Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vladimíra Sládečka a soudců Jaromíra Jirsy a Pavla Šámala (soudce zpravodaje) o ústavních stížnostech obchodní společnosti CEC Praha a. s., sídlem Tlumačovská 1237/32, Praha 13 - Stodůlky, zastoupené Mgr. Miloslavem Petrů, LL.M., advokátem, sídlem Jungmannova 745/24, Praha 1 - Nové Město, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 20. ledna 2022 č. j. 8 As 217/2020-37, rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 21. září 2020 č. j. 51 Af 36/2020-57 a rozhodnutím ředitele Celního úřadu pro Středočeský kraj ze dne 2.
dubna 2020 č. j. 113112/2020-610000-12 sp. zn. 66938/2020-610000-61 a ze dne 2. dubna 2020 č. j. 113121/2020-610000-12 sp. zn. 66919/2020-610000-61, vedené pod sp. zn. I. ÚS 767/22 , proti usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 13. října 2022 č. j. 3 As 182/2021-39, rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 3. června 2021 č. j. 62 A 88/2020-128 a rozhodnutí ředitele Celního úřadu pro Jihomoravský kraj ze dne 20. března 2020 č. j. 76676-14/2020-530000-61 sp. zn. S-8268/2020-530000, vedené pod sp. zn. I.
ÚS 3036/22 , a proti usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 13. října 2022 č. j. 3 As 203/2021-40, rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 17. června 2021 č. j. 62 A 86/2020-124 a rozhodnutí ředitele Celního úřadu pro Jihomoravský kraj ze dne 20. března 2020 č. j. 76682-14/2020-530000-61 sp. zn. S-8313/2020-530000, vedené pod sp. zn. I. ÚS 3367/22 , za účasti Nejvyššího správního soudu, Krajského soudu v Praze, Krajského soudu v Brně, ředitele Celního úřadu pro Středočeský kraj, sídlem Washingtonova 1624/11, Praha 1 - Nové Město, a ředitele Celního úřadu pro Jihomoravský kraj, sídlem Koliště 634/17, Brno, jako účastníků řízení, takto:
sp. zn. I. ÚS 767/22 ,
I. ÚS 3036/22 a
I. ÚS 3367/22 se spojují ke společnému řízení a nadále budou vedeny pod sp. zn. I. ÚS 767/22
.
II. Ústavní stížnosti se odmítají.
Odůvodnění
I.
Skutkové okolnosti případů a obsah napadených rozhodnutí
1. Stěžovatelka se ústavními stížnostmi podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena její ústavně zaručená práva podle čl. 11 odst. 1, čl. 12, čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 6 odst. 1 a čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě, ve spojení s čl. 2 odst. 3 Ústavy a čl. 1 odst. 1 a čl. 2 odst. 2 Listiny.
2. Z ústavních stížností a jejich příloh se podává, že stěžovatelka provozuje herny s hazardními hrami (mimo jiné v Dobříši, Kolíně a Brně). Ředitel Celního úřadu pro Středočeský kraj a ředitel Celního úřadu pro Jihomoravský kraj napadenými rozhodnutími zamítli námitky právní předchůdkyně stěžovatelky proti zadržení tam specifikovaných kusů technických herních zařízení, hotovosti a dalších věcí (§ 121 odst. 1 zákona č. 186/2016 Sb., o hazardních hrách, ve znění pozdějších předpisů) pro podezření, že se v uvedených hernách provozují hazardní hry bez povolení. Právní předchůdkyně stěžovatelky dříve při kontrole plnění povinností při provozování hazardních her podle zákona o hazardních hrách předložila znění dvou rozhodnutí Ministerstva financí o změně povolení k provozování technických herních zařízení (ze dne 25. 9. 2015 č. j. MF-38884/2015/34-4 a ze dne 25. 9. 2015 č. j. MF-38884/2015/34-5, tzv. změnová rozhodnutí), která neodpovídají podkladům evidovaným Ministerstvem financí.
3. Krajský soud v Praze (dále jen "KS Praha") zamítl napadeným rozsudkem žalobu stěžovatelky proti rozhodnutím Celního úřadu pro Středočeský kraj. Podle KS Praha správní orgány vycházely z podezření o nesrovnalostech ve výčtu jednotlivých tzv. změnových rozhodnutí Ministerstva financí. Stěžovatelka ani její právní předchůdkyně nepředložily žádnou listinu, která by pochybnosti rozptýlila.
