Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Josefa Baxy (soudce zpravodaje), soudkyně Veroniky Křesťanové a soudce Jana Wintra o ústavní stížnosti stěžovatele Pavla Legnera, zastoupeného Mgr. Petrem Fouskem, advokátem, sídlem Purkyňova 372, Bělá pod Bezdězem, proti III. výroku rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 20. dubna 2023 č. j. 28 Co 143/2020-473, za účasti Krajského soudu v Praze, jako účastníka řízení, a Jany Legnerové, jako vedlejší účastnice řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Stěžovatel se ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), domáhá zrušení III. výroku v záhlaví uvedeného rozhodnutí z důvodu tvrzeného porušení jeho základních práv podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh vyplývá, že Okresní soud v Mělníku rozhodl rozsudkem ze dne 21. 2. 2020 č. j. 7 C 312/2016-283 o vypořádání společného jmění manželů. O nákladech řízení rozhodl podle § 142 odst. 2 ve spojení s § 146 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen "o. s. ř.") tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Úspěch účastníků byl rovnocenný, každý z nich uspěl s částí požadavků, stejně tak byl s některými návrhy neúspěšný.
3. Krajský soud v Praze rozsudek okresního soudu změnil v části napadeného výroku II. a V., v napadeném výroku I. a III. a ve zbývajících částech napadených výroků II. a V. rozsudek okresního soudu potvrdil (výrok I.). O nákladech řízení před okresním soudem rozhodl tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudem prvního stupně (výrok II.). "Právo na" náhradu nákladů odvolacího řízení stěžovateli nepřiznal (výrok III.). Krajský soud postupoval při rozhodování o náhradě nákladů řízení před okresním soudem podle nálezu Ústavního soudu ze dne 22. 9. 2011 sp. zn. I. ÚS 1441/11 (N 168/62 SbNU 481), úspěch a neúspěch účastníků považoval za zcela rovnocenný. Jde-li o náhradu nákladů odvolacího řízení, uzavřel, že stěžovatel uspěl se svými námitkami, rozhodnutí o způsobu vypořádání nemovitostí ponechal na úvaze soudu, tj. nebyl ani v tomto ohledu neúspěšný. Dospěl však k závěru, že jsou zde důvody zvláštního zřetele hodné, pro které stěžovateli nelze přiznat náhradu nákladů řízení. Ty spočívají v kontextu veškerých okolností vypořádání rozvodem zaniklého společného jmění manželů.
4. Stěžovatel v ústavní stížnosti uvádí, že mu krajský soud nedal možnost vyjádřit se k uplatnění moderačního práva podle § 150 o. s. ř. Důvody pro nepřiznání náhrady nákladů odvolacího řízení považuje za neústavně libovolné a formalistické. Stěžovatel v souvislosti s aplikací § 150 o. s. ř. odkazuje na celou řadu rozhodnutí Ústavního soudu. Podle stěžovatele se krajský soud nijak nezabýval majetkovými a sociálními poměry účastníků. Obecné okolnosti uvedené krajským soudem aplikaci § 150 o. s. ř. nijak neodůvodňují.
5. Ústavní stížnost má náležitosti stanovené zákonem o Ústavním soudu a Ústavní soud je příslušný k jejímu projednání. Je přípustná (stěžovatel neměl k dispozici jiné zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva podle § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu), byla podána oprávněným navrhovatelem a včas. Stěžovatel je zastoupen advokátem (§ 29 až 31 zákona o Ústavním soudu).
6. Nelze klást k tíži stěžovatele, že nenapadá i usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 12. 2023 sp. zn. 22 Cdo 3082/2023, kterým Nejvyšší soud odmítl dovolání vedlejší účastnice pro nepřípustnost. Podle § 238 odst. 1 písm. h) není dovolání přípustné proti rozhodnutím v části týkající se výroku o nákladech řízení. Zasáhnout do výroku o náhradě nákladů řízení může dovolací soud pouze tehdy, pokud ruší nebo mění rozhodnutí odvolacího soudu (srov. § 243e odst. 2 o. s. ř. a § 243c odst. 3 o. s. ř. ve spojení s § 224 odst. 2 o. s. ř.).
7. Ústavní soud připomíná, že jako soudní orgán ochrany ústavnosti je oprávněn do rozhodovací činnosti obecných soudů zasahovat jen tehdy, postihuje-li chybná interpretace nebo aplikace podústavního práva nepřípustně některé z ústavně zaručených základních práv či svobod nebo je v rozporu s požadavky řádného procesu či s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich použití při řešení konkrétních případů a věcné posouzení předmětu sporu, příslušejí civilním soudům. Zřetelně tak zdůrazňuje zásadu minimalizace zásahů do činnosti jiných orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy soudů (čl. 83 a 91 odst. 1 Ústavy). Proto mu nepřísluší zasahovat do jejich ústavně vymezené pravomoci, pokud napadeným rozhodnutím, příp. v průběhu procesu mu předcházejícího, nedošlo k porušení ústavně zaručených práv.
