Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Tomáše Langáška, soudkyně Dity Řepkové a soudce zpravodaje Jana Wintra o ústavní stížnosti stěžovatelky Z-Group bus a. s., sídlem Pasecká 3369, Zlín, zastoupené JUDr. Miroslavem Zámiškou, advokátem se sídlem Celetná 10, Praha, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 10. 1. 2025 č. j. 10 As 221/2024-44, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 17. 10. 2024 č. j. 3 A 10/2024-69 a proti rozhodnutí Ministerstva vnitra ze dne 29. 11. 2023 č. j. MV-60656-38/ODK-2023, za účasti Nejvyššího správního soudu, Městského soudu v Praze a Ministerstva vnitra jako účastníků řízení a Plzeňského kraje, sídlem Škroupova 18, Plzeň, jako vedlejšího účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
1. Stěžovatelka je podnikatelkou v oblasti veřejné dopravy. Dosavadní řízení se týkalo sporu z veřejnoprávních smluv mezi stěžovatelkou a vedlejším účastníkem o provozování veřejné linkové dopravy. Ministerstvo vnitra napadeným správním rozhodnutím uložilo stěžovatelce zaplatit přeplatek na vyúčtování podle smluv (ve znění jejich dodatků) za období roku 2019 a 2020. Stěžovatelka neuspěla se správní žalobou proti tomuto rozhodnutí ani s navazující kasační stížností. Nyní se domáhá zrušení správního rozhodnutí i rozsudků obou soudů s tvrzením o porušení čl. 1 odst. 1, čl. 2 odst. 3 a čl. 4 Ústavy ČR a čl. 4 odst. 1, 2 a 4, čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod.
2. Ministerstvo vnitra uložilo stěžovatelce zaplatit vedlejšímu účastníkovi přeplatek na vyúčtování podle "smlouvy ČSAD" za období roku 2019 a podle "smlouvy AD Hrouda" za období roku 2019 a 2020 (dohromady ve výši 34 478 768,60 Kč s příslušenstvím). Ministerstvo vyšlo z toho, že povinnou náležitostí smlouvy o závazku veřejné služby je předběžný odborný odhad prokazatelné ztráty na dobu trvání přepravních povinnosti. Jinak linková doprava není provozovaná v závazku veřejné služby. Závazek veřejné služby nelze založit zpětně, to platí i pro uzavírání dodatků smlouvy o závazku veřejné služby. Dodatky stěžovatelka a vedlejší účastník ale uzavřely částečně (nikoliv však zcela) ex post, po část roku 2019 proto stěžovatelka neprovozovala veřejnou dopravu v rámci závazku veřejné služby. To podle ministerstva ale v poměrech této věci nemělo vliv na posouzení důvodnosti nároku uplatněného vedlejším účastníkem. Podstatné pro ministerstvo bylo, že prokazatelná ztráta byla mezi smluvními stranami v dodatcích smluv sjednána v části označené jako "Výpočet záloh na úhradu prokazatelné ztráty" s přiměřeným dohodnutým ziskem 0 Kč/km u smlouvy ČSAD a 0,64 Kč/km u smlouvy AD Hrouda. Vedlejší účastník předložil ve sporném řízení vyúčtování rozdílu na vyplacených zálohách a skutečnou ztrátou stěžovatelky; k vyrovnání přeplatku dosud nedošlo. Stěžovatelce se nepodařilo způsob podrobného vyúčtování zpochybnit.
3. Městský soud v Praze připomněl specifika sporného správního řízení, které se blíží civilnímu soudnímu řízení a uplatní se v něm stejná pravidla o důkazním břemeni. Povinností vedlejšího účastníka bylo prokázat nárok na zaplacení sporné částky a povinností stěžovatelky bylo tvrdit a prokázat, že tomu tak není. Vedlejší účastník oprávněnost nároku prokázal předložením vyúčtování, jehož výpočet vysvětlil. Stěžovatelka měla být schopna námitky proti vyúčtování uplatnit, což se jí nepodařilo, ač k tomu měla ve sporném řízení dostatečný prostor. Ověření výpočtu vedlejšího účastníka není podle městského soudu odbornou otázkou, k níž by bylo třeba ustanovit znalce. Ani v žalobě stěžovatelka nerozporovala konkrétní údaje či výpočty. O tom, že na začátku roku 2019 stěžovatelka provozovala autobusovou linku mimo závazek veřejné služby, není mezi účastníky sporu, žalobkyně z toho ale chybně dovozuje nárok na úhradu bezdůvodného obohacení ze strany vedlejšího účastníka. Na tomto závěru se městský soud shodl s ministerstvem, ale z jiného důvodu: vedlejší účastník nebyl povinen k vydání bezdůvodného obohacení stěžovatelce, protože nebyly splněny zákonné podmínky pro vznik nároku na úhradu prokazatelné ztráty. A to kvůli chybějící dohodě na předběžném odhadu prokazatelné ztráty za období začátku roku 2019. Pokud jde o nárok na přiměřený zisk (ohledně zbytku období roku 2019 a roku 2020), ten neplyne přímo ze zákona, ale až ze smlouvy. Stěžovatelkou předložená výše přiměřeného zisku byla pouze informativní, výše sjednaná oběma smluvními stranami je obsažena v pozdějších dodatcích smluv, ač jsou příslušná ustanovení nazvána jinak. Městský soud dále korigoval ministerstvo v určování počátku doby prodlení. V této části napadené správní rozhodnutí shledal v rozporu se zákonem, který však byl jednoznačně ve prospěch stěžovatelky, proto jej nezrušil.