4. Nejvyšší správní soud zamítl napadeným rozsudkem kasační stížnost stěžovatelky. Obdobně jako např. v rozsudcích ze dne 10. 12. 2020 č. j. 9 As 191/2020-76, ze dne 6. 1. 2021 č. j. 6 As 247/2020-44, ze dne 28. 1. 2021 č. j. 4 As 263/2020-60, ze dne 1. 2. 2021 č. j. 5 As 263/2020-44, ze dne 9. 2. 2021 č. j. 2 As 261/2020-75, ze dne 11. 2. 2021 č. j. 4 As 243/2020-67 nebo ze dne 31. 3. 2021 č. j. 3 As 249/2020-96 dospěl k závěru, že postačovalo, že Celní úřad pro Středočeský kraj během kontroly zjistil, že tzv. změnová rozhodnutí nejsou evidována Ministerstvem financí v takovém znění, v jakém je právní předchůdkyně stěžovatelky předložila. Správní orgán neměl prostor během samotné kontroly provádět složité dokazování či shromažďovat další podklady pro potvrzení svého podezření. Měl dostatečnou vstupní indicii pro vznik důvodného podezření, neboť v systému Státního dozoru nad sázkami a loteriemi nebylo pro právní předchůdkyni stěžovatelky vedeno platné a účinné povolení k provozování zařízení nalezených v kontrolovaných provozovnách. Správní orgán v průběhu kontroly zpochybnil pravost tzv. změnových rozhodnutí na základě jejich odlišnosti od rozhodnutí, která evidovalo Ministerstvo financí. Jejich zpochybnění bylo dostačující, jelikož v průběhu kontroly nebylo možné přímo prokázat, že předložená změnová rozhodnutí jsou podvrhem.
5. Mezitím, Krajský soud v Brně (dále jen "KS Brno") nejprve k žalobám stěžovatelky rozsudky ze dne 10. 7. 2020 č. j. 62 A 86/2020-92 a ze dne 10. 7. 2020 č. j. 62 A 88/2020-97 zrušil uvedená rozhodnutí Celního úřadu pro Jihomoravský kraj a věci mu vrátil k dalšímu řízení. KS Brno neshledal dostatečným podezření na porušení zákona o hazardních hrách. Nejvyšší správní soud následně ke kasačním stížnostem správního orgánu zrušil uvedené rozsudky KS Brno a věci mu vrátil k dalšímu řízení rozsudky ze dne 23. 4. 2021 č. j. 3 As 250/2020-77 a ze dne 29. 4. 2021 č. j. 3 As 277/2020-84. Nejvyšší správní soud dospěl ke shodným závěrům jako v napadeném rozsudku (viz shora).
6. KS Brno, vázán právním názorem Nejvyššího správního soudu, žaloby stěžovatelky zamítl napadenými rozsudky. Nejvyšší správní soud nato napadenými usneseními odmítl kasační stížnosti stěžovatelky jako nepřípustné podle § 104 odst. 3 písm. a) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, protože projednatelné kasační námitky stěžovatelky směřovaly toliko proti těm důvodům, o kterých Nejvyšší správní soud rozhodoval v předchozích řízeních o kasačních stížnostech ředitele Celního úřadu pro Jihomoravský kraj. KS Brno po zrušení svých rozsudků nedoplňoval dokazování, nezměnil se právní stav, nešlo o tvrzená procesní pochybení. Ve zbylé části šlo o námitky nepřípustné podle § 104 odst. 4 téhož zákona, protože je stěžovatelka neuplatnila v žalobě.
7. Stěžovatelka zaprvé nesouhlasí s odmítnutím svých dvou kasačních stížností jako nepřípustných. Napadená usnesení jsou nesprávná, protože Nejvyšší správní soud kasační stížnosti odmítl, aniž pro to byly splněny zákonem a judikaturou stanovené podmínky. Kasační stížnosti stěžovatelky byly přípustné, neboť v nich namítala vadu řízení, resp. KS Brno nesprávně zjištěný skutkový stav, nikoli nesprávné právní závěry Nejvyššího správního soudu vyslovené v předcházejících rozsudcích, ze kterých KS Brno při opětovném rozhodování vycházel. Podle stěžovatelky je podle ustálené rozhodovací praxe opakovaná kasační stížnost bez dalšího přípustná v situaci, kdy tuto druhou kasační stížnost podává účastník řízení, odlišný od stěžovatele v řízení o první kasační stížnosti.
