Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl dnešního dne mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivany Janů, soudců JUDr. Františka Duchoně a JUDr. Vojena Güttlera, ve věci ústavní stížnosti stěžovatele K.M., právně zastoupeného advokátem dr. H.A., proti rozsudku Okresního soudu v Prostějově ze dne 16. 9. 2003, čj. 1T 56/2003-102, a proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 13. 1. 2004, čj. 4 To 611/2003, a proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 12. 8. 2004, čj. 3 Tdo 880/2004, za účasti Okresního soudu v Prostějově, Krajského soudu v Brně a Nejvyššího soudu jako účastníků řízení, t a k t o : Ústavní stížnost se o d m í t á .
O d ů v o d n ě n í :
Stěžovatel ve své ústavní stížnosti zejména nesouhlasí se skutkovými závěry okresního a krajského soudu. Podle mínění stěžovatele z provedených důkazů vyplývá, "že charakter zranění poškozeného neodpovídá újmě na zdraví, jak vyplývá z teorie a konstantní soudní praxe". Stěžovatel tvrdí, že "celé dokazování bylo zaměřeno pouze na mechanismus vzniku zranění", z žádného provedeného důkazu však nevyplývá "individualizace následku v 10ti denním omezení." Stěžovatel je proto toho názoru, že byl uznán vinným za jednání, které není trestným činem.
Kromě toho stěžovatel nesouhlasí s tím, že jím podané dovolání bylo Nejvyšším soudem odmítnuto podle § 265i odst. 1 písm. e trestního řádu. Podle názoru stěžovatele "namítaná právní vada řízení" dopadá pod důvody dovolání dané ustanovením § 265b odst. 1 písm. g trestního řádu. Stěžovatel má za to, že v tomto směru došlo k "porušení ústavně zaručeného práva na ústavní ochranu vyplývající z článku 36 odst. 1 Listiny ve spojení s čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv".
Stěžovatel je přesvědčen, že nalézací, odvolací, i dovolací soud se "nevyrovnaly se zákonným procesním postupem při provádění dokazování, nezajistily právo na spravedlivý proces" a proto by měla být všechna rozhodnutí soudů zrušena.
Na základě výzvy Ústavního soudu se k ústavní stížnosti rovněž vyjádřil Krajský soud. Ve svém vyjádření uvádí, že se zabýval i otázkou, po jak dlouhou dobu byl poškozený omezen v běžném způsobu života, a byly tak naplněny znaky skutkové podstaty ublížení na zdraví podle § 221 odst. 1 trestního zákona. Krajský soud odkázal na oba rozsudky s tím, že rozhodnutí ponechává na úvaze Ústavního soudu.
Na základě výzvy Ústavního soudu se k ústavní stížnosti vyjádřil také Nejvyšší soud. Ten ve svém vyjádření v prvé řadě odkázal na své usnesení a dále pak uvedl následující: Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) trestního řádu je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku, nebo na jiném hmotně právním posouzení. Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou správně právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. S poukazem na tento dovolací důvod totiž nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost zjištění skutkového stavu, či prověřovat úplnost povedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu § 2 odst. 5, 6 trestního řádu (usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 449/03
). Nejvyšší soud není povolán k dalšímu, již třetímu justičnímu zkoumání skutkového stavu (usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 73/03
). Případy, na které dopadá ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) trestního řádu je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Dovolací soud přitom musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatně trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
Těžiště dokazování je v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, případně korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 trestního řádu). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení dovolání sám provádět (srovnej § 265r odst. 7 trestního řádu).
Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku (§ 265a odst. 1 trestního řádu) ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 73/03
). Podle přesvědčení stěžovatele existoval takový skutkový stav věci, jež právní kvalifikaci jeho jednání jako trestného činu ublížení na zdraví podle § 221 odst. 1 trestního zákona nedovoloval.
Z rozhodnutí soudu druhého stupně, byť stručně odůvodněného, je ovšem zřejmé na základě jakých důkazů a skutečností dospěl tento soud k relevantním skutkovým zjištěním, jež byla podkladem pro právní závěr o vině stěžovatele citovaným trestným činem. Dodat lze, že obsah a rozsah provedeného dokazování není s tímto závěrem v extrémním rozporu. Z těchto důvodů Nejvyšší soud shledal, že argumentaci, kterou stěžovatel ve svém dovolání rozvedl, nelze podřadit pod jím uplatňovaný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) trestního řádu a ostatně ani jiný dovolací důvod podle tohoto paragrafu. Není-li existence dovolacího důvodu soudem zjištěna, neexistuje zákonná povinnost soudu dovolání věcně projednat (usnesení Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 651/02
). Vzhledem k uvedenému má Nejvyšší soud za to, že v řízení před ním nebyla porušena žádná v České republice účinná norma, zejména pak Listina a Úmluva a nedošlo tedy k porušení ústavně zaručených práv a svobod stěžovatele. Nejvyšší soud závěrem svého vyjádření navrhl, aby Ústavní soud ústavní stížnost odmítl jako zjevně neopodstatněnou.
Pro posouzení, zda v daném případě došlo k porušení ústavně zaručených práv stěžovatele, které by bylo důvodem pro zrušení rozhodnutí obecných soudů, si Ústavní soud vyžádal od soudu prvního stupně předmětný spis sp. zn. 1T 56/2003. Po přezkoumání tohoto spisu Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavně zaručená práva stěžovatele nebyla porušena.
