Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl dne 6. ledna 2004 soudkyní JUDr. Eliškou Wagnerovou ve věci ústavní stížnosti B. V., zastoupeného JUDr. P. Č., advokátem, proti usnesení Policie ČR, Okresního ředitelství, služby kriminální policie a vyšetřování, oddělení obecné kriminality v Kutné Hoře ze dne 2. 10. 2003, č. j. ČTS: ORKH - 350/OOK-2003, a usnesení Okresního státního zastupitelství v Kutné Hoře ze dne 15. 10. 2003, sp. zn. Zt 365/2003, t a k t o :
Ústavní stížnost se o d m í t á. O d ů v o d n ě n í :
Včas podanou ústavní stížností (§ 72 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů) napadl stěžovatel v záhlaví uvedená rozhodnutí. Usnesením Okresního státního zastupitelství v Kutné Hoře byla zamítnuta stížnost proti usnesení Policie ČR, Okresního ředitelství, služby kriminální policie a vyšetřování, oddělení obecné kriminality v Kutné Hoře, jímž bylo podle ust. § 160 odst. 1 trestního řádu zahájeno proti stěžovateli trestní stíhání pro trestný čin útoku na státní orgán podle § 154 odst. 2 trestního zákona.
Stěžovatel v ústavní stížnosti navrhl, aby Ústavní soud přijal nález, jímž napadená rozhodnutí zruší. Ústavní soud před tím, než přistoupí k meritornímu posouzení ústavní stížnosti, je povinen zkoumat, zda ústavní stížnost splňuje všechny zákonem požadované náležitosti a zda jsou vůbec dány podmínky jejího projednání stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů. Mezi základní atributy ústavní stížnosti náleží mimo jiné také požadavek její subsidiarity, vyjádřený v ustanovení § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu.
Ústavní soud ve své dosavadní judikatuře vychází z názoru, že ústavní soudnictví je založeno především na zásadě přezkumu věcí pravomocně skončených, v nichž nelze protiústavnost napravit jiným způsobem, tedy především procesními prostředky, které jednotlivci zákon poskytuje. Trestní řízení představuje kontinuální proces zjišťování, poznávání a hodnocení skutečností, na nichž je posléze vystavěno meritorní rozhodnutí. Tento proces podléhá v jeho přípravné fázi kontrole státního zastupitelství a posléze při rozhodování o meritu i soudnímu přezkumu.
Ústavní soud se necítil oprávněn zasahovat do samotného počátku trestního řízení v době, kdy bylo zahajováno opatřením, proti kterému nebylo možné podat opravný prostředek. Od tohoto závěru se neodchýlil ani po novele trestního řádu provedené zákonem č. 265/2001 Sb., kdy je vůči usnesení o zahájení trestního stíhání připuštěna s účinností od 1. 1. 2002 podle ust. § 160 odst. 7 tr. řádu stížnost (obdobně usnesení ve věci sp. zn. IV. ÚS 535/02 ). Zpravidla za situace, kdy by bylo obvinění spojeno se skutečným zásahem do základních práv a svobod, které by nebylo možné odčinit jinak (vzetí do vazby, zatčení, zadržení podle § 75 tr.
řádu), by ústavní stížnost po vyčerpání všech procesních prostředků, jež stěžovateli zákon poskytuje, byla připuštěna. Zásah Ústavního soudu do rozhodování orgánů činných v trestním řízení již v počátku trestního řízení je však obvykle třeba považovat za nepřípustný. Vzhledem k výše uvedeným skutečnostem soudce zpravodaj podle ust. § 43 odst. 1 písm.
e) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, ústavní stížnost jako nepřípustný návrh mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl. Za této situace Ústavní soud již blíže nezkoumal zejména obsahové vady ústavní stížnosti, spočívající v absenci jakékoliv argumentace stran tvrzeného zásahu do základních práv a svobod stěžovatele a ani stěžovatele, resp. jeho právního zástupce nevyzýval k jejich odstranění, neboť i potom by musel ústavní stížnost ze shora uvedeného důvodu odmítnout. P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné. V Brně dne 6. ledna 2004 JUDr. Eliška Wagnerová, Ph. D. soudce zpravodaj