Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vojena Güttlera, soudců Františka Duchoně a Ivany Janů o ústavní stížnosti M. J., zast. JUDr. Lubošem Chalupou, advokátem, sídlem Křižíkova 56, Praha 8, proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 31.7.2006, č.j. 30 Cdo 438/2006-138, a proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 26.1.2005, č.j. 11 Co 319/2004-119, za účasti Nejvyššího soudu a Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatelka v podané ústavní stížnosti napadla v záhlaví uvedený rozsudek Nejvyššího soudu a rozsudek Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud"), jimiž soudy rozhodly spor u vlastnictví individualizovaného bytu v kat. úz. Nusle. Uvedla, že městský soud, jako soud odvolací, změnil rozsudek soudu I. stupně tak, že určil za vlastnici předmětného bytu žalobkyni D. B. (dále jen "žalobkyně"). Odvolací soud hodnotil smlouvu mezi žalobkyní a svědkyní jako smlouvu o zajišťovacím převodu práva, nikoliv jako smlouvu kupní, a dovodil, že následně uzavřené dvě kupní smlouvy, včetně smlouvy, na jejímž základě měla nabýt vlastnické právo k bytu stěžovatelka, jsou absolutně neplatné.
Dovolání, které proti tomuto rozsudku podala stěžovatelka, bylo Nejvyšším soudem zamítnuto, dovolací soud posoudil původní smlouvu též jako neplatnou, ale z jiného důvodu - pro rozpor s účelem zákona. Stěžovatelka upozorňuje, že soudy obou těchto stupňů vycházely ze stejné, nezpochybněné důkazní situace, ze které vyplývalo, že žalobkyně uzavřela dne 1.12.1998 s J. Š. listinu nazvanou Kupní smlouva, z jejíhož textu nelze dovodit nic jiného, než že žalobkyně prodává úplatně za kupní cenu předmětnou bytovou jednotku a že byt po vkladu vyklidí.
Následně polemizuje se závěry soudů ohledně náležitostí právního úkonu, s důrazem na absenci vážnosti vůle, rozpor s právem a zdůrazňuje princip právní jistoty, přičemž uzavírá, že oba soudy svými rozhodnutími odňaly vlastnictví stěžovatelce. Dále stěžovatelka odkazuje na judikaturu Ústavního soudu, konkrétně na nález ve věci sp.zn. Pl. ÚS 42/2006 k interpretaci právní normy a na nález ve věci sp.zn. II. ÚS 77/2000 ohledně ochrany nabyvatele vlastnického práva. Z těchto důvodů stěžovatelka navrhla, aby Ústavní soud konstatoval porušení jejího základního práva vlastnit majetek garantovaného v čl.
11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), a to postupem nerespektujícím čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 4 odst. 4 Listiny, a napadená rozhodnutí zrušil.
Podáním ze dne 22.5.2007 stěžovatelka doplnila ústavní stížnost o další argumentaci. Zejména dodala, že soudy neposoudily sjednání kupní ceny jako tzv. privativní novaci, když půjčka peněz ve prospěch žalobkyně při uzavření kupní ceny byla privativní novací transformována na kupní cenu, vymezila vady právního úkonu vedoucí k absolutní neplatnosti a k relativní neplatnosti a odkázala na další nálezy Ústavního soudu (ve věci sp.zn.
k prioritě výkladu nezakládajícího neplatnost smlouvy, ve věci sp.zn.
o předvídatelnosti soudního rozhodnutí a ve věci sp.zn. I. ÚS 287/05 o ústavně právních důsledcích změny právního náhledu odvolacího soudu). Znění příslušného článku, který upravuje základní právo, jehož porušení stěžovatelka namítá, je následující: Čl. 11 odst. 1 Listiny:
Každý má právo vlastnit majetek. Vlastnické právo všech vlastníků má stejný zákonný obsah a ochranu. Dědění se zaručuje. Podle § 42 odst. 4 zákona č. 182/1993 Sb. o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") si Ústavní soud vyžádal vyjádření účastníků a vedlejší účastnice k ústavní stížnosti. Nejvyšší soud nepovažuje ústavní stížnost za důvodnou, neboť stěžovatelka v ní pouze opakuje námitky, jež uplatňovala již v dovolacím řízení, a polemizuje s právními závěry odvolacího a dovolacího soudu, s nimiž nesouhlasí.
Zdůraznil, že pro něj byl rozhodující závěr, že kupní smlouva je absolutně neplatná, neboť v řízení bylo prokázáno, že tato smlouva sloužila k zajištění závazku z dohody o půjčce a z tohoto důvodu jsou neplatné i následující smlouvy o převodu vlastnických práv, přičemž dobrá víra stěžovatelky je zde nerozhodná. V bližších podrobnostech odkázal na argumentaci použitou v napadeném usnesení (pozn. správně má být " rozsudku") a formuloval názor, že ústavní stížnost má být odmítnuta. Městský soud lapidárně odkázal na důvody svého rozsudku a uvedl, že stížnost považuje za nedůvodnou, navrhl proto její zamítnutí.