8. Zadruhé stěžovatelka namítá nesprávné posouzení věci samé; nesouhlasí s tím, že existovalo důvodné podezření podle § 121 odst. 1 zákona o hazardních hrách jako důvod pro zadržení jejích věcí. Správní soudy a správní orgány ignorovaly, že součástí správního spisu nebyly v okamžiku přijetí opatření podklady zakládající zřetelnou, konkrétní a dostatečnou vstupní indicii pro údajné důvodné podezření podle uvedeného ustanovení. Důvodem je, že tyto podklady, resp. vstupní indicie, kterými se celní úřady nyní snaží zadržení věcí ospravedlnit, měly správní orgány k dispozici a do správního spisu je založily až posléze, dokonce několik měsíců po skončení kontrol v provozovnách, resp. po zadržení věcí. Stěžovatelka proto odkazuje na rozhodovací praxi Nejvyššího správního soudu, Ústavního soudu i Evropského soudu pro lidská práva o důvodném podezření a právu na respektování obydlí při předběžném zadržení věci správním orgánem. Podle stěžovatelky je dále v rozporu se skutečností a nevěrohodné tvrzení celních úřadů, že informace o údajných odlišných verzích tzv. změnových rozhodnutí získaly při komunikaci s Generálním ředitelstvím cel v průběhu kontroly. Dokumenty a informace údajně získané celními úřady z informačního systému Státního dozoru nad sázkami a loteriemi nepředstavují podklady, resp. vstupní indicie vykazující nezbytnou míru věrohodnosti a určitosti, a celní úřady na jejich základě nemohly nabýt důvodné podezření podle § 121 zákona o hazardních hrách.
11. Ústavní soud poté posoudil splnění procesních předpokladů řízení podle zákona o Ústavním soudu. Dospěl k závěru, že ústavní stížnosti byly podány včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v nichž byla vydána rozhodnutí napadená ústavními stížnostmi. Ústavní soud je k jejich projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Jde-li o ústavní stížnost původně vedenou samostatně pod sp. zn. I. ÚS 767/22 a ústavní stížnosti původně vedené samostatně pod sp. zn. I. ÚS 3036/22 a
I. ÚS 3367/22 v částech směřujících proti napadeným usnesením Nejvyššího správního soudu, jde o návrhy přípustné, neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné prostředky k ochraně svého práva, resp. žádné další k dispozici neměla (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario). K přípustnosti ústavních stížností původně vedených samostatně pod sp. zn. I. ÚS 3036/22 a
I. ÚS 3367/22 v částech směřujících proti rozsudkům KS Brno a rozhodnutím ředitele Celního úřadu pro Jihomoravský kraj viz níže (sub 15).
9. Podle § 63 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve spojení s § 112 odst. 1 o. s. ř., může Ústavní soud spojit ke společnému projednání věci, které u něho byly zahájeny a skutkově spolu souvisí, nebo se týkají týchž účastníků. Ústavní stížnosti v nyní posuzované věci jsou navzájem obsahově téměř totožné a týkají se téže stěžovatelky. Stejně tak všechna napadená rozhodnutí spočívají ve věci na obdobných právních závěrech. Všechny věci jsou srovnatelné. Sama stěžovatelka se spojení věcí domáhá. Ústavní soud dříve usnesením ze dne 30. 11. 2021 sp. zn. IV. ÚS 2339/21 ,
I. ÚS 2584/21 ,
I. ÚS 2732/21 ,
II. ÚS 2733/21 a
III. ÚS 2734/21
(všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz) rozhodl o spojení několika obdobných ústavních stížností stěžovatelky ke společnému řízení pod sp. zn. IV. ÚS 2339/21
. Následně Ústavní soud usnesením ze dne 7. 6. 2022 sp. zn. IV. ÚS 2339/21 ,
II. ÚS 3210/21 ,
III. ÚS 3211/21 rozhodl o spojení dalších dvou ústavních stížností ke společnému řízení pod sp. zn. IV. ÚS 2339/21
. Ústavní soud nepovažoval za účelné spojit nyní posuzované ústavní stížnosti k uvedenému jedinému společnému řízení, protože mu před vydáním tohoto rozhodnutí postupně přicházely nové obdobné ústavní stížnosti stěžovatelky. Mezitím Ústavní soud ostatně v uvedeném společném řízení usnesením ze dne 13. 12. 2022 sp. zn. IV. ÚS 2339/21 ústavní stížnosti stěžovatelky odmítl. Ústavní soud rovněž (samostatně) odmítl další srovnatelné ústavní stížnosti stěžovatelky usnesením ze dne 12. 5. 2022 sp. zn. IV. ÚS 1739/21 a ze dne 23. 8. 2022 sp. zn. II. ÚS 1123/22
.
