Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vladimíra Sládečka a soudců Jaromíra Jirsy a Pavla Šámala (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatelů 1) M. P. a 2) M. P., obou zastoupených Mgr. Romanem Klimusem, advokátem, sídlem Vídeňská 188/119d, Brno, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. října 2022 č. j. 6 Tdo 680/2022-3227, rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 13. ledna 2022 č. j. 6 To 62/2021-3084 a rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 5. srpna 2021 č. j. 52 T 2/2021-2776, za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Olomouci a Krajského soudu v Brně, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, Vrchního státního zastupitelství v Olomouci a Krajského státního zastupitelství v Brně, jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelé domáhají zrušení v záhlaví označených rozhodnutí s tvrzením, že jimi došlo k porušení jejich ústavně zaručených základních práv a svobod zakotvených v čl. 36 odst. 1, odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
2. Z ústavní stížnosti a předložených podkladů se podává, že v záhlaví specifikovaným rozsudkem Krajského soudu v Brně (dále jen "krajský soud") byl první stěžovatel uznán vinným zločinem podvodu podle § 209 odst. 1, odst. 5 písm. a) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, dílem dokonaným a dílem ukončeným ve stadiu pokusu podle § 21 odst. 1 trestního zákoníku, kterého se (ve zkratce) dopustil tím, že jako budoucí provozovatel fotovoltaické elektrárny do řízení u Energetického regulačního úřadu ve věci žádosti o udělení licence pro podnikání v energetických odvětvích pro fyzické osoby pro provozovnu označenou jako FVE X o instalovaném výkonu 0,619 MWe a do řízení o povolení zkušebního provozu před Městským úřadem Znojmo, odbor výstavby, doložil obsahově nepravdivé listiny, ačkoli věděl, že ke dni 29. 11. 2010 nebyla výrobna dokončena, neboť v té době nebyly na stavbu dodány žádné solární panely.
3. Druhý stěžovatel byl daným rozsudkem uznán vinným zločinem podvodu podle § 209 odst. 1, odst. 5 písm. a) trestního zákoníku ve formě pomoci podle § 24 odst. 1 písm. c) trestního zákoníku, dílem dokonaným a dílem ukončeným ve stadiu pokusu podle § 21 odst. 1 trestního zákoníku. Vytýkaného jednání se (zkráceně uvedeno) dopustil tím, že s cílem napomoci prvnímu stěžovateli k neoprávněnému získání licence a nároku na státem zaručenou podporu pro zařízení označené jako FVE X, vyhotovil Protokol o předání a převzetí fotovoltaické elektrárny "FVE XX" v souladu s uzavřenou smlouvou o dílo ze dne 1. 9. 2010, sepsaný dne 29. 11. 2010, dále vyhotovil pro prvního stěžovatele Potvrzení odborné firmy realizující výstavbu výrobny "FVE XY" a opatřil datem vystavení dne 29. 11. 2010, v němž uvedl, že výrobna je provedena v souladu s projektovou dokumentací, dle předpisů a norem a smlouvou o připojení k distribuční soustavě, dále vystavil Potvrzení dodavatele o vlastnictví zařízení výrobny FVE YX, kterou předstíral, že společnost A se ke dni 29. 11. 2010 stala vlastníkem kompletní výrobny FVE, dále vystavil a podepsal Nájemní smlouvu k FVE XXY uzavřenou mezi pronajímatelem, společností A, a nájemcem, prvním stěžovatelem, a opatřil ji datem uzavření dne 29. 11. 2010, v níž předstíral, že FVE je k datu 29. 11. 2010 zhotovena v celém instalovaném výkonu a přechází do užívacího práva nájemce, a uvedené listiny vystavil, ačkoliv věděl, že daná FVE ke dni 29. 11. 2010 nebyla dokončena, neboť v této době nebyly na stavbu dodány žádné solární panely, které byly dodány a postupně instalovány až v době od 3. 12. do 15. 12. 2010, a současně věděl, že uvedené klamné listiny první stěžovatel použije jako naoko pravdivé coby nezbytný podklad v řízení před Energetickým regulačním úřadem v Jihlavě k vylákání a protiprávnímu vydání licence na výrobu elektřiny z fotovoltaických zdrojů a tímto svým záměrným jednáním tak pomohl získat M. P. neoprávněně licenci č. XXX ze dne 1. 12. 2010.
