Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Wintra, soudce Jaromíra Jirsy a soudkyně zpravodajky Veroniky Křesťanové o ústavní stížnosti stěžovatelky O. W., zastoupené Mgr. Robertem Tschöplem, advokátem, sídlem Pod Křížkem 428/4, Praha 4 - Braník, proti usnesení Městského soudu v Praze č. j. 12 Co 338/2023-243 ze dne 28. prosince 2023 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 č. j. 60 C 307/2018-235 ze dne 2. října 2023, za účasti Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 4, jako účastníků řízení, a V. P., jako vedlejšího účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
1. Stěžovatelka se domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí a tvrdí, že jimi soudy porušily její základní práva zaručená čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
2. Obvodní soud pro Prahu 4 (dále jen "obvodní soud") napadeným rozsudkem vyhověl žalobě vedlejšího účastníka a určil, že zemřelý otec stěžovatelky a vedlejšího účastníka byl ke dni smrti vlastníkem částky 1 739 541 Kč (výrok I), uložil stěžovatelce povinnost zaplatit vedlejšímu účastníkovi náhradu nákladů řízení částkou ve výši 46 955,50 Kč (výrok II) a zaplatit státu náhradu nákladů řízení částkou ve výši 3 330 Kč (výrok III).
3. Vedlejší účastník podal odvolání proti výroku II rozsudku obvodního soudu a stěžovatelka podala odvolání proti výrokům II a III. O odvoláních rozhodl Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") napadeným usnesením. Městský soud změnil napadený rozsudek obvodního soudu ve výroku II tak, že výše nákladů činí 199 476 Kč, jinak ho v tomto výroku, jakož i ve výroku III o nákladech státu potvrdil (výrok I). Dále rozhodl o povinnosti stěžovatelky zaplatit vedlejšímu účastníkovi náklady odvolacího řízení částkou ve výši 9 595,30 Kč (výrok II).
4. Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítá, že městský soud pochybil, pokud při výpočtu nákladů řízení nevycházel z fiktivní tarifní hodnoty 35 000 Kč, nýbrž z částky 1 739 541 Kč. Rozhodnutí městského soudu označuje za překvapivé. I v případě, že by úvaha městského soudu byla správná, měl zrušit rozhodnutí obvodního soudu a věc mu vrátit k dalšímu řízení, a nikoliv změnit jeho rozhodnutí. Svým postupem totiž stěžovatelce odňal možnost bránit se opravným prostředkem. Konečně stěžovatelka namítá, že i pokud se neměla použít tarifní hodnota 35 000 Kč, měl městský soud zohlednit, že z částky, jež se po rozsudku obvodního soudu stala součástí pozůstalosti, vedlejší účastník může získat pouze polovinu, neboť bude se stěžovatelkou dědit rovným dílem.
5. Ústavní stížnost byla podána oprávněnou osobou [§ 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu] a je včasná; stěžovatelka je řádně zastoupena advokátem.
6. Ústavní soud je k projednání ústavní stížnosti příslušný s výjimkou té části výroku II rozsudku obvodního soudu (tj. ohledně tam uvedené výše nahrazovaných nákladů), kterou městský soud usnesením změnil. Ústavní soud není povolán rušit to, co již bylo zrušeno či změněno.
7. Stěžovatelka požaduje zrušit celý rozsudek obvodního soudu, avšak v rozsahu výroku I je její ústavní stížnost nepřípustná, neboť proti tomuto výroku stěžovatelka nepodala odvolání a nevyčerpala tak opravný prostředek, který měla k dispozici. Ve zbývajícím rozsahu (tedy proti usnesení městského soudu, zbylé části výroku II a výroku III rozsudku obvodního soudu) je ústavní stížnost přípustná.
8. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ochrany ústavnosti a není tak povolán k tomu, aby jakožto další instance přezkoumával závěry obecných soudů v oblasti nákladů řízení - jako orgán ochrany ústavnosti má v těchto věcech zasahovat jen v případech, kdy spor o výši náhrady nákladů řízení dosahuje intenzity opodstatňující porušení základních práv a svobod. Sama stěžovatelka odkazuje na rozhodnutí Ústavního soudu, ze kterých je patrný jeho zdrženlivý přístup vůči problematice náhrady nákladů řízení.
