USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Roberta Waltra a soudců JUDr. Martiny Vršanské a Mgr. Radka Kopsy v právní věci žalobce: J. D., zastoupený Mgr. Janem Bažantem, advokátem se sídlem Na Kozině 1438, Mladá Boleslav, proti žalované: Fakultní nemocnice Královské Vinohrady, IČO 00064173, se sídlem Šrobárova 1150/50, Praha 10, zastoupená JUDr. Jakubem Kotrbou, advokátem se sídlem Těšnov 1059/1, Praha 1, o 266.298 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 46 C 93/2015, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 19. 9. 2023, č. j. 16 Co 252/2023-1475, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Žalobce je povinen zaplatit žalované náhradu nákladů dovolacího řízení 11.713 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí k rukám advokáta JUDr. Jakuba Kotrby.
1. Žalobce se domáhal náhrady nemajetkové újmy, která mu měla vzniknout v souvislosti s úmrtím jeho matky V. D. (dále jen „matka žalobce“ nebo „poškozená“) v důsledku postupu žalované non lege artis. Poškozená zemřela poté, co byla hospitalizována na jednotce intenzivní metabolické péče žalované s diagnózou akutního selhání ledvin. Žalobce tvrdil, že lékaři nevedli řádně zdravotní dokumentaci, nesprávně hodnotili výsledky provedených vyšetření a některá vyšetření neprovedli vůbec. Žalovaná částka sestávala z jednorázového odškodnění za usmrcení osoby blízké ve výši 240.000 Kč a nákladů pohřbu ve výši 26.298 Kč, vše s úrokem z prodlení.
2. Obvodní soud pro Prahu 10 rozsudkem ze dne 23. 3. 2023, č. j. 46 C 93/2015-1419, žalobu zamítl (výrok I) a uložil žalobci povinnost zaplatit náhradu nákladů řízení žalované (výrok II) a státu (výrok III). Soud prvního stupně tak rozhodl poté, co byl jeho první rozsudek ve věci ze dne 13. 11. 2018, č. j. 46 C 93/2015-925, jímž žalobě vyhověl, zrušen usnesením Městského soudu v Praze ze dne 16. 4. 2019, č. j. 51 Co 76/2019-1027, a věc mu byla vrácena k dalšímu řízení s tím, že má být vypracován revizní znalecký posudek, neboť mezi dosud vypracovanými posudky byly rozpory ohledně způsobu léčby poškozené a správnosti postupu žalované. Soud prvního stupně zjistil, že matka žalobce trpěla řadou onemocnění, hospitalizována u žalované byla pro akutní selhání ledvin. Hospitalizace probíhala bezproblémově, ale následně se začal stav poškozené zhoršovat a 2. 3. 2013 zemřela. Příčinou úmrtí bylo srdeční selhání, ischemická choroba srdeční a ateroskleróza. Soud prvního stupně vyšel především z revizního ústavního znaleckého posudku Institutu postgraduálního vzdělávání ve zdravotnictví (dále jen „IPVZ“) a z výslechu MUDr. Jana Boháče, jednoho ze zpracovatelů posudku. V jednotlivostech sice došlo na straně žalované k pochybení, avšak nebylo možné učinit jednoznačný závěr, že uvedené pochybení bylo příčinou úmrtí poškozené. Mezi jednáním lékařů žalované a úmrtím matky žalobce tedy neexistovala příčinná souvislost. Uzavřel, že poškozená zemřela na srdeční selhání, které bylo v příčinné souvislosti s jejím ledvinovým onemocněním. V určitém období sice vedla žalovaná zdravotní dokumentaci velmi kuse a neadekvátně vůči zhoršujícímu se stavu poškozené, revizním znaleckým posudkem však bylo prokázáno, že k úmrtí pacientky nedošlo v důsledku poskytnuté péče lékařů žalované a léčebný postup nebyl non lege artis. S odkazem na § 3028 odst. 3 o. z. soud prvního stupně posuzoval právní vztahy mezi účastníky podle zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění účinném do 31. 12. 2013, dále jen „obč. zák.“. V souladu s § 420 odst. 1 obč. zák. tedy žalovaná není odpovědná za škodu vzniklou žalobci, neboť se jí podařilo zprostit se viny podle § 420 odst. 3 obč. zák., a soud proto žalobu zamítl.
