvolání a znovu stěžovatelce rozsudek doručoval.
Nejvyšší soud dovolání stěžovatelky odmítl z důvodu jeho nepřípustnosti. Na nepřípustnosti podaného dovolání nemůže nic změnit ani nesprávné poučení odvolacího soudu o možnosti podat dovolání, neboť nesprávné poučení odvolacího soudu o tom, že dovolání je přípustné, přípustnost dovolání nezakládá. Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Stěžovatelka v ústavní stížnosti napadla jak rozhodnutí krajského soudu ve věci samé, tak i následná usnesení o odmítnutí odvolání pro jeho opožděnost. K tomu je třeba v prvé řadě uvést, že v ústavní stížnosti neuvedla žádné důvody protiústavnosti, kromě tvrzení, že původní rozsudek pro zmeškání neměl být vůbec vydán. Tvrdí, že rozsudek jí nebyl doručován na její současnou adresu trvalého bydliště, ale na adresu starou, proto se o jeho doručování vůbec nedozvěděla. Zcela tak ignoruje skutečnosti uvedené v usnesení Vrchního soudu v Praze (viz shora), tj. že si proti podpisu převzala rozsudek přímo u soudu při nahlížení do spisu.
Námitky stěžovatelky, které spočívají pouze v opakovaném tvrzení, že jí rozsudek nebyl doručen dne 9. 4. 2010, nejsou tedy ničím podloženy. V detailech stačí poukázat na odůvodnění rozhodnutí obecných soudů všech stupňů České republiky, kterými její věc prošla. Ústavní soud tedy neshledal žádné porušení základních práv stěžovatelky, tvrzených v ústavní stížnosti a celá ústavní stížnost je jen projevem její snahy "dohonit" to, co zanedbala v předchozích stadiích řízení před obecnými soudy. K takovému účelu ale není řízení o ústavní stížnosti založeno.
Vzhledem k výše uvedeným skutečnostem dospěl I. senát Ústavního soudu k závěru, že jsou splněny podmínky ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů. Proto, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků, usnesením ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné. V Brně dne 24. dubna 2012
Vojen Güttler předseda I. senátu Ústavního soudu