4. Za to byli oba stěžovatelé shodně odsouzeni podle § 209 odst. 5 trestního zákoníku za použití § 58 odst. 1 trestního zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání tří let, jehož výkon jim byl podle § 81 odst. 1 a § 82 odst. 1 trestního zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání pěti let. Podle § 82 odst. 2 trestního zákoníku jim byla dále uložena povinnost, aby ve zkušební době podle svých sil uhradili způsobenou škodu. Podle § 67 odst. 1 a § 68 trestního zákoníku byl každý z nich odsouzen k peněžitému trestu ve výměře 500 denních sazeb s denní sazbou ve výši 2 000 Kč (celkem 1 000 000 Kč). Podle § 228 odst. 1 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů, jim byla uložena povinnost společně a nerozdílně nahradit poškozené České republice, zastoupené Ministerstvem průmyslu a obchodu (dále jen "poškozená"), škodu ve výši 30 209 643 Kč. Podle § 229 odst. 2 trestního řádu byla poškozená odkázána se zbytkem svého nároku na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
5. Krajský soud na základě učiněných skutkových zjištění uzavřel, že stěžovatelé vytýkaným jednáním naplnili všechny znaky skutkových podstat shora uvedených trestných činů a že motivem jejich jednání byla obava, aby Energetický regulační úřad stihl v daném případě rozhodnout tak, aby ještě bylo možno do konce roku 2010 realizovat první paralelní připojení a tím současně splnit podmínky pro uvedení energetického zařízení do provozu ještě v tom roce a zajistit si tak nárok na výkupní ceny v tarifu platném pro rok 2010.
6. Proti rozsudku krajského soudu podali odvolání oba stěžovatelé a poškozená. Vrchní soud v Olomouci (dále jen "vrchní soud") shora označeným rozsudkem rozsudek krajského soudu podle § 258 odst. 1 písm. e), odst. 2 trestního řádu z podnětu odvolání stěžovatelů částečně zrušil, a to v celém výroku o trestu. Podle § 259 odst. 3 trestního řádu znovu rozhodl tak, že oběma stěžovatelům při nezměněném výroku o vině uložil podle § 209 odst. 5 trestního zákoníku za použití § 58 odst. 1 trestního zákoníku trest odnětí svobody v trvání tří let, jehož výkon jim podle § 81 odst. 1 a § 82 odst. 1 trestního zákoníku podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání pěti let. Odvolání poškozené bylo podle § 256 trestního řádu zamítnuto. Vrchní soud se s rozhodnutím krajského soudu ztotožnil vyjma závěru o uloženém peněžitém trestu. Shledal, že v případě stěžovatelů je třeba akcentovat okolnosti případu s tím, že od spáchání trestného činu uplynulo cca dvanáct let a že stěžovatelé byli společně a nerozdílně zavázáni k náhradě majetkové škody ve výměře cca 30 000 000 Kč. Za takové situace a s přihlédnutím k věku prvního stěžovatele bylo podle názoru vrchního soudu ukládání peněžitých trestů společně s trestem odnětí svobody pro stěžovatele nepřiměřeně přísné.
7. Dovolání stěžovatelů proti rozsudku vrchního soudu Nejvyšší soud napadeným usnesením odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) trestního řádu. Shledal, že námitky stěžovatelů převážně spočívají na tendencích k podsouvání či pozměňování dílčích skutkových zjištění soudu prvního stupně a že ve světle rozboru rozhodnutí krajského soudu a vrchního soudu v kontextu kritérií tzv. extrémního nesouladu mezi učiněnými skutkovými zjištěními a provedenými důkazy tento jejich postup nemůže obstát. V průběhu řízení bylo podle něj bez pochybností prokázáno, že stěžovatelé dobře věděli, že stavba předmětné fotovoltaické elektrárny není dokončena tak, jak bylo vyžadováno právními předpisy.