10. Řízení o nyní posuzovaných ústavních stížnostech se pro jejich srovnatelnost v zájmu procesní ekonomie spojují k řízení vedenému pod v pořadí první spisovou značkou. Zde jde o řízení vedené pod sp. zn. I. ÚS 767/22
. Nynější spojení se týká pouze ústavních stížností přidělených soudci zpravodaji Pavlu Šámalovi (a v době přijetí tohoto rozhodnutí projednatelných). Pro spojené řízení nadále zůstává soudcem zpravodajem soudce určený v souladu s rozvrhem práce Ústavního soudu na období od 1. 1. 2022 č. Org. 1/22, ve znění účinném od 9. 5. 2022 (č. Org. 30/22).
12. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti, který stojí mimo soustavu soudů. Vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému justice, oprávněnou vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování správních soudů. Jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho použití na jednotlivou věc je v zásadě na správních soudech. O zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady).
13. Úvodem Ústavní soud podotýká, že podstatou věci, tedy oprávněností zadržení věcí stěžovatelky pro důvodné podezření o provozování hazardních her bez příslušného povolení v rozporu se zákonem o hazardních hrách souvisejícího s údajnými rozpory v tzv. změnových rozhodnutích Ministerstva financí ze dne 25. 9. 2015 (srov. sub 2), se Ústavní soud zabýval (viz tři usnesení o odmítnutí ústavních stížností stěžovatelky uvedená sub 9 in fine). Z těchto rozhodnutí se podává, že úvahy Nejvyššího správního soudu z hlediska ochrany ústavně zaručených práv stěžovatelky obstojí. Stejně tak z uvedených usnesení Ústavního soudu vyplývá, že Nejvyšší správní soud nepochybil, odmítl-li se zabývat kasačními námitkami stěžovatelky 1) s odkazem na nepřípustnost opakované kasační stížnosti či 2) pro jejich neuplatnění ve správních žalobách. Odmítnutí kasačních stížností bylo oprávněné. V tomto směru Ústavní soud v podrobnostech na odůvodnění uvedených svých usnesení odkazuje.
14. Jak se podává se shora uvedeného, podstata věci je i v nyní posuzované (spojené) věci srovnatelná, stejně jako obsah námitek stěžovatelky, a to jak v ústavních stížnostech, tak v předcházejících fázích řízení. K odlišení jednotlivých věcí ostatně nesměřuje ani argumentace stěžovatelky v nyní posuzovaných věcech, protože se sama dovolává jejich vzájemné skutkové a právní podobnosti (sub 9). Ústavní soud proto nemá důvod dříve vyslovené závěry přehodnocovat, a proto se bez dalšího uplatní i v nyní posuzované věci.
15. K napadeným usnesením Nejvyššího správního soudu u ústavních stížností původně vedených samostatně pod sp. zn. I. ÚS 3036/22 a
I. ÚS 3367/22
(sub 11 in fine); odmítnutí kasačních stížností pro nepřípustnost má nevyhnutelné procesní důsledky pro posouzení přípustnosti ústavních stížností v částech směřujících proti (předcházejícím) napadeným rozsudkům KS Brno a napadeným rozhodnutím ředitele Celního úřadu pro Jihomoravský kraj. Byly-li kasační stížnosti stěžovatelky důvodně odmítnuty pro jejich nepřípustnost, a je-li zákonným předpokladem přípustné ústavní stížnosti předchozí řádné podání kasační stížnosti (srov. § 75 odst. 1 věta za středníkem zákona o Ústavním soudu), je v daném kontextu třeba na kasační stížnosti stěžovatelky hledět tak, jako by nebyly podány. V takovém případě nelze ústavní stížnosti proti předcházejícím rozhodnutím - v částech směřujících proti napadeným rozsudkům KS Brno a napadeným rozhodnutím ředitele Celního úřadu pro Jihomoravský kraj - považovat za přípustné (obdobně viz bod 26 usnesení ze dne 13. 12. 2022 sp. zn. IV. ÚS 2339/21 ). Tím je předmět ústavních stížností vyčerpán.
16. Ústavní soud posoudil ústavní stížnosti z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Protože ze shora uvedených důvodů neshledal namítané porušení základních práv či svobod stěžovatelky (viz sub 1), dospěl k závěru, že jde o návrhy zčásti zjevně neopodstatněné a zčásti nepřípustné, ústavní stížnosti mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl zčásti podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu a zčásti podle § 43 odst. 1 písm. e) téhož zákona.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 10. ledna 2023
Vladimír Sládeček v. r. předseda senátu