3. K odvolání žalobce Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 19. 9. 2023, č. j. 16 Co 252/2023-1475, rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích I a III
potvrdil (výrok I), změnil jej ve výroku o náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně mezi účastníky (výrok II) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok III). Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že postup žalované nebyl postupem non lege artis, což vyplynulo z posudku IPVZ. K jednotlivým pochybením žalované sice došlo, ale nebylo možné učinit jednoznačný ani pravděpodobný závěr, že daná pochybení zapříčinila úmrtí poškozené, která byla polymorbidní, prognóza jejího základního ledvinového onemocnění byla nepříznivá a riziko úmrtí vysoké.
Příčinou úmrtí bylo chronické srdeční selhání, jež přešlo do akutní fáze. K žalobcem namítané podjatosti IPVZ odvolací soud uvedl, že o nevyloučení tohoto znalce v průběhu řízení pravomocně rozhodl soud prvního stupně a ani on sám nemá o nepodjatosti tohoto znalce pochybnosti. Okolnost, že ošetřující lékař poškozené MUDr. Pavel Těšínský (zaměstnanec žalované) vykonává pro IPVZ přednáškovou činnost sama o sobě není důvodem pro vyloučení uvedeného znaleckého ústavu z podání znaleckého posudku. Žádné konkrétní skutečnosti zakládající podjatost IPVZ nebyly žalobcem tvrzeny ani nevyšly v řízení najevo.
Stejně tak neobstojí tvrzení žalobce o neodbornosti znaleckého ústavu.
4. Proti usnesení odvolacího soudu podal žalobce jím samým sepsané dovolání, jehož přípustnost spatřuje v tom, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu a Ústavního soudu. S odkazem na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 2. 2019, sp. zn. 29 Cdo 558/2017, namítal podjatost IPVZ v souvislosti s pracovním poměrem ošetřujícího lékaře poškozené MUDr. Těšínského. Postupy uvedeného lékaře byly podle znaleckých posudků chybné a jsou dle znalců v příčinné souvislosti se smrtí matky žalobce.
Jelikož jsou tyto postupy vyučovány též na IPVZ, má uvedená instituce přímý zájem na závěrech revizního znaleckého posudku. Dovolatel dále poukázal na podle jeho názoru bezdůvodné nevyužití dostupných diagnostických metod při léčbě poškozené a formuloval svůj požadavek na předložení kompletní zdravotní dokumentace poškozené, neboť v opačném případě by mělo dojít k obrácení důkazního břemene. Advokát, který byl žalobci po poučení soudem k jeho žádosti určen Českou advokátní komorou, doplnil dovolání v tom smyslu, že je rozsudek odvolacího soudu napadán v celém rozsahu.
Zrekapituloval dosavadní průběh řízení a uvedl, že napadené rozhodnutí se odchýlilo od „standardní“ judikatury Nejvyššího soudu a Ústavního soudu a spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Namítal podjatost IPVZ, prezentoval personální provázanost žalované a uvedeného znaleckého ústavu a odkázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 9. 12. 1999, sp. zn. Skno 4/99, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 7. 2014, sp. zn. 21 Cdo 2616/2013, uveřejněný pod číslem 109/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dále jen „Sb. rozh.
obč.“, či nález Ústavního soudu ze dne 25. 6. 2003, sp. zn. II. ÚS 35/03. V naznačeném směru konstatoval, že MUDr. Těšínský „personifikuje žalovanou“. Dovolatel konečně vyjádřil přesvědčení, že by v daném případě mělo v souladu s nálezy Ústavního soudu ze dne 28. 4. 2020, sp. zn. I. ÚS 3937/18, či ze dne 28. 6. 2022, sp. zn. I. ÚS 1785/21, dojít k obrácení důkazního břemene, a to vzhledem k prokázaným pochybením žalované při vedení zdravotní dokumentace a chybějícím výsledkům některých vyšetření.