Tato skutečnost je vedla k uvedení v omyl pracovníků Energetického regulačního úřadu v licenčním řízení, resp. i stavebního úřadu a zaměstnanců obchodní společnosti E.ON. K námitkám stěžovatelů týkajícím se termínů "výrobna" a "FVE" Nejvyšší soud konstatoval, že termín výrobna, resp. výrobna elektřiny je i byla v době spáchání činu jasně, logicky a srozumitelným způsobem definována v energetickém zákoně, a že nelze přisvědčit stěžovatelům v tom, že rozhodující soudy si samy vytvořily svoji vlastní definici výrobny elektřiny.
Na základě provedeného dokazování posoudil jako nepřípadné tvrzení stěžovatelů, že obchodní společnost E.ON považovala za výrobnu zařízení bez fotovoltaických panelů. K námitkám ohledně obsahu přiložených listin (nájemní smlouvy, smlouvy o dílo, předávacího protokolu, revizní zprávy) Nejvyšší soud zdůraznil, že dané dokumenty, které první stěžovatel předložil Energetickému regulačnímu úřadu, obsahovaly podle výsledků provedeného dokazování nepravdivé a zavádějící informace, které byly způsobilé uvést Energetický regulační úřad v omyl.
Navíc příloha nájemní smlouvy, podle níž neměly být nainstalovány fotovoltaické panely, nebyla předložena Energetickému regulačnímu úřadu v průběhu licenčního řízení, ale až v řízení před nalézacím soudem. K tvrzení stěžovatelů, že Energetický regulační úřad žádal o doplnění podkladů až po datu udělení licence, Nejvyšší soud uvedl, že s touto výhradou se vyrovnal již krajský soud, když zohlednil zjištění plynoucí z výpovědi svědka S., že v případě fotovoltaické elektrárny O. sice proběhl tisk licence, nicméně definitivně o ní rozhodnuto nebylo, jelikož ředitel chtěl ověřit existenci dané elektrárny, pročež se řízení přerušovalo, než budou doplněny výše uvedené podklady.
Datum napsané na rozhodnutí o udělení licence pak bylo pozůstatkem z předpřipraveného konceptu rozhodnutí, nikoliv samotné datum jeho vydání. Na základě uvedených skutečností Nejvyšší soud uzavřel, že poukazy stěžovatelů na to, že jimi v licenčním řízení předkládané listiny nemohly pracovníky Energetického regulačního úřadu uvést v omyl, nemohly ve světle provedených důkazů obstát.
8. Stěžovatelé v obsáhlé ústavní stížnosti po rekapitulaci dosavadního průběhu trestního řízení opětovně uvádí, že v průběhu trestního řízení nebyl prokázán jejich úmysl uvést kohokoliv v omyl. Znovu tvrdí, že posuzovaná fotovoltaická elektrárna nebyla ke dni 29. 11. 2010 dokončena, resp. osazena fotovoltaickými panely, což považují za klíčový moment. Vady listin předložených Energetickému regulačnímu úřadu mohly být podle nich při řádném postupu správního orgánu zhojeny tak, že správní orgán měl prvního stěžovatele vyzvat k odstranění vad a on by tak učinil. Nic takového se však nestalo a Energetický regulační úřad vydal licenci na základě podkladů, kterými v danou chvíli disponoval, byť nesplňovaly všechny potřebné náležitosti. Zjevné vady daných listin podle stěžovatelů vylučovaly, aby Energetický regulační úřad na jejich základě vydal licenci pro podnikání v energetických odvětvích. V této souvislosti stěžovatelé rozebírají obsah smlouvy o dílo, nájemní smlouvy, předávacího protokolu ze dne 29. 11. 2010, revizní zprávy ze dne 29. 11. 2010 a uvádějí, že tyto neobsahovaly nepravdivé informace a nemohly stavební úřad ani Energetický regulační úřad uvést v omyl. Dále vytýkají rozhodujícím soudům neprovedení důkazu odborným vyjádřením JUDr. Radislava Bražiny, jehož obsah detailně rozvádějí. Soudy se podle stěžovatelů přiklonily na stranu správních orgánů a přecházely a bagatelizovaly jejich pochybení. Mají za to, že pochybení prvního stěžovatele spočívalo pouze v tom, že nesprávně vykládal termín "výrobna" či "FVE", avšak tohoto pochybení se dopustil jako nezkušený laik. Opět poukazují na údajnou nejednoznačnost uvedených pojmů. Jsou přesvědčeni, že jednali v omluvitelném právním omylu a že úmyslné zavinění je v jejich případě vyloučeno.
9. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení. Shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnými stěžovateli, kteří byli účastníky řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená v ústavní stížnosti. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelé jsou právně zastoupeni v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu a jejich ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť vyčerpali všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
10. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), není jim instančně nadřízen a nezasahuje do rozhodovací činnosti soudů vždy, když došlo k porušení "běžné zákonnosti nebo k jiným nesprávnostem", ale až tehdy, představuje-li takové porušení zároveň porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody [srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 25. 1. 1995 sp. zn. II. ÚS 45/94 (N 5/3 SbNU 17); všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz]. V řízení o ústavní stížnosti tedy není sama o sobě významná námitka "nesprávnosti" napadeného rozhodnutí, a není rozhodné, je-li dovozována z hmotného či procesního (podústavního) práva.
11. Stěžovatelé v ústavní stížnosti vznáší totožné námitky, které uplatnili již v předchozích stadiích trestního řízení a se kterými se obecné soudy včetně Nejvyššího soudu náležitě a dostatečně přesvědčivě vypořádaly. Tím staví Ústavní soud nepřípustně do role další přezkumné instance. Úkolem Ústavního soudu ale v žádném případě není opětovně přezkoumávat důvodnost obhajoby stěžovatelů, ani přehodnocovat důkazy provedené obecnými soudy v hlavním líčení či veřejném zasedání, a to již s ohledem na zásadu ústnosti a bezprostřednosti [srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 20. 6. 1995 sp. zn. III. ÚS 84/94 (N 34/3 SbNU 257)], resp. důvodnost vztahu mezi důkazy a usvědčujícími závěry obecných soudů, s výjimkou zjevné svévole v podobě tzv. extrémního rozporu mezi provedenými důkazy a učiněnými skutkovými závěry. Podobný exces Ústavní soud v dané věci neshledal. Závěry obecných soudů jsou jednotlivě i ve svém souhrnu logické a snadno odvoditelné z provedených důkazů. Přehodnocování obvyklých rozporů mezi jednotlivými důkazy, jež nezakládá extrémní rozpor, nepatří k úkolům Ústavního soudu, a jeho vlastní názory učiněné v tomto směru nemohou být důvodem zrušení napadených rozhodnutí.
12. K námitkám, kterými stěžovatelé brojí proti důkaznímu řízení a hodnocení důkazů, Ústavní soud připomíná, že řízení o ústavní stížnosti není pokračováním trestního řízení, ale jde o zvláštní řízení, jehož předmětem je přezkum napadených soudních rozhodnutí pouze v rovině porušení základních práv či svobod zaručených ústavním pořádkem [čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. V řízení o ústavní stížnosti se tedy nelze domáhat zpochybnění obecnými soudy učiněných skutkových zjištění a závěrů, a to včetně hodnocení objektivity a úplnosti provedeného dokazování. Pouze obecný soud hodnotí provedené důkazy podle svého uvážení v souladu s trestním řádem, přičemž zásada volného hodnocení důkazů vyplývá z principu nezávislosti soudů (čl. 81 a čl. 82 odst. 1 Ústavy). Respektuje-li obecný soud při svém rozhodnutí podmínky předvídané ústavním pořádkem a uvede-li, o které důkazy svá skutková zjištění opřel a jakými úvahami se při hodnocení důkazů řídil, není v pravomoci Ústavního soudu toto hodnocení posuzovat. Ústavní soud se může zabývat správností hodnocení důkazů obecnými soudy jen tehdy, zjistí-li, že v řízení před nimi byly porušeny ústavní procesní principy.
