Extradice cizince - rozhodnutí o vydání k trestnímu stíhání
Česká republika
NÁLEZ
Ústavního soudu
Jménem republiky
Nález
Ústavního soudu - I. senátu složeného z předsedy senátu Františka Duchoně a soudců Vojena Güttlera a Ivany Janů - ze dne 20. prosince 2006
sp. zn. I. ÚS 733/05
ve věci ústavní stížnosti I. S. proti rozhodnutí ministra spravedlnosti ze dne 30. 11. 2005 č. j. 1598/2004-MO-M/38, usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 13. 10. 2004 sp. zn. 6 To 105/2004 a usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 16. 9. 2004 sp. zn. 1 Nt 108/2004, jimiž bylo povoleno vydání stěžovatele k trestnímu stíhání do Moldavské republiky.
Odůvodnění
I.
Dne 30. 12. 2005 byla Ústavnímu soudu doručena ústavní stížnost, která byla po výzvě doplněna podáním dne 7. 2. 2006. Stěžovatel navrhl zrušení shora uvedených rozhodnutí obecných soudů a ministra spravedlnosti s tím, že jejich vydáním došlo k porušení jeho ústavně garantovaných práv, tak jak je uvádí čl. 3 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, čl. 3 Úmluvy proti mučení a jinému krutému, nelidskému či jinému ponižujícímu zacházení nebo trestání, čl. 7 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech a čl. 7 odst. 2 Listiny základních práv a svobod.
Dne 13. 2. 2006 byl Ústavnímu soudu doručen návrh stěžovatele na odklad vykonatelnosti rozhodnutí ministra spravedlnosti ze dne 30. 11. 2005 č. j. 1598/2004-MO-M/38. Usnesením ze dne 22. 2. 2006
sp. zn. I. ÚS 733/05
Ústavní soud vykonatelnost napadeného rozhodnutí ministra spravedlnosti odložil.
Na základě výzvy Ústavního soudu podali vyjádření krajský soud, vrchní soud a ministr spravedlnosti jako účastníci řízení.
Krajský soud odkázal na rozhodnutí, kterými bylo rozhodnuto o vzetí stěžovatele do vazby a o přípustnosti jeho vydání k trestnímu stíhání do Moldavské republiky. Odkázal také na rozhodnutí Ministerstva vnitra o udělení azylu stěžovateli a na své následné usnesení o propuštění stěžovatele z vazby.
Vrchní soud odkázal na argumenty uvedené v napadených soudních rozhodnutích s tím, že nad rámec argumentace tam uvedené nemá, co by dodal.
Ministr spravedlnosti mj. uvedl, že druh azylu, který byl stěžovateli udělen nevyžaduje změnu rozhodnutí o povolení vydání, neboť není důvodem nepřípustnosti vydání. Své rozhodnutí o povolení vydání proto nezrušil, ani nerozhodl nově o nepovolení vydání stěžovatele do Moldavské republiky, ani nenařídil jeho propuštění z vydávací vazby.
II.
Z ústavní stížností napadených rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že na základě zatýkacího rozkazu, vydaného soudem Ciocana Kišiněv, Moldavská republika, dne 13. 3. 2003 pro podezření z trestného činu krádeže soukromého majetku, spáchaného lstí podle § 122 odst. 2 trestního zákona Moldavské republiky, podal dne 3. 6. 2004 krajský státní zástupce návrh vzetí stěžovatele do vydávací vazby. Krajský soud v Brně poté usnesením ze dne 4. 6. 2004 sp. zn. 1 Nt 108/2004 rozhodl tak, že se podle § 381 trestního řádu I. S. bere do vydávací vazby. Dne 16. 9. 2004 týž krajský soud rozhodl usnesením sp. zn. 1 Nt 108/2004, že je přípustné vydání stěžovatele k trestnímu stíhání do Moldavské republiky pro skutek spočívající v tom, že dne 14. 7. 2002, s cílem přivlastnit si cizí majetek podvodem a zneužitím důvěry, pronajal neoprávněně na dobu 1 roku byt v Kišiněvě a převzal za to částku 360 USD a způsobil tak závažnou ztrátu. Stížnost proti tomuto usnesení zamítl Vrchní soud v Olomouci dne 13. 10. 2004 usnesením sp. zn. 6 To 105/2004. Rozhodnutím ministra spravedlnosti ze dne 30. 11. 2005 č. j. 1598/2004-MO-M/38 bylo povoleno vydání stěžovatele k trestnímu stíhání do Moldavské republiky.