Závěrem dovolatel navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudky soudů obou stupňů a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
5. Žalovaná se k dovolání vyjádřila v tom smyslu, že je považuje za nepřípustné. Zdůraznila, že dovolatel polemizuje především se skutkovými zjištěními nižších soudů. Ohledně námitky podjatosti znaleckého ústavu poukázala na to, že k podání znaleckého posudku byl jako znalecký ústav určen IPVZ, nikoliv konkrétní znalec. Uvedla, že IPVZ je příspěvkovou organizací státu a v akademické rovině s ním spolupracuje řada odborníků. Do styku s touto institucí se tedy dostane v podstatě každý lékař v České republice, což však nezakládá její podjatost. K vypracování posudku byl určen šestičlenný znalecký kolektiv, avšak žádný z jeho členů není v jakémkoliv vztahu k IPVZ. Žádná námitka nebyla ze strany žalobce vznesena proti jednotlivým lékařům, kteří znalecký posudek zpracovali. Skutečnost, že v rámci velké instituce, jako je IPVZ, zastával MUDr. Těšínský akademickou pozici, nelze bez dalšího vnímat jako důvod pro podjatost celého znaleckého ústavu. K dovolatelem požadovanému obrácení důkazního břemene žalovaná uvedla, že z dosavadního řízení nijak nevyplynulo, že zdravotní dokumentace by měla být nekompletní. Zdůraznila, že i kdyby k obrácení důkazního břemene došlo, ve věci bylo prokázáno, že žalovaný postupoval s náležitou odbornou péčí a případná dílčí pochybení neměla vliv na úmrtí matky žalobce. Žalovaná tedy navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání odmítl.
6. Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce též žalobu pro zmatečnost a Obvodní soud pro Prahu 10 usnesením ze dne 24. 1. 2024, č. j. 46 C 93/2015-1494, řízení o ní přerušil s odkazem na § 235b odst. 3 o. s. ř.
7. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou oprávněnou – účastníkem řízení (§ 240 odst. 1 o. s. ř.) zastoupeným advokátem ve smyslu § 241 o. s. ř., dospěl k závěru, že dovolání není přípustné.
8. Prostřednictvím námitek týkajících se vadnosti znaleckého posudku a jeho zpracování podjatým znaleckým ústavem dovolatel upozorňuje na vady řízení před soudy nižšího stupně. Takovými výtkami se ovšem Nejvyšší soud může zabývat jen tehdy, je-li dovolání shledáno přípustným (§ 242 odst. 3 o. s. ř.), přičemž jejich prostřednictvím na přípustnost dovolání usuzovat nelze (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 5. 2021, sp. zn. 32 Cdo 1136/2021, ze dne 24. 2. 2021, sp. zn. 30 Cdo 1429/2020, či ze dne 31. 8. 2022, sp. zn. 25 Cdo 1750/2022).
9. I kdyby dovolací soud z obsahu dovolání dovodil, že dovolatel považuje posouzení podjatosti znaleckého ústavu za otázku procesního práva posouzenou odvolacím soudem v rozporu s dovolatelem označenou rozhodovací praxí dovolacího, popřípadě Ústavního soudu, nelze shledat dovolání ani pro řešení této otázky přípustným. Podle konstantní judikatury dovolacího soudu je znalec vyloučen z podání znaleckého posudku, jestliže je podle § 11 odst. 1 zákona č. 36/1967 Sb., o znalcích a tlumočnících, respektive § 18 odst. 1 zákona č. 254/2019 Sb., o znalcích, znaleckých kancelářích a znaleckých ústavech (a též podle § 14 odst. 1 ve spojení s § 17 o.
s. ř.) důvod pochybovat o jeho nepodjatosti pro jeho poměr k věci, k účastníkům řízení nebo k jejich zástupcům, případně k orgánům provádějícím řízení (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 5. 2021 sp. zn. 32 Cdo 3443/2019, uveřejněný pod číslem 33/2022 Sb. rozh. obč.). V případě důvodu (předpokladu) pro možné vyloučení znalce, který spočívá v poměru k účastníkům nebo k jejich zástupcům, může být takový poměr založen především příbuzenským nebo jemu obdobným vztahem, jemuž na roveň může v konkrétním případě stát vztah přátelský či naopak zjevně nepřátelský.