13. V podrobnostech Ústavní soud odkazuje na přesvědčivá odůvodnění rozsudků krajského soudu a vrchního soudu, ze kterých nelze dovodit, že by soudy rekonstruovaly ve výroku popsaný skutkový děj na základě neobjektivního a nekritického hodnocení důkazů či na základě ničím nepodložených domněnek a spekulací. Krajský soud logicky a přesvědčivě zdůvodnil, proč neuvěřil obhajobě stěžovatelů a na základě jakých důkazů dospěl k závěru o jejich vině. K dispozici měl řadu důkazů, a to výslechy stěžovatelů, výslechy svědků, znalecký posudek z oboru ekonomiky, odvětví ceny a odhady, dále pak věcný důkaz v podobě satelitní fotografie, jakož i listinné důkazy založené ve spisovém materiálu, tj. zejména listiny, které byly předloženy ve správním řízení vedeném u Energetického regulačního úřadu a spisový materiál vedený u obchodní společnosti E.ON Distribuce v souvislosti se Smlouvou o připojení zařízení výrobce k distribuční soustavě uzavřenou dne 29. 6. 2009 s prvním stěžovatelem.
14. Krajský soud se vypořádal i s návrhy na doplnění dokazování včetně v ústavní stížnosti zmíněného návrhu na provedení důkazu odborným vyjádřením JUDr. Radislava Bražiny, které analyzuje postup stavebního úřadu a Energetického regulačního úřadu v posuzované věci. Krajský soud tento návrh na doplnění dokazování zamítl s tím, že ve skutečnosti nešlo o návrh, kterým by skutkové okolnosti případu měly být doplněny. Šlo podle něj o jakýsi právní rozbor vypracovaný jiným advokátem, byť i odborným asistentem na vysoké škole. Zásadním výstupem tohoto elaborátu bylo sdělení, že rozhodnutí správního orgánu je nezákonné z důvodu nedostatků ve vedení spisu, z důvodu neurčení data doručení revizní zprávy a z důvodu nesprávnosti výroku rozhodnutí. S touto argumentací se však krajský soud neztotožnil s odůvodněním, že nedostatky v žurnalizaci správního spisu či jistá formulační nesprávnost výroku správního rozhodnutí samy o sobě nezpůsobují nezákonnost vydaného rozhodnutí, není-li zjištěna příčinná souvislost mezi uvedenými nedostatky a okolnostmi, za kterých bylo rozhodnutí vydáno. V nyní projednávaném případě je podle krajského soudu z postupu správního orgánu zřejmé, jakou žádost posuzoval a jaké rozhodnutí vydal (viz bod 103 rozsudku krajského soudu).
15. Podle názoru Ústavního soudu se krajský soud vypořádal se zmíněným návrhem na doplnění dokazování ústavně konformním způsobem. Nutno dodat, že soudy hodnotí relevanci důkazního návrhu vždy ve vztahu k rozsahu a obsahu celého (již provedeného) důkazního řízení. Soudy tak nelze zavázat ke striktním obecným požadavkům bez přihlédnutí ke kontextu ostatních důkazů. Právě to hrálo rozhodující roli ve věci stěžovatelů. Krajský soud odmítl provést ty důkazy, které nemohly (vzhledem k důkazní situaci) jakkoliv ovlivnit rozhodnutí ve věci samé (srov. např. usnesení ze dne 22. 2. 2022 sp. zn. IV. ÚS 3488/21 ).
16. Vrchní soud se po přezkoumání věci se závěrem krajského soudu ztotožnil (upravil toliko výrok o trestu). Podle názoru Ústavního soudu se obecné soudy s provedenými důkazy vypořádaly jak jednotlivě, tak i ve vzájemných souvislostech. Opakovat na tomto místě souhrn všech usvědčujících důkazů považuje Ústavní soud za nadbytečné.
