Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Pavlem Rychetským ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Ing. M. L., zastoupeného JUDr. Tomášem Truschingerem, advokátem se sídlem v Brně, Bašty 413/2, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2012 sp. zn. 29 Cdo 253/2012, usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 27. 4. 2011 č. j. 3 Ko 13/2011-518 a usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 9. 2. 2011 č. j. 40 K 47/2004-506, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Ve své ústavní stížnosti se Ing. M. L. (dále jen "stěžovatel") domáhal zrušení shora označeného usnesení Nejvyššího soudu, usnesení Vrchního soudu v Olomouci (dále též "odvolací soud") a usnesení Krajského soudu v Brně (dále též "soud prvního stupně") pro porušení práva na spravedlivý proces a rovnost účastníků řízení.
Napadeným usnesením soud prvního stupně schválil konečnou zprávu o zpeněžování majetku podstaty a o vyúčtování odměny a výdajů správce konkursní podstaty ze dne 17. 3. 2010. Odvolací soud na základě odvolání úpadce (nyní stěžovatele) citované usnesení soudu prvního stupně potvrdil a Nejvyšší soud dovolání stěžovatele odmítl jako nepřípustné, neboť jím uplatněné vady jsou zmatečnostní vady řízení podle § 229 odst. 3 občanského soudního řádu (dále jen "OSŘ"), nikoli však způsobilým dovolacím důvodem.
Po odstranění vad prvotního podání (zejména absence právního zastoupení), stěžovatel v odůvodnění ústavní stížnosti, stejně jako v odvolání a dovolání namítal, že vyrozumění o vyvěšení konečné zprávy a o možnosti podat proti ní námitky doručoval soud prvního stupně, jakožto soud konkursní, postupem podle § 66c zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "ZKV"), tzn. vyvěšením na úřední desce soudu a v Obchodním věstníku, ačkoli v uvedené době byl stěžovatel ve výkonu trestu a neměl možnost se s textem konečné zprávy seznámit a podat proti němu námitky, čímž došlo k porušení jeho práva na spravedlivý proces a rovnost účastníků.
Podle rozvrhu práce byla ústavní stížnost původně přidělena JUDr. Františku Duchoňovi jako soudci zpravodaji. V důsledku ukončení jeho funkčního období dne 6. 6. 2012 se stal novým soudcem zpravodajem v této věci JUDr. Pavel Rychetský (§ 12 odst. 1 Rozvrhu práce Ústavního soudu na období od 7. června 2012 do konce roku 2012).
Ústavní soud nejprve zkoumal, zda byla ústavní stížnost podána včas a zda má i další formální a obsahové náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), přičemž shledal, že ústavní stížnost je nepřípustná, neboť stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně práva poskytuje (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu). Jedná se o důsledek zásady subsidiarity ústavní stížnosti k standardním procesním institutům obecného práva, která jako přípustná nastupuje teprve tehdy, když prostředky stanovené obecným právem byly vyčerpány.
Bylo by zásahem do pravomoci obecných soudů a porušením principu dělby moci, pokud by Ústavní soud rozhodoval bez toho, aniž by byla dána možnost příslušným orgánům k realizaci jejich pravomocí. Nejde přitom o přepjatý formalismus při posuzování přípustnosti ústavní stížnosti, ale o výraz subsidiárního postavení ústavní stížnosti v systému prostředků sloužících k ochraně základních práv a svobod (viz i čl. 4 Ústavy). Ústavní soud představuje v této souvislosti institucionální mechanismus, který nastupuje v případě selhání všech mechanismů ostatních.
Jinými slovy, Ústavní soud v řízení o ústavní stížnosti přezkoumává zásadně pouze zásahy orgánu veřejné moci, které bezprostředně a citelně zasahují do základních práv stěžovatele a zároveň nejsou zhojitelné v řízení před ostatními orgány veřejné moci.
Od 1. 1. 2001 je procesním opravným prostředkem žaloba pro zmatečnost. Tento procesní institut koncipovaný jako mimořádný opravný prostředek má sloužit k možnému zrušení pravomocného rozhodnutí soudu, které trpí vadami, jež představují porušení základních principů soudního řízení, případně je takovými vadami postiženo řízení, které vydání takového rozhodnutí předcházelo. Žalobou pro zmatečnost podle § 229 odst. 3 OSŘ může účastník napadnout též pravomocný rozsudek odvolacího soudu nebo jeho pravomocné usnesení, kterým bylo rozhodnuto ve věci samé, jestliže mu byla v průběhu řízení nesprávným postupem soudu odňata možnost jednat před soudem.
Stěžovatel v ústavní stížnosti v podstatě namítá, že soud prvního stupně svým nesprávným postupem, spočívajícím v doručení uvědomění o konečné zprávě a možnosti podat proti ní námitky pouze vyvěšením na úřední desce a v Obchodním věstníku a nikoli do výkonu trestu, mu odňal možnost podat proti ní námitky a jednat před soudem.
S ohledem na citované ustanovení § 229 odst. 3 OSŘ zakotvující jeden z tzv. zmatečnostních důvodů, je zřejmé, že stěžovatel tutéž námitku mohl a měl uplatnit v žalobě pro zmatečnost. Tento procesní prostředek přitom nelze v daném případě pokládat za zjevně "neefektivní", a to i vzhledem k závěru vyslovenému Nejvyšším soudem v ústavní stížnosti napadeném usnesení, v němž stěžovatele výslovně poučil o skutečnosti, že daná námitka (nemožnost jednat před soudem z důvodu nedoručení vyrozumění o konečné zprávě) sice není způsobilým dovolacím důvodem, ale je vadou, kterou lze uplatnit v žalobě pro zmatečnost podle § 229 odst. 3 OSŘ, přičemž lhůta pro její podání počala běžet až od právní moci usnesení Nejvyššího soudu o dovolání (§ 235 odst. 2 OSŘ).
Tím, že žaloba pro zmatečnost podána nebyla (ústavní stížností není dokládán opak), nastala situace, kdy stěžovatel před podáním ústavní stížnosti nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práv poskytuje, a to i přes výslovné upozornění a poučení Nejvyšším soudem a zachovanou lhůtou k jejímu podání (srov. § 235 odst. 2 OSŘ). Ústavní stížnost je proto podle § 43 dost. 1 písm. e) ve spojení s § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu nepřípustná.
Nad rámec uvedeného Ústavní soud dodává, že z předložených listin je zřejmé, že stěžovatel o existenci konečné zprávy, proti níž nebyly ze strany stěžovatele vzneseny žádné námitky, a jejím doručení, resp. doručení o jejím uvědomění podle § 66c ZKV věděl z předchozího zrušovacího usnesení odvolacího soudu ze dne 25. 8. 2010 sp. zn. 3 Ko 18/2010. Proto bylo také na samotném stěžovateli, byť byl v rozhodné době ve výkonu trestu, aby se v duchu zásady vigilantibus iura aktivněji staral o ochranu svých práv. Ústavní soud se pro úplnost zabýval naplněním podmínek ustanovení § 75 odst. 2 zákona o Ústavním soudu, avšak splnění žádné z nich neshledal a stěžovatel jejich existenci ani netvrdil.
V návaznosti na výše uvedené Ústavní soud návrh stěžovatele, bez přítomnosti účastníků a mimo ústní jednání, odmítl jako nepřípustný podle § 43 odst. 1 písm. e) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 24. července 2012
Pavel Rychetský soudce zpravodaj