9. Usnesení městského soudu nelze charakterizovat jako překvapivé. Oproti nálezu sp. zn. I. ÚS 220/04 ze dne 15. září 2004, jehož se stěžovatelka dovolávala, je třeba zmínit odlišné skutkové a procesní okolnosti nynější věci. V předmětné věci byla žalobkyni soudem prvního stupně částečně přiznána náhrada nákladů řízení, přičemž toto rozhodnutí bylo odvolacím soudem změněno tak, že naopak uložil stěžovatelce povinnost nahradit náklady řízení v plném rozsahu žalovanému. V nynější věci však obě rozhodnutí uložila hradit náklady řízení stěžovatelce, lišil se pouze způsob výpočtu konkrétní částky. Nedošlo tedy k radikálnímu odchýlení právního názoru odvolacího soudu od soudu nalézacího, jako tomu tak bylo v situaci, na kterou Ústavní soud reagoval zmíněným nálezem.
10. V nálezu sp. zn. III. ÚS 1052/21 ze dne 14. září 2021 se Ústavní soud zabýval otázkou určení tarifní hodnoty v případě žaloby na určení, že někdo je dědicem. Ústavní soud označil "zcela ústavně souladný" (bod 28 nálezu) postup obecných soudů, které vycházely z ustanovení § 9 odst. 3 advokátního tarifu. Předmětem řízení v žalobě na určení, že někdo je dědicem, totiž není "dědická věc" podle § 8 odst. 7 advokátního tarifu ani určení práva k věci, nýbrž určení právního vztahu penězi neocenitelného. V souladu s tímto právním názorem postupovaly obvodní soud i městský soud v jiné stěžovatelčině věci, v níž bylo rozhodnuto, že vedlejší účastník je dědicem po zesnulém otci stěžovatelky a vedlejšího účastníka. Tohoto závěru se však stěžovatelka v nynější věci dovolávat nemůže, neboť obvodní soud napadeným rozsudkem rozhodoval o určení vlastnictví peněžní částky, tedy nepochybně o předmětu penězi ocenitelném.
11. Důvodnou neshledal Ústavní soud ani námitku, že městský soud měl zohlednit, že z částky, jež připadla do pozůstalosti, může vedlejší účastník získat pouze polovinu. S ohledem na shora vymezený rozsah přezkumu v rámci řízení o ústavní stížnosti Ústavní soud dodává, že vyšel-li městský soud z toho, že předmětem řízení v žalobě o určení byla celá částka, jíž se týkal výrok I rozsudku obvodního soudu, je takový závěr ústavně souladný.
12. Pro posouzení stěžovatelčiny ústavní stížnosti je nerozhodné, zda obvodnímu soudu skutečně navrhla použití § 150 občanského soudního řádu, jak tvrdí, neboť usnesení městského soudu dostatečně podrobně odůvodňuje, proč ve stěžovatelčině věci toto ustanovení nebylo použito. Stěžovatelce se tak dostalo odpovědi bez ohledu na to, zda řádně navrhla obvodnímu soudu, aby § 150 občanského soudního řádu aplikoval.
13. Namítala-li stěžovatelka, že spor nebyl důsledkem její nepoctivosti či snahy o rozšíření majetku, ale výsledkem následování procesních předpisů, pokládá Ústavní soud za výstižný bod 21 odůvodnění usnesení městského soudu. Pečovala-li stěžovatelka o svého otce řadu let, musel jí být jeho duševní stav znám. Tyto závěry též potvrzují zjištění znalkyně z oboru psychiatrie, která uvádí, že "[p]ři běžném, konvenčním styku nemusí být středně těžká demence na první pohled pro laika rozpoznatelná. Rodinní příslušníci by ji ale rozpoznat měli." (bod 17 rozsudku obvodního soudu).
14. Vzhledem k uvedenému byla ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků Ústavním soudem odmítnuta, a to v části směřující proti změněné části výroku II rozsudku obvodního soudu podle § 43 odst. 1 písm. d) zákona o Ústavním soudu pro nepříslušnost, v části směřující proti výroku I rozsudku obvodního soudu jako návrh nepřípustný podle § 43 odst. 1 písm. e) téhož zákona a ve zbylém rozsahu jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) téhož zákona, neboť nebylo shledáno porušení ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatelky.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 20. března 2024
Jan Wintr v. r. předseda senátu