Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Tomáše Langáška, soudkyně zpravodajky Dity Řepkové a soudce Jana Wintra o ústavní stížnosti stěžovatele J. D., právně zastoupeného Mgr. Janem Bažantem, advokátem, sídlem Na Kozině 1438, Mladá Boleslav, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. října 2024 č. j. 25 Cdo 2254/2024-1540, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 19. září 2023 č. j. 16 Co 252/2023-1475, a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 23. března 2023 č. j. 46 C 93/2015-1419, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 10, jako účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
1. Ústavní stížností podle článku 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí s tvrzením, že jimi došlo k porušení jeho základního práva na soudní a jinou právní ochranu, práva na spravedlivý proces a zásady rovnosti stran podle čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Z obsahu ústavní stížnosti a příloh Ústavní soud zjistil, že stěžovatel se žalobou domáhal náhrady škody pozůstalého ve výši 240 000 Kč, náhrady nákladů pohřbu ve výši 26 300 Kč a náhrady nákladů léčení ve výši 33 700 Kč v souvislosti s léčbou a následným úmrtím jeho matky. Ta byla v období od 21. 2. do 2. 3. 2013 hospitalizována ve Fakultní nemocnici Královské Vinohrady (dále jen "nemocnice") na jednotce intenzivní metabolické péče pro akutní selhání ledvin, nicméně během hospitalizace zemřela. Obvodní soud pro Prahu 10 (dále jen "obvodní soud") nejprve v roce 2018 stěžovateli zčásti vyhověl, nicméně na základě odvolání vedlejší účastnice byl původní rozsudek zrušen a obvodnímu soudu bylo přikázáno nechat vypracovat revizní znalecký posudek k tomu, zda bylo při léčbě zesnulé postupováno lege artis.
3. Usnesením obvodního soudu ze dne 23. 4. 2020 č. j. 46 C 93/2015-1143 byl ustanoven pro vypracování revizního znaleckého posudku Institut postgraduálního vzdělávání ve zdravotnictví (dále jen "IPVZ"). Námitky stran nestrannosti a podjatosti IPVZ uplatněné stěžovatelem obvodní soud odmítl. Na základě tohoto revizního znaleckého posudku pak obvodní soud napadeným rozsudkem žalobu stěžovatele zamítl s tím, že nedošlo k postupu non lege artis ze strany nemocnice a za smrt matky stěžovatele tak tato není odpovědná.
4. Proti tomuto rozsudku se stěžovatel bránil odvoláním, Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") však napadeným rozsudkem rozsudek obvodního soudu s výjimkou výroku o nákladech řízení potvrdil. Klíčovou stěžovatelovou odvolací námitkou bylo, že personální propojení Nemocnice a IPVZ neumožňuje podání nezávislého revizního znaleckého posudku. Ošetřující lékař zesnulé matky stěžovatele, P. T., byl totiž rovněž zaměstnancem IPVZ. Stěžovatel namítal v odvolání i další dílčí pochybení ve vypracování revizního znaleckého posudku.
5. Proti zamítavému rozsudku městského soudu se stěžovatel bránil dovoláním, které Nejvyšší soud napadeným usnesením odmítl. Stěžovatel v dovolání zejména zopakoval námitky stran podjatosti IPVZ pro vypracování revizního znaleckého posudku, a dále to, že městský soud posuzoval odvolání stěžovatele na základě nekompletní zdravotní dokumentace, kterou nemocnice v rozporu se zákonem skartovala, přičemž při soudním řízení nedošlo k tzv. obrácení důkazního břemene.
6. V ústavní stížnosti stěžovatel zejména namítá, že soudy nedostatečně vypořádaly jeho námitku podjatosti vůči IPVZ a tím zatížily celé své rozhodování touto vadou, když nezohlednily personální propojení nemocnice a IPVZ. Dále soudy nesprávně zvážily situaci tzv. obrácení důkazního břemene, přestože konstatovaly, že nemocnice porušila svoji povinnost vést řádně zdravotnickou dokumentaci. Soudy tak, bez doplnění znaleckého zkoumání, z neúplných a kusých informací o zdravotní péči poskytované jeho matce nezjistily dostatečně skutkový stav.
7. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla napadená rozhodnutí vydána, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná, neboť zákon stěžovateli nepřiznává další procesní prostředky k ochraně svých práv (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
8. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že návrh je zjevně neopodstatněný ve smyslu § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
9. Ústavní soud je podle článku 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že podle článku 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod (srov. též § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu). Není součástí soustavy soudů (článek 91 odst. 1 Ústavy), není jim instančně nadřízen a nezasahuje do rozhodovací činnosti soudů vždy, když dojde k porušení podústavní normy, ale až tehdy, představuje-li takové porušení zároveň porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 25. 1. 1995 sp. zn. II. ÚS 45/94 ).
