Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vojena Güttlera a soudců Františka Duchoně a Ivany Janů o ústavní stížnosti stěžovatele M. Š., zastoupeného Mgr. Radkem Matoulkem, advokátem se sídlem Velké nám. 147, Hradec Králové, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 12. 2009, sp. zn. 3 Tdo 1427/2009, proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 18. 8. 2009, č. j. 11 To 252/2009-1613, a proti rozsudku Okresního soudu v Náchodě ze dne 23. 4. 2009, č.j. 1 T 176/2008-1548, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Napadeným rozsudkem Okresního soudu v Náchodě byl stěžovatel uznán vinným šesti trestnými činy pojistného podvodu podle § 250a odst. 1, odst. 3 trestního zákona a dále pokusem k trestnému činu pojistného podvodu podle § 8 odst. 1 tr. zák. k § 250a odst. 1, 3 tr. zák.; příslušný skutkový děj je podrobně popsán ve výrokové části citovaného rozsudku. Za uvedené trestné činy byl odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání dvou roků, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu čtyř let; dále mu byla uložena povinnost, aby během zkušební doby podle svých sil nahradil škodu, kterou svým jednáním způsobil. Dále bylo rozhodnuto o vznesených nárocích na náhradu škody. Ve všech 6 případech došlo k tomu, že stěžovatel uplatnil u příslušné pojišťovny právo na náhradu škody z titulu dopravní nehody, přičemž podstatné údaje uvedl nepravdivě nebo je zamlčel.
Odvolání stěžovatele Krajský soud v Hradci Králové napadeným usnesením jako nedůvodné podle § 256 trestního řádu zamítl. Nejvyšší soud dovolání stěžovatele dle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl jako podané z jiného důvodu než je uvedeno v ustanovení § 265b tr. řádu.
V ústavní stížnosti stěžovatel v podstatě uvedl, že rozhodnutí soudů jsou nepřezkoumatelná a nejasná pro neúplnost učiněných skutkových zjištění; v souvislosti s hodnocením provedených důkazů nebyla soudy respektována zásada "in dubio pro reo". Vznesl výhrady zejména proti podaným znaleckým posudkům, a to jak co do příčin poškození jednotlivých vozidel, tak co do jeho rozsahu. Znalci při vypracování příslušných posudků nepostupovali objektivně, neboť pracovali na objednávku jednotlivých pojišťoven a jsou tedy na věci zainteresováni.
Stěžovatel sám požádal o vypracování znaleckého posudku (týkajícího se skutků pod body 1, 2 citovaného rozsudku) znalce Ing. L. P.; tento znalec dospěl u obou nehod k závěru, že tyto odpovídají průběhu šetřené dopravní nehody. Stěžovatel poukázal i na to, že jednotliví znalci zpracovali své posudky povrchně, neboť nenavštívili místa nehod, neviděli poškozená vozidla a s nikým věc nekonzultovali. Přesto soudy zamítly návrh stěžovatele na důkaz znaleckým posudkem Ing. P. Stěžovatel se za této situace domáhal i provedení revizního znaleckého posudku, leč marně.
Za tohoto stavu nelze soudům všech stupňů - i pokud jde o právní posouzení věci (resp. jejích jednotlivých částí) - nic podstatného vytknout. Jejich rozhodnutí postrádají prvky svévole a mezi skutkovými zjištěními a právními závěry, jež z něho soudy vyvodily, nelze spatřovat ani extrémní rozpor ve smyslu ustálené judikatury Ústavního soudu. Jsou tedy i z hlediska ústavněprávního plně přijatelná. Ústavní soud tedy dospěl k závěru, že napadenými rozhodnutími k porušení základních práv, jichž se stěžovatel dovolává, zjevně nedošlo. Proto Ústavní soud ústavní stížnost stěžovatele podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 19. května 2010
Vojen Guttler v. r.
předseda senátu