V úvahu může připadat i vztah ekonomické závislosti nebo podle okolností i vztah vyplývající z faktu zařazení do organizační struktury účastníka (k tomu srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 3. 2000 sp. zn. 30 Cdo 2277/2000, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2020, sp. zn. 25 Cdo 440/2020). Pochybnost o nepodjatosti znalce však nemůže založit samotná okolnost, že znalec ve znaleckém posudku zaujal na věc odborný názor, který byl odlišný od názoru některého z účastníků řízení a vyzněl v neprospěch tohoto účastníka (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21.
4. 2016, sp. zn. 21 Cdo 1828/2014). K vyloučení znalce může dojít teprve tehdy, když je evidentní, že jeho vztah k dané věci, účastníkům nebo jejich zástupcům, dosahuje takové povahy a intenzity, že i přes zákonem stanovené povinnosti nebude moci nebo nebude schopen nezávisle a nestranně provést odborné posouzení (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 9. 2009, sp. zn. 28 Cdo 146/2009, či ze dne 26. 11. 2020, sp. zn. 24 Cdo 3355/2020).
10. Soud prvního stupně pravomocně rozhodl o tom, že IPVZ jako zpracovatel revizního znaleckého posudku podjatý není, odvolací soud se s jeho názorem ztotožnil s tím, že pouhá přednášková činnost MUDr. Těšínského pro IPVZ nemůže založit podjatost znaleckého ústavu. Uvedený závěr je konformní s ustálenou judikatorní praxí dovolacího soudu. Netvrdí-li dovolatel kromě formálního poukazu na vztah ošetřujícího lékaře poškozené k IPVZ, vyplývající z internetových stránek daného subjektu, jiné skutečnosti, které by svědčily o takovém poměru uvedených osob, aby jimi byla dotčena nepodjatost znaleckého ústavu, neměl odvolací soud důvod pochybovat o tom, že znalecký posudek IPVZ není zatížen nyní namítanou vadou. Námitka dovolatele, že MUDr. Těšínský na půdě IPVZ přednáší metody, které selhaly při léčbě poškozené, a IPVZ má tedy zájem na vyznění znaleckého posudku, je pouhou spekulací.
11. Jde-li o dovolatelem citovanou judikaturu k problematice podjatosti znalce, ta je na posuzovanou věc nepřiléhavá. V rozsudku ze dne 27. 2. 2019, sp. zn. 29 Cdo 558/2017, a rozsudku ze dne 17. 7. 2014, sp. zn. 21 Cdo 2616/2013, uveřejněném pod číslem 109/2014 Sb. rozh. obč., Nejvyšší soud vytýkal soudům, že se námitkou podjatosti znalce nezabývaly, o čemž v souzené věci nelze hovořit, neboť o námitce podjatosti znaleckého ústavu soud prvního stupně rozhodl a též odvolací soud se k ní vyjádřil. Rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 9. 12. 1999, sp. zn. Skno 4/99, je rozhodnutím v kárné věci, a nemůže tedy být považováno za ustálenou rozhodovací praxi dovolacího soudu ve smyslu § 237 o. s. ř. už proto, že se nejedná o rozhodnutí o dovolání. Navíc v uvedené věci byla podjatost znalce spatřována v tom, že byl zaměstnancem jednoho z účastníků řízení (poškozeného) a navíc služebně zařazen u policejního orgánu, jenž prováděl ve věci šetření, jde tedy o skutkově odlišnou situaci od nyní projednávané věci. V nálezu ze dne 25. 6. 2003, sp. zn. II. ÚS 35/03, pak Ústavní soud dovodil, že lze mít pochybnosti o nepodjatosti znalce, který byl v době vypracování posudku zaměstnancem žalobce a dříve se podílel na vyšetřování škodní události, o niž v řízení šlo. Ani závěry citovaného nálezu tedy na danou věc nedopadají.
