Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vojena Güttlera a soudců Františka Duchoně (soudce zpravodaj) a Ivany Janů ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky JUDr. K. T., zastoupené JUDr. Zdeňkem Rudoleckým, advokátem se sídlem Hradec Králové, Tylovo nábřeží 367, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 7. 2006, čj. 7 Afs 3/2005 - 80, rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 3. 9. 2004, čj. 30 Ca 269/2002 - 50, rozhodnutí Finančního ředitelství v Brně ze dne 29. 7. 2002, čj. 2604/02/FŘ/150, a rozhodnutí Finančního úřadu Brno II ze dne 10. 1. 2002, čj. 2277/02/289960/5414, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatelka tvrdí, že správní orgány jí nezákonně uložily daňovou povinnost, která se týkala nemovitosti, jež činila část jejího vypořádacího podílu při ukončení její účasti ve společnosti s ručením omezeným. Podle stěžovatelky jí byla nemovitost vrácena jako společníku ukončujícímu účast ve společnosti ve vztahu k daňovým zákonům ve smyslu ust. § 20 odst. 6 písm. e) zákona č. 357/1992 Sb., o dani dědické, dani darovací a dani z převodu nemovitostí, ve znění pozdějších předpisů. Proto byl tento převod od daně osvobozen. Rozhodnutí správních orgánů a jejich potvrzení obecnými soudy představují, podle stěžovatelky, uplatnění státní moci mimo meze a způsob stanovený zákonem a došlo tak k zásahu do jejích ústavně zaručených základních práv.
sp. zn. I. ÚS 68/93 , Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 1, str. 123 a z tohoto nálezu vyplývající konstantní judikaturu).
Ústavní soud, vzhledem ke své shora stručně vymezené působnosti, neshledal důvod pro zásah do kompetencí orgánů veřejné moci a pro zrušení jejich rozhodnutí. Stěžovatelka se v podstatě snaží výjimečné pravidlo (osvobození od daně v taxativně vymezených případech - zde u vkladů ve formě nemovitosti vložených do základního kapitálu společnosti s ručením omezeným) aplikovat i u jiných dispozic s nemovitostmi mezi obchodní společností a společníkem v rámci jejich vztahu, týkajícího se vkladu a obchodního podílu.
Odůvodnění obou rozsudků obecných soudů, které přezkoumávaly rozhodnutí správních orgánů, jsou zcela srozumitelná. Naprosto zřetelně z nich vyplývá, proč soudy v daném případě shledaly postup správce daně, který vymáhal po stěžovatelce jako ručitelce zaplacení daňového nedoplatku, jako zákonný. Ve světle ústavně konformní interpretace příslušných právních předpisů, aplikované obecnými soudy, se ústavní stížnost stěžovatelky jeví jako zjevně neopodstatněná. Stěžovatelkou naznačenou interpretaci podústavního právního předpisu (§ 20 odst. 6 písm. e) zákona č. 357/1992 Sb.) dovodit nelze. K porušení ústavně zaručených základních práv stěžovatelky tak nedošlo.
Ústavní soud připomíná, že zákon o Ústavním soudu rozeznává, v ustanovení § 43 odst. 2 písm. a), jako zvláštní kategorii, návrhy zjevně neopodstatněné. Zákon tímto ustanovením dává Ústavnímu soudu, v zájmu racionality a efektivity jeho řízení, pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pokud informace zjištěné uvedeným postupem vedou Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, ústavní stížnost bude bez dalšího odmítnuta. Ústavní soud jen pro pořádek upozorňuje, že jde v této fázi o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního.
Vzhledem ke skutečnosti, že Ústavní soud neshledal porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod stěžovatelky v řízení před obecnými soudy, odmítl její ústavní stížnost podle ust. § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení:Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 8. listopadu 2007
Vojen Güttler předseda I. senátu Ústavního soudu