Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl dnešního dne ve věci stěžovatelů E.N. a A.B., obou zastoupených JUDr. M.Ř., o ústavní stížnosti proti rozsudku Městského soudu v Praze, sp. zn. 39 Co 454/96, ze dne 11. 11. 1996, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění:
I. Stěžovatel se ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu dne 25. 2. 1997 domáhal zrušení rozsudku Městského soudu v Praze, sp. zn. 39 Co 454/96, ze dne 11. 11. 1996. Uvedl, že vedlejší účastník řízení - B.P. v P., podal proti stěžovatelům žalobu, v níž se domáhal určení neplatnosti dohody o vydání domu s pozemky v k. ú. S., uzavřené mezi nimi a registrované dne 24. 1. 1992 Státním notářstvím pro P. pod sp. zn. 5 REH 14/92. Obvodní soud pro Prahu 5 svým rozsudkem, sp. zn. 16 C 134/95, ze dne 3.
5. 1996, žalobě částečně vyhověl. K odvolání stěžovatelů projednal věc Městský soud v Praze, který napadeným rozsudkem rozhodnutí soudu I. stupně potvrdil. Proti rozsudku odvolacího soudu podali stěžovatelé dovolání podle § 239 odst. 2 občanského soudního řádu, které Nejvyšší soud ČR shledal přípustným a svým rozsudkem ze dne 20. 10. 1999 dovolání zamítl. Stěžovatelé nesouhlasí s názorem Městského soudu v Praze, že napadení dohody o vydání věci podle zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, ve znění pozdějších předpisů, je přípustné podle obecných ustanovení občanského zákoníku.
Na podporu svého názoru uvádějí, že tento zákon je zákonem speciálním a možnost takového druhu žaloby nepřipouští, resp. s ní nepočítá. Naopak prý vychází z určité míry volnosti posouzení povinné osoby, nakolik může restituční výzvě vyhovět, a v případě kladného posouzení a uzavření dohody o vydání věci se pak jedná o takový volní projev, který nepodléhá přezkumu. Zde stěžovatelé odkazují na publikovaný rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích (Právní rozhledy č. 4/1996). Stěžovatelé nesouhlasí ani s posouzením naléhavého právního zájmu na straně žalobce.
Podle názoru stěžovatelů došlo postupem obecných soudů k porušení čl. 36 odst. 1 a čl. 11 odst. 1 a 4 Listiny základních práv a svobod, jakož i k porušení čl. 90 a 95 odst. 1 Ústavy ČR. Účastník řízení Městský soud v Praze ve svém písemném vyjádření k obsahu ústavní stížnosti uvedl, že dospěl k závěru, že dohodu o vydání věci, uzavřenou podle zákona č. 87/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů, lze stejně jako jiné právní úkony přezkoumat z hlediska její platnosti, ať již zcela či zčásti (§ 41 obč. zákoníku) soudem.
K podání žaloby pro neplatnost takové smlouvy je pak nepochybně věcně legitimován subjekt samotného právního úkonu. Pokud jde o spornou polovinu předmětných nemovitostí, původně vlastnicky patřících D.J., který žije, nemohlo dojít k nástupnictví podle § 3 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů. A.B. a E.N. tak nemohli platně nabýt, a to ani smluvně, více, než v jakém rozsahu svědčil nárok podle hmotného práva po jiném spoluvlastníkovi, tj. po zemřelé matce stěžovatelů. Z těchto svých závěrů nemá odvolací soud důvodu ustupovat, stejně jako pokud jde o nedostatek písemné výzvy ohledně pozemku, bez níž není dán ani nárok.
Dohoda o vydání věci by byla v odvoláním napadené části neplatná i v případě přechodu nemovitostí do vlastnictví obce dnem účinnosti zákona č. 172/1991 Sb., tj. dnem 24. 5. 1991, neboť by i povinnost vydat věc přešla na jejího nabyvatele. Obvodní soud pro Prahu 5 jako soud I. stupně k ústavní stížnosti pouze odkazuje na odůvodnění svého rozsudku. B.P. v P., Ústavnímu soudu sdělil, že žaloba na určení neplatnosti právního úkonu, kterou podal u Obvodního soudu pro Prahu 5, byla výsledkem šetření, prováděných z podnětu likvidátora. Výsledkem tohoto šetření bylo zjištění, že došlo k porušení zákona a podle § 39 občanského zákoníku bylo nutno považovat právní úkon za neplatný. Ústavní stížnost považuje za nedůvodnou.
Podle zjištění Ústavního soudu podali stěžovatelé proti rozsudku Městského soudu v Praze, proti němuž směřuje ústavní stížnost, podle § 239 odst. 2 občanského soudního řádu dovolání. Rozsudkem Nejvyššího soudu ČR, sp. zn. 2 Cdon 565/97, ze dne 20. 10. 1999, bylo dovolání zamítnuto. Toto rozhodnutí bylo podle sdělení Obvodního soudu pro Prahu 5 právnímu zástupci stěžovatelů doručeno dne 8. 12. 1999 a právnímu zástupci vedlejšího účastníka dne 3. 1. 2000. Právě toto rozhodnutí Nejvyššího soudu je nepochybně tím pravomocným rozhodnutím, jež ústavní stížností musí být v prvé řadě napadeno [§ 72 odst. 1 písm. a), odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů]. Ústavní soud již dříve ve svých rozhodnutích (např. sp. zn. IV. ÚS 58/95 ,
,
IV. ÚS 219/96 ), od nichž nemá důvodu se odchylovat, judikoval, že smyslem a funkcí ústavní stížnosti je náprava zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených práv a svobod [čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy, § 82 odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb. ve znění pozdějších předpisů]. K této nápravě však nemůže dojít tak, že by z řízení o ústavní stížnosti a z přezkumu Ústavním soudem bylo vyňato právě rozhodnutí o posledním prostředku poskytovaném zákonem k ochraně práva. Rozhodnutí o ústavní stížnosti směřující jen proti napadenému rozhodnutí odvolacího soudu by totiž v projednávané věci vedlo k tomu, že rozhodnutím Ústavního soudu by rozhodnutí Nejvyššího soudu zůstalo nedotčeno, což by bylo nepochybně v rozporu s principem právní jistoty.
Podle ustanovení § 75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje. Stejně tak je nutno podle názoru Ústavního soudu posuzovat situaci, kdy sice stěžovatel všechny procesní prostředky k ochraně práva sice využil, avšak ústavní stížností právě rozhodnutí o posledním opravném prostředku nenapadl, čímž nevyčerpal všechny možnosti, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje.
Vzhledem k výše uvedenému vyčkal Ústavní soud v daném případě, zda ve lhůtě stanovené v § 72 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, stěžovatelé svou ústavní stížnost výslovně doplní o návrh na zrušení rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR, či zda podají ústavní stížnost novou. Jelikož však zákonem stanovená 60 denní lhůta k podání ústavní stížnosti marně uplynula, a to i přes upozornění Ústavním soudem ze dne 9. 2. 2000, nezbylo Ústavnímu soudu s ohledem na uvedené okolnosti, které jsou podle jeho názoru natolik evidentní a pro rozhodnutí o ústavní stížnosti relevantní, než ústavní stížnost podle § 43 odst. 1 písm. e) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítnout.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně 6. března 2000