12. Dovolací námitky, podle nichž byly léčebné postupy zvolené žalovanou chybné, směřují především proti hodnocení provedených důkazů a dovolatel se jimi v podstatě snaží o přehodnocení skutkového stavu tak, jak jej zjistil soud prvního stupně, potažmo odvolací soud. Tím ovšem uplatňuje nezpůsobilý dovolací
důvod, neboť jediným uplatnitelným dovolacím důvodem je nesprávné právní posouzení věci (§ 241a odst. 1 o. s. ř.). Hodnocení důkazů je věcí volné úvahy soudu ve smyslu § 132 o. s. ř., vede ke skutkovému zjištění, na němž je vystavěno právní posouzení věci, a dovolacímu soudu zásadně nepřísluší přezkoumávat správnost zjištěného skutkového stavu. 13. Dovolací soud nesdílí názor dovolatele, že v daném případě by bylo namístě obrácení důkazního břemene. To přichází v úvahu jako poslední možnost ve chvíli, kdy zdravotnická dokumentace chybí nebo je zcela nedostatečná, což by ve sporu neúměrně procesně znevýhodnilo pacienta, který měl utrpět újmu, případně jeho pozůstalé. Takový postup však není odůvodněn v situaci, kdy žalovaná zdravotnickou dokumentaci vedla (byť byla v tomto směru shledána dílčí pochybení) a žalobce se neocitl v důkazní nouzi v tom směru, že by se mu nepodařilo prokázat některá svá tvrzení, o nichž by panovala nejistota. Z rozsudku odvolacího soudu naopak vyplývá, že postup žalované k úmrtí matky žalobce nevedl, přičemž otázka příčinné souvislosti je otázkou skutkovou, a nepodléhá tedy dovolacímu přezkumu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 2. 2002, sp. zn. 21 Cdo 300/2001). V dovolatelem citovaném nálezu Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 3937/18 šlo o procesně odlišnou situaci, kdy mělo dojít k obrácení důkazního břemene kvůli nemožnosti zjistit skutkový stav věci. V daném případě v dosavadním řízení nevyšlo najevo, že by se s ohledem na nedostatky zdravotní dokumentace stalo pro žalobce důkazní břemeno neúnosným, jak o tom hovoří dovolatelem citovaný nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 1785/21. V naposled citovaném nálezu je rovněž konstatováno, že důkazní břemeno se neobrací automaticky, nejde o jev pravidelný, ale o prostředek ultima ratio, který je namístě jen tehdy, nelze-li tvrzení pacienta prokázat ani uložením vysvětlovací povinnosti protistraně podle § 129 odst. 2 o. s. ř. Vzhledem k právě uvedenému nelze v postupu odvolacího soudu, který k obrácení důkazního břemene nepřistoupil, shledat pochybení. 14. Dovolání proti rozhodnutí v části týkající se výroků o nákladech řízení není vzhledem k § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. přípustné. 15. Jelikož dovolání žalobce směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný, Nejvyšší soud je odmítl podle § 243c odst. 1 o. s. ř. 16. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o ustanovení § 243c odst. 3 věty první, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř. Žalovaná má proti žalobci právo na náhradu nákladů právního zastoupení sestávajících z odměny advokáta za jeden úkon právní služby ve výši 9.380 Kč podle § 1 odst. 2, § 6 odst. 1, § 7 bodu 6, § 8 odst. 1 a § 11 odst. 1 písm. k) vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění ke dni podání vyjádření k dovolání, z paušální náhrady hotových výdajů ve výši 300 Kč podle § 2 odst. 1 a § 13 odst. 4 advokátního tarifu a 21% daně z přidané hodnoty ze součtu uvedených částek, celkem tedy 11.713 Kč. Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek. Nesplní-li povinný, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněný podat návrh na výkon rozhodnutí (exekuci).
V Brně dne 23. 10. 2024
JUDr. Robert Waltr předseda senátu