Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl dnešního dne mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků v senátě složeném z předsedy Vojena Güttlera a soudců Františka Duchoně a Ivany Janů, ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky I. H., zastoupené JUDr. J. Č., proti usnesení Okresního státního zastupitelství v Semilech ze dne 2. 3. 2007, č. j. 1 ZT 61/2007-8, za účasti Okresního státního zastupitelství v Semilech jako účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Upozorňuje, že podle § 134 odst. 2 zákona č. 141/1961 Sb. o trestním řízení soudním (dále jen "trestní řád") je v odůvodnění usnesení třeba, "jestliže to přichází podle povahy věci v úvahu, zejména uvést skutečnosti, které byly vzaty za prokázané, důkazy, o něž se skutková zjištění opírají, úvahy, jimiž se rozhodující orgán řídil při hodnocení provedených důkazů, jakož i právní úvahy, na jejichž podkladě posuzoval prokázané skutečnosti podle příslušných ustanovení zákona", a že § 160 dále stanoví pro usnesení o zahájení trestního stíhání povinnost "přesně označit skutečnosti, které odůvodňují závěr o důvodnosti trestního stíhání".
Rovněž odkazuje na nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 661/05 , dle kterého v době rozhodování podle § 160 odst. 1 tr. ř. není možno požadovat po orgánech činných v trestním řízení pregnantní popis stíhaného skutku a zcela vyčerpávající odůvodnění zvoleného procesního postupu, včetně podrobného rozboru důkazní situace, nicméně i v tomto stadiu trestního řízení musí rozhodnutí orgánů činných v trestním řízení splňovat základní zákonné požadavky na ně kladené.
Právě nedostatek odůvodnění stěžovatelka namítala ve své stížnosti proti usnesení policie. Pokud ji státní zastupitelství odmítlo jako nedůvodnou, má za to, že došlo k porušení čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Proto navrhuje, aby Ústavní soud toto porušení konstatoval a napadené rozhodnutí zrušil.
Ústavní soud připomíná, že se necítil být oprávněn zasahovat do samotného počátku trestního řízení ani v době, kdy bylo zahajováno opatřením, proti kterému nebylo možno podat opravný prostředek. Pouze za situace, pokud by bylo obvinění spojeno se skutečným zásahem do základních práv a svobod, který by nebylo možno odčinit jinak (zejména se vzetím do vazby), pak by po vyčerpání všech procesních prostředků, jež stěžovateli zákon poskytuje, mohla přicházet v úvahu ústavní stížnost. Zásah Ústavního soudu do rozhodování orgánů činných v trestním řízení již v počátku trestního řízení by byl jinak považován za nepřípustný. Od tohoto závěru se Ústavní soud neodchýlil ani po novele trestního řádu provedené zákonem č. 265/2001 Sb., s účinností od 1. 1. 2002, kdy je vůči usnesení o zahájení trestního stíhání, podle § 160 odst. 7 trestního řádu, připuštěna stížnost. Tento postup byl korigován nálezem ve věci sp. zn. III. ÚS 511/02
(Sbírka nálezů a usnesení, svazek 30, nález 105, str. 471), s poukazem na zcela mimořádnou situaci, spočívající ve zjevné libovůli v rozhodování. V tomto nálezu Ústavní soud připustil přezkum usnesení státního zástupce, týkající se stížnosti obviněného proti usnesení policejního orgánu o zahájení trestního stíhání a výjimku ze zásady subsidiarity (a tedy nepřípustnosti ústavní stížnosti), kterou lze uplatnit pouze tehdy, pokud usnesení státního zástupce je založeno na naprosto (prima facie) nedostatečném odůvodnění. Takový postup by totiž svědčil o denegationis iustitiae a o libovůli v rozhodování a z toho plynoucím porušení práva na soudní a jinou ochranu (čl. 36 odst. 1 Listiny). V nálezu sp. zn. I. ÚS 661/05 pak Ústavní soud ústavní stížnosti vyhověl za situace, kdy odůvodnění rozhodnutí o stížnosti proti usnesení o zahájení trestního stíhání rovněž vyhodnotil jako zcela nedostatečné a nadto o ní rozhodl nepříslušný státní zástupce.
Ústavní soud posoudil ve světle výše popsaného všechny části výroků a odůvodnění napadaných rozhodnutí a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je nutné odmítnout.
Ústavní soud se, vzhledem k tomu, že mu z hlediska jemu vytyčených pravomocí nepřísluší, až na uvedené výjimky, jakkoliv přezkoumávat rozhodnutí o zahájení trestního stíhání, zaměřil na posouzení, zda předmětná usnesení nesvědčí o libovůli orgánů činných v trestním řízení, tedy zda nejde o situaci obdobnou případu, který řešil Ústavní soud pod sp. zn. III. ÚS 511/02
.