8. Doktrína minimalizace zásahů Ústavního soudu do činnosti jiných orgánů veřejné moci se ještě markantněji promítá do rozhodování o nákladech řízení, neboť otázku náhrady nákladů řízení, resp. její výše, nelze z hlediska kritérií spravedlivého (řádného) procesu klást na stejnou úroveň, jako na proces vedoucí k rozhodnutí ve věci samé (srov. např. usnesení ze dne 3. 2. 2011 sp. zn. III. ÚS 106/11 , usnesení ze dne 13. 10. 2005 sp. zn. III. ÚS 255/05 a další). Ústavní soud dal opakovaně najevo, že při posuzování problematiky nákladů řízení, postupuje nanejvýš zdrženlivě a ke zrušení napadeného výroku o nákladech řízení se uchyluje pouze výjimečně. Otázka náhrady nákladů řízení by mohla nabýt ústavněprávní dimenze pouze v případě extrémního vybočení ze zákonných procesních pravidel.
9. V souladu se stanoviskem pléna ze dne 13. 9. 2023 sp. zn. Pl. ÚS-st. 59/23 (302/2023 Sb., všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou veřejně dostupná na https://nalus.usoud.cz) v řízení o vypořádání společného jmění manželů zpravidla nelze určit, který účastník měl ve věci plný úspěch a přiznat na základě něj náhradu nákladů řízení (§ 142 odst. 1 o. s. ř.). Obecným východiskem pro rozhodování o nákladech řízení souladným s ochranou vlastnického práva podle čl. 11 odst. 1 a práva na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny proto je, aby žádný z účastníků neměl právo na náhradu nákladů řízení vůči jinému účastníku, ledaže by pro to byly dány zvláštní důvody. V takovém případě pak soud může postupovat podle § 142 odst. 3 o. s. ř.
10. Závěry obsažené ve výše uvedeném stanovisku platí i pro rozhodnutí soudu o nákladech odvolacího řízení. Řízení o vypořádání společného jmění manželů je nutné posuzovat jako celek. Výjimečný postup podle § 142 odst. 3 by mohl přicházet v úvahu po zvážení všech dalších okolností tehdy, pokud odvolací soud rozhodnutí soudu prvního stupně jako věcně správné v plném rozsahu potvrdí (srov. i bod 38 stanoviska).
11. Přestože krajský soud rozhodl dne 20. 4. 2023, tj. ještě před vydáním výše zmíněného sjednocujícího stanoviska pléna Ústavního soudu, toto stanovisko se uplatní na všechna dosud neskončená řízení před obecnými soudy i na ústavní stížnosti Ústavnímu soudu již podané a dosud nerozhodnuté. Vzhledem k rozkolísané rozhodovací praxi nelze dospět k závěru, že by žalobcům v jimi iniciovaném řízení o zrušení a vypořádání spoluvlastnictví (iudicio duplici) vzniklo legitimní očekávání, že jim v případě vyhovění jejich návrhu vznikne (a bude přiznáno) právo na náhradu nákladů řízení (srov. bod 48 stanoviska).
12. Krajský soud se v posuzovaném případě při rozhodování o náhradě nákladů odvolacího řízení odchýlil od závěrů (později) obsažených ve sjednocujícím stanovisku. Jak již dal ale Ústavní soud ve své rozhodovací praxi vícekrát najevo, jedním z kritérií k úspěšnému uplatnění ústavní stížnosti je i její racionalita [srov. usnesení ze dne 15. 1. 2019 sp. zn. I. ÚS 4000/16 , nález ze dne 15. 12. 2015 sp. zn. III. ÚS 1301/13
(N 212/79 SbNU 419), nebo nález ze dne 3. 3. 2009 sp. zn. II. ÚS 169/09
(N 43/52 SbNU 431)]. Tam, kde by kasace nemohla přinést příznivější rozhodnutí ve věci samé, resp. tam, kde nelze takovou změnu s přihlédnutím ke všem okolnostem příslušného řízení oprávněně očekávat, bylo by nepřípustným a z ústavního hlediska nepřijatelným formalismem zrušit rozhodnutí obecného soudu.
13. Taková situace nastala právě v nyní posuzovaném případě. Důsledný postup Ústavního soudu spočívající ve zrušení rozhodnutí krajského soudu ve výroku o náhradě nákladů řízení by totiž ke změně procesního postavení stěžovatele vedoucí k ochraně materiální podstaty jeho základních práv nijak nepřispěl. Krajský soud by, vázán kasačním nálezem a stanoviskem Ústavního soudu, při rozhodování o náhradě nákladů řízení postupoval podle § 142 odst. 2 o. s. ř. Z popsaných skutečností nejsou zřejmé důvody zvláštního zřetele hodné, které by krajský soud vedly k aplikaci § 142 odst. 3 o. s. ř. ve prospěch stěžovatele. Ty krajský soud naopak shledal na straně vedlejší účastnice. Výrok o náhradě nákladů řízení by byl tedy materiálně shodný s napadeným výrokem. Kasační nález by byl ve vztahu ke stěžovateli ryze formálním aktem, nepřiznání náhrady nákladů odvolacího řízení by se změnilo jen na to, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.
14. Protože Ústavní soud ze shora uvedených důvodů nezjistil namítané porušení základních práv stěžovatele, dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jej mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 12. června 2024
Josef Baxa v. r. předseda senátu