Ústavní soud v prvé řadě připomíná, že ve svých rozhodnutích již dal mnohokrát najevo, že není další instancí v soustavě obecných soudů a není zásadně oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 81 a čl. 90, 91 Ústavy České republiky [dále jen Ústava]). Úkolem Ústavního soudu je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy), nikoliv běžné zákonnosti. Stěžovatel ve své ústavní stížnosti v podstatě zpochybňuje hodnocení důkazů obecnými soudy, když jim vytýká, že z nich nevyplývá charakter zranění poškozeného odpovídající pojmu újma na zdraví. Stěžovatel staví Ústavní soud do role další instance, která mu zjevně nepřísluší.
Z ústavního principu nezávislosti soudů (čl. 82 Ústavy) vyplývá zásada volného hodnocení důkazů, upravená v § 2 odst. 6 trestního řádu. Obecné soudy v každé fázi řízení zvažují, které důkazy je třeba provést a zda a nakolik je potřebné dosavadní stav dokazování doplnit a posuzují také důvodnost návrhů na doplnění dokazování. Z ustálené judikatury Ústavního soudu, hodnocení důkazů se týkající, plyne, že pokud obecné soudy při svém rozhodování stanovené zásady pro hodnocení důkazů respektují - jak se v posuzované věci stalo - nespadá do pravomoci Ústavního soudu "hodnotit" hodnocení důkazů provedené obecnými soudy.
Ústavní soud již opakovaně judikoval, za jakých podmínek přistoupí k posouzení toho, zda hodnocením důkazů provedeným obecnými soudy došlo k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatele. Je tomu tak pouze za situace, kdy lze usuzovat o extrémním nesouladu mezi prováděnými důkazy, zjištěními, která z těchto důkazů soud učinil, a právním závěrem soudu, jinými slovy, kdy rozhodnutí soudu svědčí o možné libovůli v jeho rozhodování. Takový stav však Ústavní soud v posuzované věci neshledal. Samotná polemika se skutkovými závěry zastávanými obecnými soudy, které jsou v rozporu s názory stěžovatele, ještě sama o sobě nemůže znamenat porušení stěžovatelových základních práv. V dané věci soud druhého stupně ve svém rozhodnutí dostatečným způsobem vysvětlil, na základě kterých důkazů dospěl ke svým skutkovým zjištěním, a tento svůj postup logicky také zdůvodnil.
Odůvodnění napadených rozhodnutí podle Ústavního soudu nesvědčí o tom, že by se soudy dopustily libovůle v rozhodování.
Ústavní soud neshledal porušení ústavně zaručeného práva ani v postupu Nejvyššího soudu, který odmítl dovolání stěžovatele. Ústavní soud připomíná, že ve své judikatuře, na kterou příhodně ve svém vyjádření odkazuje i Nejvyšší soud, vyslovil, že Ústavní soud považuje za nepochybné, že institut dovolání je institutem, jehož zavedení do právního řádu je projevem svobodné volby zákonodárce a nikoli projekcí případného základního práva garantovaného Listinou základních práv a svobod (dále jen Listina) či jinými součástmi ústavního pořádku.
Žádné základní právo na přezkum pravomocných výroků v trestní věci neexistuje. Úmluva o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen Úmluva) výslovně stanoví pouze právo na dvoustupňové trestní řízení (právo na odvolání) (viz čl. 2 Protokolu č. 7 k Úmluvě), avšak ani Listina ani žádný z mezinárodněprávních instrumentů neupravuje právo na (jakýkoli) přezkum rozhodnutí o odvolání v trestní věci cestou dalšího, řádného či dokonce mimořádného opravného prostředku. Zákonodárce tak mohl z hlediska požadavků ústavnosti věcné projednání dovolání omezit v rovině jednoduchého práva stanovením jednotlivých zákonných dovolacích důvodů, jejichž existence je pro přezkum pravomocného rozhodnutí v dovolacím řízení nezbytná.
Není-li existence dovolacího důvodu soudem zjištěna, neexistuje zákonná povinnost soudu dovolání věcně projednat (viz rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 651/02
).
Z charakteru argumentace stěžovatelem předestřené v dovolání je možné jednoznačně dospět k závěru, že jeho námitky nesměřují proti nesprávnému právnímu posouzení skutku nebo jinému nesprávnému hmotně právnímu posouzení (ve smyslu § 265b odst. 1 písm. g trestního řádu). Označení konkrétního dovolacího důvodu uvedeného v ustanovení § 265b trestního řádu přitom nemůže být pouze formální; Nejvyšší soud je totiž povinen vždy nejdříve posoudit otázku, zda dovolatelem uplatněný dovolací důvod lze i podle jím vytýkaných vad podřadit pod některý ze specifických dovolacích důvodů uvedených v § 265b trestního řádu, neboť pouze skutečná existence zákonného dovolacího důvodu, nikoli jen jeho označení, je zároveň zákonnou podmínkou i rámcem, v němž dochází k přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem.
Pokud tedy Nejvyšší soud dospěl k závěru, že stěžovatelem konstatované námitky materiálně nenaplňují uvedené dovolací důvody, a proto dovolání odmítnul podle § 265i odst. 1 písm. b) trestního řádu, nelze tomuto závěru vytýkat pochybení (obdobně viz rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 449/03
).
Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud musel považovat ústavní stížnost z ústavněprávního hlediska za zjevně neopodstatněnou a podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 128/1993 Sb. o Ústavním soudu ji mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení usnesením odmítnul.
P o u č e n í : Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 6. června 2005
JUDr. Ivana Janů
předsedkyně senátu