4. Nejvyšší správní soud popsal, že ministerstvo opakovaně vyzývalo k doplnění tvrzení vedlejšího účastníka, ale veškeré podklady zasílal také stěžovatelce s možností se k nim vyjádřit. Ve sporném řízení nebyla porušena zásada rovnosti účastníků řízení. Závěry městského soudu ohledně vzniku závazku veřejné služby a existenci nároku na úhradu prokazatelné ztráty (a přiměřeného zisku) potvrdil Nejvyšší správní soud jako správné a souladné s ustálenou judikaturou. Nezabýval se námitkou stěžovatelky, že všechny výpočty předložené vedlejším účastníkem jsou vadné, protože mezi ně neměly být zahrnuty položky týkající se přepravy mimo závazek veřejné služby. Stěžovatelka tuto námitku totiž neuplatnila v řízení o žalobě, ale až v kasační stížnosti. Nijak ji navíc blíže argumentačně nepodpořila, jen odkázala na nedostatek pravomoci ministerstva.
7. Všechny procesní předpoklady k projednání ústavní stížnosti jsou splněny. Ústavní soud je v tomto řízení oprávněn posuzovat pouze to, zda obecné soudy svým rozhodnutím nebo postupem neporušily ústavně zaručená práva a svobody stěžovatelů [čl. 83 Ústavy a § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. To se v nynější věci nestalo, takže Ústavní soud shledal stěžovatelčinu ústavní stížnost zjevně neopodstatněnou. Nezrušil proto žádné napadené rozhodnutí.
8. Stěžovatelka v ústavní stížnosti sama označuje za podstatu sporu právní otázku, zda mezi ní a vedlejším účastníkem vznikl závazek veřejné služby a v ústavní stížnosti popisuje zákonné důvody pro vznik smlouvy. Úkolem Ústavního soudu ale není přehodnocovat právní (ani skutkové) závěry učiněné soudy a ministerstvem v předchozím řízení. Pro Ústavní soud by byly relevantní až takové skutkové a právní vady, které by vedly k ústavně nesouladnému zásahu do některých z ústavně zaručených práv a svobod (viz nález sp. zn. III. ÚS 23/93
nebo usnesení
sp. zn. IV. ÚS 985/15
či z poslední doby usnesení
sp. zn. IV. ÚS 2028/25
, bod 8). Napadená rozhodnutí ale žádnými skutkovými nebo právními vadami na první pohled netrpí. Naopak jsou velmi podrobná, přesvědčivá a přinášejí odpovědi na všechny otázky, které stěžovatelka tematizuje i v ústavní stížnosti; jak je zřejmé již z rekapitulace napadených rozhodnutí v části I. výše.
9. Z napadených rozhodnutí plyne jednoznačný závěr, že po část období roku 2019 stěžovatelka provozovala linkovou dopravu na základě smluvního ujednání s vedlejším účastníkem mimo závazek veřejné služby kvůli chybějícímu předběžnému odhadu prokazatelné ztráty. Tento jejich závěr je plně v souladu i se stěžovatelkou odkazovanými rozsudky Nejvyššího správního soudu č. j. 4 As 415/2023-54 a 10 As 130/2017-56. Na tom nic nemění ani stěžovatelčina námitka, že se žádný z rozhodujících orgánů nezabýval dodatkem č. 6/2018. Jednak je z napadených rozhodnutí patrné, že i tento dodatek byl předmětem zájmu obou správních soudů (viz bod 28 rozsudku Nejvyššího správního soudu a body 48 a 84 rozsudku městského soudu). Jednak oba správní soudy v odkazovaných pasážích rekapitulují, že odhad prokazatelné ztráty (jako povinná náležitost pro vznik závazku veřejné služby) byl obsažen až v dodatcích uzavřených v průběhu roku 2019. Právě to bylo pro podstatu sporu podstatné.
10. Stejně tak se správní soudy vyjádřily k příloze č. 2 dodatku č. 1/2019 ke smlouvě ČSAD, kterou za stěžejní odhad prokazatelné ztráty nepovažovaly. I to zdůvodnily: tato příloha byla označena jako informativní a byla vytvořena stěžovatelkou, takže nebyla výsledkem konsenzu účastníků (viz body 49-51 a 106-110 rozsudku městského soudu a bod 28 rozsudku Nejvyššího správního soudu). Proč mělo ministerstvo pravomoc se věcí zabývat, již dostatečně vysvětlil Nejvyšší správní soud (v bodě 26 svého rozsudku).
11. Stěžovatelka se v ústavní stížnosti dovolávala svého legitimního očekávání s odkazem na nález sp. zn. III. ÚS 676/07
. Ten se ale týkal skutkově velmi odlišné věci, a to poměrů členů bytového družstva. Tvrzený nárok stěžovatelky na plnění (či protiplnění) ze strany vedlejšího účastníka nemá povahu majetkového nároku, který by byl již individualizován individuálním právním aktem nebo byl individualizovatelný přímo na základě právní úpravy. Majetkové nároky ze smluvního ujednání účastníků jsou dovoditelné výkladem jejich právních jednání, který učinily ministerstvo a po něm správní soudy. Ústavní soud vnímá, že může být dopad napadeného správního rozhodnutí do její majetkové sféry citelný s ohledem na částku, kterou má vedlejšímu účastníkovi zaplatit. Výše této částky ale sama o sobě nezpůsobuje neústavnost napadených rozhodnutí.
12. Ústavní soud shrnuje, že mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl stěžovatelčinu ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 15. prosince 2025
Tomáš Langášek, v. r.
předseda senátu