Dne 7. 7. 2006 vydalo Ministerstvo vnitra, odbor azylové a migrační politiky rozhodnutí č. j. OAM 147/LE-SE01-206, kterým podle § 13 odst. 1, 2, 3 zákona č. 325/1999 Sb., o azylu a o změně zákona č. 238/1991 Sb., o Policii České republiky, ve znění pozdějších předpisů, udělilo stěžovateli azyl. Dne 21. 7. 2006 vydal Krajský soud v Brně usnesení sp. zn. 1 Nt 108/2004, kterým propustil stěžovatele z vazby na svobodu.
Ústavní soud opakovaně ve své judikatuře uvádí, že není vrcholem soustavy obecných soudů [čl. 81, 90 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava")] a není oprávněn zasahovat do jejich jurisdikční činnosti, a proto na sebe nemůže atrahovat právo přezkumného dohledu (viz např. nález
sp. zn. III. ÚS 23/93
; Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 1, nález č. 5). To ale platí jen potud, pokud tyto soudy ve své činnosti postupují ve shodě s obsahem hlavy páté Listiny (čl. 83 Ústavy).
Z konstantní judikatury Ústavního soudu (viz např. nález
sp. zn. II. ÚS 7/03
nebo nález
sp. zn. II. ÚS 284/04
; Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 34, nález č. 100, a nález č. 123) i nauky (srov. Filip, Holländer, Šimíček; Zákon o Ústavním soudu, komentář, C. H. Beck, I. vydání 2001, str. 296 a násl.) vyplývá, že ústavní stížnost může být úspěšně vznesena pouze proti aktuálnímu a trvajícímu zásahu orgánu veřejné moci.
Ačkoli Ministerstvo vnitra rozhodlo o udělení azylu a krajský soud vydal usnesení o propuštění stěžovatele z vydávací vazby, usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 16. 9. 2004 sp. zn. 1 Nt 108/2004 a usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 13. 10. 2004 sp. zn. 6 To 105/2004, tj. rozhodnutí, na jejichž základě by mohl být stěžovatel vydán, formálně zrušena nebyla. Tím tedy zásah do základních práv stěžovatele stále trvá, i když byl propuštěn na svobodu a jeho vydání je nepravděpodobné.
Ústavní soud v nálezu ze dne 15. 4. 2003
sp. zn. I. ÚS 752/02
(Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 30, nález č. 54) uvedl, že přednost závazků ze smluv o ochraně lidských práv v případě kolize závazků z mezinárodních smluv vyplývá především z obsahu těchto smluv, v návaznosti na ustanovení čl. 1 odst. 1 Ústavy, podle kterého je Česká republika právním státem. Respekt a ochrana základních práv jsou definičními znaky materiálně chápaného právního státu, proto v případě, že vedle sebe existuje smluvní závazek chránící základní právo a smluvní závazek, který směřuje k ohrožení téhož práva, musí závazek první převážit. Rozsah pojmu ústavního pořádku proto nelze vyložit pouze s ohledem na ustanovení čl. 112 odst. 1 Ústavy, nýbrž vzhledem k ustanovení čl. 1 odst. 1 a 2 Ústavy je do jeho rámce nutno zahrnout i ratifikované a vyhlášené mezinárodní smlouvy o lidských právech a základních svobodách.
Ústavní soud tedy zkoumal, ve smyslu judikatury Evropského soudu pro lidská práva, zda existují podstatné důvody domnívat se, že stěžovateli - občanu Moldavské republiky pobývajícímu na území České republiky - v případě jeho vydání hrozí nebezpečí mučení, nelidského a ponižujícího zacházení nebo trestání (tzv. "substantial grounds test"). Dospěl k závěru, že takovéto nebezpečí zde hrozí. Situace v Moldavské republice zůstala v dané oblasti v podstatě nezměněna, o čemž svědčí i zpráva Amnesty International ze dne 17. ledna 2006, kterou Ústavní soud do spisu obdržel.
Ústavní soud tedy nezměnil svůj postoj, vyjádřený v nálezu
sp. zn. Pl. ÚS 36/01
(Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 26, nález č. 80, vyhlášen pod č. 403/2002 Sb.), vztahující se k výkladu pojmu ústavního pořádku a otázce přednosti závazků ze smluv o ochraně lidských práv (viz z poslední doby např. nález
sp. zn. Pl. ÚS 66/04
, publikovaný pod č. 434/2006 Sb.; Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 41, nález č. 93). S ohledem na výše uvedené Ústavní soud rozhodl tak, jak je ve výroku uvedeno, a napadená rozhodnutí zrušil podle § 82 odst. 1, 3 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.