17. Jde-li o napadené usnesení Nejvyššího soudu, tak ani v tomto ohledu nebylo shledáno porušení ústavně zaručených práv stěžovatelů. Nejvyšší soud po přezkoumání věci shledal, že stěžovatelé svými uplatněnými námitkami v rámci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) trestního řádu převážně rozporují správnost učiněných skutkových zjištění, přičemž takové námitky nebylo možno podřadit pod žádný ze zákonného katalogu dovolacích důvodů. Podrobně vysvětlil, z jakého důvodu nebylo možno přisvědčit výtkám stěžovatelů, ve kterých poukazovaly na údajnou nejednoznačnost termínů "výrobna" a "FVE". S odkazem na odůvodnění rozhodnutí krajského soudu a vrchního soudu mimo jiné zdůraznil, že termín výrobna, resp. výrobna elektřiny je i byla v době spáchání činu jasně, logicky a srozumitelným způsobem definována v energetickém zákoně, a že nelze přisvědčit stěžovatelům v tom, že rozhodující soudy si samy vytvořily svoji vlastní definici výrobny elektřiny. Je nepochybné, že stěžovatelé se měli orientovat podle definice vyplývající z energetického zákona, přičemž provedeným dokazováním vyšlo najevo, že dobře věděli, že stavba předmětné fotovoltaické elektrárny není dokončena, jak bylo vyžadováno právními předpisy. Tato skutečnost vedla k uvedení v omyl pracovníků Energetického regulačního úřadu v licenčním řízení, resp. i stavebního úřadu. Nepřistoupily-li rozhodující soudy na tvrzení stěžovatelů o jejich údajném zmatení ohledně termínů pojících se s fotovoltaickými elektrárnami, nelze jim nic vytknout, učinily-li závěr o úmyslném zavinění obou stěžovatelů.
18. Nejvyšší soud rovněž podrobně zdůvodnil, proč nepřijal námitky stěžovatelů vztahující se ke smlouvě o dílo, nájemní smlouvě, předávacímu protokolu ze dne 29. 11. 2010 či revizní zprávě ze dne 29. 11. 2010. Uzavřel, že poukazy stěžovatelů na to, že jimi v licenčním řízení předkládané listiny nebyly způsobilé pracovníky Energetického regulačního úřadu uvést v omyl, nemohly ve světle učiněných skutkových zjištění obstát s tím, že stěžovatelé tyto listiny hodnotili věcně chybně a odděleně, nikoliv ve vzájemných souvislostech podmíněných podstatnou licenčního řízení. Lze dodat, že Nejvyšší soud se těmito námitkami zabýval přesto, že šlo o námitky primárně skutkové, se kterými se již dostatečně vypořádaly soudy nižších stupňů. Ústavní soud v tomto ohledu na odůvodnění rozhodnutí Nejvyššího soudu v plném rozsahu odkazuje.
19. Nejvyšší soud nepřisvědčil stěžovatelům ani v tom jejich tvrzení, že Energetický regulační úřad je měl vyzvat k odstranění vad předložených listin a že jestliže vady nerozpoznali pracovníci úřadu, je chyba na jejich straně. Nejvyšší soud konstatoval, že jde o námitku nepřípadnou. K tomu podotkl, že dokumenty předkládané Energetickému regulačnímu úřadu ze strany prvního stěžovatele obsahovaly informace, o nichž krajský soud i vrchní soud na základě výsledků provedeného dokazování uzavřely, že jsou nepravdivé či zavádějící, a tedy i způsobilé uvést pracovníky Energetického regulačního úřadu v omyl. Ač rozhodující soudy shledaly v činnosti Energetického regulačního úřadu a stavebního úřadu jisté nedostatky (viz body 103 - 104 rozsudku krajského soudu), uzavřely, že s určitostí neměly vliv na vlastní trestní odpovědnost stěžovatelů.
20. Nejvyšší soud rovněž správně zdůraznil, že poukaz stěžovatelů na to, že jejich elektrárna byla postavena ještě před koncem roku 2010, tudíž by stejně určitě stihli získat licenci s výhodnějšími výkupními cenami elektřiny, nic nemění na trestnosti jejich jednání. Stejně tak nemá žádnou relevanci tvrzení stěžovatelů, že Energetický regulační úřad žádal o doplnění podkladů až po datu udělení licence. Již krajský soud v odůvodnění svého rozhodnutí poukázal v této souvislosti na výpověď svědka S., ze které vyplynulo, že v případě fotovoltaické elektrárny O. sice proběhl tisk licence, nicméně definitivně o ní rozhodnuto nebylo, jelikož ředitel chtěl ještě ověřit existenci dané elektrárny, pročež se řízení přerušovalo, než budou doplněny předmětné podklady. Datum napsané na rozhodnutí o udělení licence pak bylo pozůstatkem z předpřipraveného konceptu rozhodnutí, nikoliv samotné datum jeho vydání.