Vzhledem k tomu, že vyjádření obou soudů odkázala na obsah napadených rozhodnutí a nepřinesla žádné nové skutečnosti, nepovažoval Ústavní soud za nutné zasílat je na vědomí stěžovatelce. Žalobkyni se nepodařilo výzvu k vyjádření doručit, neboť se odstěhovala z adresy trvalého pobytu, kterou měl Ústavní soud k dispozici. Z předložených listinných podkladů a ze spisu Obvodního soudu pro Prahu 2 (dále jen "obvodní soud") sp.zn. 14 C 199/2000 Ústavní soud zjistil, že žalobkyně se žalobou vůči stěžovatelce domáhala určení, že je vlastnicí předmětné bytové jednotky, kterou nabyla vkladem do katastru nemovitostí, jehož účinky nastaly dnem 18.11.1997.
V žalobě kromě jiného uvedla, že dne 9.4.1998 podepsala kupní smlouvou, kterou tento byt prodala J. Š., a to z důvodu řešení finanční situace její kamarádky M. L. Téhož dne podepsala žalobkyně smlouvu o půjčce, v níž vystupovala jako dlužník, věřitelem byla J. Š., přičemž byla ujišťována, že se kupní smlouva je jen zárukou na půjčku, a že tyto dokumenty nebudou jinak použity než jako jistota proto, aby M. L., která se při tomto jednání ústně zavázala půjčku pravidelně splácet, takto činila. Po určité době přestala M.
L. půjčku splácet, a protože kupní smlouva ze dne 9.4.1998 údajně obsahovala neúplné údaje, byla uzavřena dne 1.12.1998 další kupní smlouva, která byla podána na katastrální úřad, vklad vlastnického práva byl s účinky ke dni 7.12.1998 proveden. V únoru 1999 byla podepsána další kupní smlouva, kterou předmětný byt nabyla do vlastnictví obchodní společnost Král Osvald, s.r.o., a kupní smlouvou ze dne 31.5.1999 byl předmětný byt prodán stěžovatelce (ve sporu u obecných soudů v postavení žalované).
Žalobkyně se domáhala určení neplatnosti kupní smlouvy ze dne 1.12.1998, pro nedostatek naléhavého právního zájmu byla její žaloba rozsudkem obvodního soudu ze dne 18.1.2000, č.j. 10 C 181/99 zamítnuta. V průběhu řízení J. Š. jako svědkyně potvrdila, že ona sama neměla zájem o byt, ten měl být pouze zárukou splacení zastavárenského poplatku. Stěžovatelka navrhovala zamítnutí žaloby jako neoprávněné, namítala, že pro eventuální omyl by byla smlouva neplatná toliko relativně a že promlčení doba pro dovolání se relativní neplatnosti již uběhla.
Obvodní soud rozsudkem ze dne 7.11.2003, č.j. 14 C 199/2000-93, žalobu zamítl, kdy sice zjistil, že smluvní strany neměly skutečnou vůli uzavřít kupní smlouvu, že však jim byla zřejmá společné vůle uzavřít smlouvu k zajištění závazku žalobkyně u J. Š., tudíž došlo k uzavření smlouvy o zajišťovacím převodu práva podle § 533 obč. zákoníku. Prvostupňový rozsudek napadla žalobkyně odvoláním, v němž polemizovala se závěrem soudu o tom, že simulovaný právní úkon měl sloužit jako zajišťovací převod. Městský soud dospěl k závěru, že odvolání je opodstatněné, proto rozsudkem ze dne 26.1.2005, č.j.
11 Co 319/2004-119, změnil napadený rozsudek soudu I. stupně tak, že určil, že žalobkyně je vlastníkem předmětného bytu. Svůj výrok zdůvodnil právním závěrem, že i zastřený právní úkon musí odpovídat vůli subjektů a že musí být splněny ostatní náležitosti požadované zákonem pro jeho platnost, že však takovou vůli účastnice neměly. Kupní smlouvu ze dne 7.9.1998 považoval za absolutně neplatnou podle § 37 odst. 1 obč. zákoníku, neboť její účastníci nechtěli svým projevem vůle způsobit právní účinky, které s takovým projevem vůle normy občanského práva spojují; jako neplatné ohodnotil též obě následné kupní smlouvy, a uzavřel, že žalobkyně nepřestala být vlastnicí sporného bytu.
Proti rozsudku městského soudu podala stěžovatelka dovolání, které Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 31.7.2006, č.j. 30 Cdo 438/2006-138, zamítl, neboť dospěl k závěru, že není důvodné. Především se ztotožnil se skutkovými závěry zjištěnými v průběhu řízení, a to zejména ohledně neexistence vůle žalobkyně převést vlastnická práva k bytu. Kupní smlouva je tudíž absolutně neplatná, protože žalobkyně nechtěla svým projevem vůle způsobit právní účinky, které s takovým projevem vůle právní normy spojují.
