Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl dne 23. února 2004 soudcem zpravodajem JUDr. Eliškou Wagnerovou, Ph. D., ve věci E. B., zastoupené JUDr. M. R., advokátem., proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 12. 9. 2001, sp.zn. 30 Co 282/2001-38, t a k t o:
Ústavní stížnost se o d m í t á . O d ů v o d n ě n í :
Ústavní stížností se stěžovatelka domáhala zrušení v záhlaví citovaného rozhodnutí ve sporu o zaplacení 200 000,- Kč s příslušenstvím, s tvrzením, že bylo vydáno v rozporu s čl. 36 Listiny základních práv a svobod. Současně upozornila, že proti tomuto rozhodnutí podala dovolání. Ústavní soud před tím, než přistoupí k věcnému posouzení ústavní stížnosti, je povinen zkoumat, zda ústavní stížnost splňuje všechny zákonem požadované náležitosti a zda jsou vůbec dány podmínky jejího projednání, stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon"), včetně podmínek ust.
§ 75 odst. 1 zákona, které vyžaduje, aby před podáním ústavní stížnosti stěžovatel vyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně práva poskytuje. Ústavní soud dotazem u Krajského soudu v Praze zjistil, že stěžovatelka skutečně podala ve své věci dovolání. Tento fakt potvrdil i Nejvyšší soud ČR, který sdělil, že dovolání byla přidělena sp.zn. 32 Odo 626/2003 s tím, že dodnes nebylo o dovolání rozhodnuto. Ústavní stížnost je nepřípustná, protože stěžovatelka před jejím podáním nevyčerpala všechny procesní prostředky, které mu zákon poskytuje k ochraně jeho práva.
Ústavní soud konstatuje, že ústavní stížnost dle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy ČR tvoří procesní prostředek k ochraně ústavně zaručených základních práv a svobod. Z ustanovení § 72 odst. 1, 2, 4 a § 75 odst. 1 zákona lze vyvodit, že ústavní stížnost představuje subsidiární prostředek k ochraně práv, který je možno zásadně využít po vyčerpání všech prostředků, které zákon k ochraně práva poskytuje. Ústavní stížnost může být tedy před Ústavním soudem projednána a rozhodnuta až poté, co byly vyčerpány všechny ostatní zákonem stanovené prostředky k ochraně práv.
Ve světle judikatury Evropského soudu pro lidská práva (rozhodnutí 2. sekce tohoto soudu z 12. listopadu 2002 ve věci stížnosti č. 46129/99 a rozhodnutí téže sekce z téhož dne ve věci stížnosti č. 47273/99) vychází Ústavní soud z názoru, že ústavní stížnost, kterou stěžovatel napadá rozhodnutí odvolacího soudu, případně i nalézacího soudu až poté, co Nejvyšší soud ČR rozhodl o dovolání bez ohledu na způsob vyřízení, je podána včas. V takovém případě se pak lhůta pro podání ústavní stížnosti považuje za zachovanou a počítá se ode dne doručení rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR (Sdělení Ústavního soudu publikované pod č. 32/2003 Sb.).
Z toho však současně plyne, že v případě podání mimořádného opravného prostředku bude ústavní stížnost považována za přípustnou až po rozhodnutí o mimořádném opravném prostředku, s výjimkou rozhodnutí o obnově řízení. Posledním opravným prostředkem v projednávané věci je dovolání k Nejvyššímu soudu ČR, resp. rozhodnutí o něm.
V opačném případě, pokud by Ústavní soud v dané fázi ústavní stížnost věcně projednal, rozhodnutí o posledním opravném prostředku, tedy rozhodnutí o dovolání, by jeho rozhodnutím zůstalo nedotčeno. S ohledem na shora citované Sdělení Ústavního soudu, bude moci stěžovatelka poté, co o podaném dovoláním rozhodne Nejvyšší soud ČR, napadnout nejen rozhodnutí o dovolání, ale zůstane jí zachována lhůta k eventuálnímu napadení rozhodnutí odvolacího a nalézacího soudu. Aniž by se Ústavní soud mohl zabývat meritem věci a vyjadřoval se k odůvodněnosti ústavní stížnosti, musel proto předložený návrh odmítnout, neboť jde o návrh nepřípustný [§ 43 odst. 1 písm. e) zákona]. P o u č e n í : Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné [§ 43 odst. 3 zákona]. V Brně dne 23. února 2004 Eliška Wagnerová, v. r. soudce zpravodaj