21. Nejvyšší soud se řádně vypořádal i s míněním stěžovatelů, že jejich jednání mělo být posouzeno jako jednání v omluvitelném právním omylu. Zdůraznil, že s touto obhajobou se již důkladně zabýval krajský soud v odůvodnění svého rozhodnutí, když mimo jiné uvedl, že taková argumentace stěžovatelů je vyvrácena např. již obsahem žádosti o stavební povolení, kde první stěžovatel solární panely jako nezbytnou součást výrobny elektřiny správně (podle tehdy platné právní úpravy a pravidel distribuční soustavy) označil (viz bod 102 rozsudku krajského soudu). Stejně tak poukázal na evidentní rozpor mezi údaji tvrzenými prvním stěžovatelem v žádosti o povolení zkušebního provozu (stavba podle stavebního povolení obsahuje i instalované solární panely - S 01) a skutečností, což bylo možno jen stěží přičíst neznalosti právních předpisů ze strany prvního stěžovatele. Odkaz stěžovatelů na "dobový kontext" s tvrzením, že v době vydání licence nemusela být fotovoltaická elektrárna technologicky dokončena, označil za nepřípadný a odporující nejen zákonné úpravě a zakotveným pravidlům distribuční soustavy, ale i praxi Energetického regulačního úřadu, jak vyplynulo ze svědeckých výpovědí. Bylo zřejmé, že nebyly-li by na elektrárně instalovány panely, zkušební provoz by nebyl povolen. Za podstatné považoval Nejvyšší soud i to, že ke konstatování omluvitelného právního omylu vylučujícího zavinění je nutné, aby se tohoto omylu obviněný nemohl vyvarovat. Podle § 19 odst. 2 trestního zákoníku se takového omylu vyvarovat lze, pakliže povinnost seznámit se s příslušnou právní úpravou vyplývala pro pachatele ze zákona nebo jiného právního předpisu, úředního rozhodnutí nebo smlouvy, z jeho zaměstnání, povolání, postavení nebo funkce. Poukázal na to, že tato povinnost na zhotovitele a budoucího provozovatele fotovolataické elektrárny jednoznačně dopadá. Argumentace obhajoby byla na podkladě skutkových zjištění vyvrácena, když rozhodující soudy stěžovatelům neuvěřily, že došlo k neshodě jejich vědění o právních souvislostech jejich jednání s realitou dotčené právní úpravy. Nelze tak nic namítat proti závěru, že i kdyby stěžovatelé byli v omylu, nešlo by o omyl omluvitelný, neboť se jej mohli vyvarovat, a tudíž by i tento případný omyl neměl význam pro jejich zavinění.
22. Nejvyšší soud se náležitě vypořádal se všemi dovolacími námitkami stěžovatelů a zabýval se i tím, zda postupem obecných soudů nedošlo k porušení jejich základních práv a svobod, přičemž ani v tomto ohledu neshledal jakékoliv pochybení. V postupu Nejvyššího soudu nespatřuje Ústavní soud žádné znaky neústavního pochybení.
23. Právo na soudní a jinou právní ochranu podle čl. 36 a násl. Listiny (resp. čl. 6 odst. 1 Úmluvy) není možno vykládat tak, že by zaručovalo úspěch v řízení či zaručovalo právo na rozhodnutí, jež odpovídá představám stěžovatelů. Zmíněným základním právem je zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy. Za situace, kdy nebyl zjištěn extrémní nesoulad mezi provedenými důkazy a skutkovými závěry soudů ani libovůle v rozhodování, je nutno jejich postup považovat za výraz nezávislého soudního rozhodování, do něhož Ústavní soud není oprávněn zasahovat (srov. např. usnesení ze dne 23. 4. 2020 sp. zn. I. ÚS 811/20 ).
24. Ústavní soud posoudil ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Protože ze shora uvedených důvodů nezjistil namítané porušení základních práv stěžovatelů (viz sub 1), dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 24. ledna 2023
Vladimír Sládeček v. r. předseda senátu