K nálezu sp. zn. III. ÚS 511/02 , Ústavní soud považuje za nutné uvést následující: V tomto nálezu Ústavní soud ohledně požadavků kladených § 134 trestního řádu na odůvodnění rozhodnutí státního zastupitelství o stížnosti proti usnesení o zahájení trestního stíhání dospěl k závěru, že jim "nelze podle přesvědčení Ústavního soudu rozumět jinak, než že státní zastupitelství v odůvodnění svého rozhodnutí rozhodovací důvody natolik vyloží, že z nich bude patrný rozsah provedeného přezkumu a zejména - alespoň podstatným způsobem - vysvětleno, proč materie stížnosti zůstala rozhodnutím o ní nedotčena, příp. z jakých důvodů bylo změněno napadené rozhodnutí či nahrazeno rozhodnutím vlastním." V dané věci státní zastupitelství na konkretizované a nikoliv zcela bezvýznamné námitky ve svém usnesení reagovalo pouze konstatováním, že napadené usnesení přezkoumalo a neshledalo pochybení policie, když spisový materiál její postup odůvodňuje.
Vzhledem k uvedenému Ústavní soud v dané věci shledal "odepření spravedlnosti", spočívající v naprosté neseznatelnosti rozhodovacích důvodů. Takto zatížené rozhodnutí proto nálezem zrušil.
Ústavní soud nicméně nemá za to, že právě o takovouto mimořádnou situaci se v projednávaném případě jedná. Předmětné usnesení o zahájení trestního stíhání obsahuje popis skutku, ze kterého je stěžovatelka obviněna, zákonné označení trestného činu, který je v tomto skutku spatřován, a jsou v něm uvedeny skutečnosti, které odůvodňují závěr o důvodnosti trestního stíhání. Z usnesení státního zastupitelství je patrno, v jakém rozsahu bylo usnesení policie přezkoumáno, jaké konkrétní skutečnosti mělo při svém rozhodování za podstatné, a je z něj zřejmé, proč materie stížnosti zůstala jeho rozhodnutím nedotčena. V této souvislosti k oběma napadeným usnesením Ústavní soud také poznamenává, že podstatné je jejich srovnání s požadavky kladenými na ně trestním řádem, nikoliv jejich stylistická pregnantnost.
Ústavní soud neshledal v napadeném rozhodnutí pochybení, která by svědčila o libovůli orgánů činných v trestním řízení v dané věci. Usnesení státního zastupitelství, u kterého stěžovatelka namítá porušení práva na spravedlivý proces, bylo odůvodněno v rozsahu, který v žádném případě nemůže vést ať už k závěru o jeho absolutní nepřezkoumatelnosti, nebo k závěru, že by toto rozhodnutí bylo výsledkem protiústavní svévole. Státní zastupitelství se dostačujícím způsobem vypořádalo s argumentací stěžovatelky, když zároveň je nutno uvést, že stěžovatelka polemizovala pouze se strohostí odůvodnění usnesení o zahájení trestního stíhání, avšak žádnou námitku proti v něm obsaženým konkrétním tvrzením neuplatnila. Nadto je třeba podotknout, že citovaný nález sp. zn. III. ÚS 511/02 nelze interpretovat nepřiměřeně extenzivním způsobem (srovnej rozhodnutí sp. zn. III. ÚS 554/03 , Sbírka nálezů a usnesení, svazek 32, usnesení 4, strana 467).
Předmětem přezkumu Ústavním soudem mohou být námitky směřující proti nedostatečnému odůvodnění napadeného usnesení, které by svědčilo o libovůli v rozhodování orgánů činných v trestním řízení. Z hlediska ústavních kautel - které se, nutno dodat, zcela nekryjí z požadavky na zákonnost - je především třeba trvat na tom, aby z odůvodnění usnesení o zahájení trestního stíhání bylo patrno, ze kterého skutku je osoba obviněna, a které skutečnosti odůvodňují závěr o důvodnosti jejího trestního stíhání.
Tyto skutečnosti by měly mít logickou návaznost svědčící o důvodech se domnívat, že jednáním obviněného byl spáchán trestný čin, a to v rozsahu nikoliv zcela vyčerpávajícím, nýbrž takovém, který úvodní fáze trestního stíhání vůbec umožňuje. V tomto směru je také třeba mít na zřeteli, že zahájení trestního stíhání je prvotní či úvodní fází trestního řízení, v němž skutečnosti svědčící o spáchání konkrétního trestného činu nelze mít postaveny najisto. Tomu musejí nutně korespondovat požadavky kladené na preciznost a přesnost odůvodnění usnesení o zahájení trestního stíhání a usnesení státního zástupce o stížnosti obviněného.
Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud musel považovat ústavní stížnost z ústavněprávního hlediska za zjevně neopodstatněnou a podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb. o Ústavním soudu ji mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení usnesením odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 17. dubna 2007
Vojen Güttler, předseda senátu