10. Ústavní soud se nejprve zabýval námitkou, že IPVZ byl jako znalecký ústav z důvodu osobního propojení v osobě P. T., který byl rovněž ošetřujícím lékařem matky stěžovatele, podjatý, a jím zpracovaný revizní znalecký posudek je tak jako důkaz nepoužitelný. Této námitce však nelze přisvědčit. O (ne)podjatosti znaleckého ústavu rozhodoval obvodní soud v souladu se zákonem a jeho rozhodnutí nevybočuje z mantinelů ústavního pořádku. Stěžovatelem odkazovaný nález Ústavního soudu ze dne 25. 6. 2023 sp. zn. II.
ÚS 35/03 zakládá podezření podjatosti znalce v případě, že mezi ním a účastníkem řízení existuje pracovně-právní vztah. Objektivitu znaleckého posudku pak může poškodit jak vztah ekonomické závislosti znalce vůči svému zaměstnavateli, tak kolegiální a jiné vztahy v rámci pracoviště. K tomu však v případě namítaným stěžovatelem nedošlo. Revizní znalecký posudek zpracoval IPVZ jako znalecký ústav, nikoli jediná konkrétní osoba. Dílčí personální propojení mezi zaměstnanci IPVZ a nemocnicí, kde zemřela stěžovatelova matka, lze shledat, nicméně nelze zde hovořit ani o vztahu ekonomické závislosti ani o mezilidských vztazích a pocitu kolegiality nad rámec běžného lidského kontaktu.
Nelze tak hovořit o pochybnostech stran podjatosti IPVZ v obecné rovině, stěžovatel navíc nepředložil kromě těchto obecných námitek v průběhu řízení žádné konkrétní důkazy, které by prokazovaly již konkrétní důvody podjatosti. S námitkou podjatosti znaleckého ústavu se tak obecné soudy vypořádaly dostatečně (viz bod 11 napadeného rozsudku městského soudu a body 9-11 napadeného usnesení Nejvyššího soudu). Nelze ani přisvědčit stěžovateli, že by obecné soudy hodnotily revizní znalecký posudek nekriticky, neboť ten byl výsledkem rozsáhlého znaleckého zkoumání a byl soudy konfrontován rovněž se závěry znaleckých posudků předcházejících.
11. K námitce stěžovatele o neúplnosti zjištění skutkového stavu, neprovedení jím navrhovaných důkazů a neprovedení tzv. obrácení důkazního břemene Ústavní soud konstatuje, že mu zásadně nepřísluší hodnotit míru zjištění skutkového stavu, provádění důkazů ani jejich hodnocení. Posouzení Ústavním soudem je namístě až v případech, kdy postup obecných soudů dosahuje takové intenzity, že zároveň založí zásah do základních práv. K tomu však v případě stěžovatele nedošlo. Byť obecné soudy uznaly dílčí pochybení ve vedení zdravotnické dokumentace, nedospěly k závěru, že by absence některých lékařských dokumentů založila pochybnosti nad správností léčby matky stěžovatele nebo nedostatečnost ve zjištění skutkového stavu.
Dostupné podklady postačovaly též ke zpracování revizního znaleckého posudku. Tyto závěry obecných soudů jsou dostatečně a přesvědčivě odůvodněné (viz bod 12 napadeného rozsudku městského soudu a body 12 a 13 napadeného usnesení Nejvyššího soudu) a Ústavní soud nemá důvod do činnosti obecných soudů zasahovat. K obrácení důkazního břemene ve věci stěžovatele rovněž nedošlo v souladu s právem, jak ostatně dokládá i stěžovatelem uváděná judikatura Ústavního soudu. Obrácení důkazního břemene je postupem zcela výjimečným, ke kterému dochází pouze v případech, že je pro jednotlivce jinak nemožné dokázat jím tvrzené skutečnosti bez jeho zavinění.
Tento postup je zejména aplikován v medicinskoprávních sporech, což je i případ stěžovatele, nicméně jeho účelem je zajistit efektivní uplatnění práv jednotlivce. V případě stěžovatele by však obrácení důkazního břemene, resp. doplnění dokazování o stěžovatelem navrhované důkazy, nebylo rozhodné, jak uzavírá jak revizní znalecký posudek, tak obecné soudy.
12. Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud dospěl k závěru, že napadenými rozhodnutími nebylo zasaženo do základních práv stěžovatele. Postupoval proto podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 29. dubna 2025
Tomáš Langášek v. r. předseda senátu