Absolutní neplatnost kupní smlouvy je dána i v důsledku jejího rozporu s účelem zákona, protože jejím účelem bylo zajistit pohledávku ze smlouvy o půjčce převodem vlastnických práv; nejednalo se o zajišťovací převod práva ve smyslu § 533 obč. zákoníku pro absenci rozvazovací podmínky, že splněním dluhu převedené právo přechází - bez dalšího - zpět na žalobkyni jako dlužníka. Nejvyšší soud též zdůraznil platnost zásady, že nikdo nemůže převést na jiného více práv, než má sám, proto nemohla Jana Šalmanová převést vlastnická práva k bytu, jejichž nositelkou nebyla, na společnost Král Osvald, s.r.o., stejně jako je tato společnost nemohla prodat kupní smlouvou ze dne 31.5.1999 stěžovatelce.
Z těchto důvodů se Nejvyšší soud ztotožnil s konečným závěrem odvolacího soudu, že žaloba o určení vlastnického práva je opodstatněná.
K tomu dodal, že okolnost, že žalovaná byla při uzavírání kupní smlouvy o převodu předmětných nemovitostí v dobré víře, že je nabývá od vlastníka, je zde nerozhodná; dobrá víra má totiž právní význam jen tehdy, stanoví-li to zákona (srov. § 486 obč. zákoníku), a tak tomu v daném případě není. Po seznámení s předloženými podklady Ústavní soud zjistil, že stěžovatelčin návrh je zjevně neopodstatněný. Přitom opodstatněností ústavní stížnosti je v řízení před Ústavním soudem třeba rozumět podmínku, že napadeným rozhodnutím bylo porušeno základní právo nebo svoboda stěžovatelky.
Ústavní soud ve své judikatuře opakovaně zdůrazňuje, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 83 a čl. 91 Ústavy) a není pravidelnou přezkumnou instancí rozhodnutí obecných soudů. Ústavní soud se proto ústavní stížností zabýval jen v rozsahu stěžovatelkou namítaných porušení jejích základních práv a konstatuje, že žádné porušení nebylo zjištěno. K namítanému porušení práva na soudní ochranu Ústavní soud, s odkazem na svoji dosavadní judikaturu, dodává, že k takovému následku dojde teprve tehdy, jestliže by stěžovatelce bylo upřeno právo domáhat se svého nároku u nezávislého a nestranného soudu (popř. by tento soud bezdůvodně odmítl jednat a rozhodnout o podaném návrhu, případně by zůstal v řízení delší dobu nečinný), event. by jí bylo upřeno právo obrátit se na soud, aby přezkoumal zákonnost rozhodnutí orgánu veřejné správy.
Taková situace však nenastala; postupem obecných soudů nebylo vyloučeno ani omezeno stěžovatelčino právo vznášet námitky proti uplatněnému žalobnímu návrhu. Stěžovatelka však evidentně nehodlá vzít na vědomí adekvátní právní názory obecných soudů, opakovaně a tvrdošíjně uplatňuje svoje námitky, jež jsou povětšinou založeny na nepřesných představách o hmotněprávních vztazích, zejména o podmínkách nabytí vlastnického práva na základě kupní smlouvy. Též odkazy na judikaturu Nejvyššího soudu a Ústavního soudu v doplnění ústavní stížnosti nejsou korektní.
Výklad právního úkonu (viz rozsudek Nejvyššího soudu sp.zn. 33 Odo 311/2001) a priorita výkladu, který nezakládá neplatnost smlouvy (nález Ústavního soudu sp.zn. I. ÚS 625/03 ), se nemohou uplatnit při skutkovém zjištění nedostatku vážnosti vůle; předvídatelnosti rozhodnutí (nález Ústavního soudu sp.zn. III. ÚS 618/04 ) a důsledků změny právního náhledu (nález Ústavního soudu sp.zn. I. ÚS 287/05 ) se lze dovolávat toliko v situacích, v nichž mají tyto principy smysl, nikoliv paušálně (v posuzované věci je zřejmé, že tomu tak nebylo - viz hodnocení provedené Nejvyšším soudem na str.
5 a násl, odůvodnění napadeného rozsudku). Stěžovatelce, která se nestala vlastnicí předmětného bytu, byť pro vady, které sama nezpůsobila, nepřísluší ochrana majetkových práv, je i nepřípadné dovolávat se závěrů z nálezu Ústavního soudu sp.zn. II. ÚS 77/2002 , neboť v něm jde o zcela jinou situaci (ochrana vlastnického práva subjektu, který vlastnické práva skutečně nabyl). Ústavní soud tak shledal, že interpretace a aplikace příslušných ustanovení obč.
zákoníku byla provedena obecnými soudy ústavně konformním způsobem, a v průběhu řízení nedošlo k porušení žádného stěžovatelčina základního práva nebo svobody. Vzhledem k tomu, že Ústavním soudem nebylo shledáno žádné porušení ústavně zaručených základní práv a svobod stěžovatelky, byla její ústavní stížnost, bez přítomnosti účastníků a mimo ústní jednání, odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 2. října 2007
Vojen Güttler, v.r. předseda senátu