U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka
Krčmáře a soudců JUDr. Petra Gemmela a Mgr. Milana Poláška v konkursní věci
úpadce Ing. M. L., zastoupeného JUDr. Tomášem Truschingerem, advokátem, se
sídlem v Brně, Bašty 413/2, PSČ 602 00, o schválení konečné zprávy o
zpeněžování majetku konkursní podstaty a o vyúčtování odměny a výdajů správce
konkursní podstaty, vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 40 K 47/2004, o
dovolání úpadce proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 27. dubna 2011,
č. j. 3 Ko 13/2011-518, takto:
Dovolání se odmítá.
Usnesením ze dne 9. února 2011, č. j. 40 K 47/2004-506, schválil Krajský soud v
Brně (dále též jen „konkursní soud“) konečnou zprávu o zpeněžování majetku
podstaty a o vyúčtování odměny a výdajů správce konkursní podstaty ze dne 17.
března 2010 (dále též jen „konečná zpráva“), podle které činí:
a/ příjmy z podstaty 315.277,14 Kč,
b/ výdaje z podstaty 135.444,80 Kč, z toho
- odměna správce 68.400,- Kč, včetně daně z přidané hodnoty
- výdaje správce 0,- Kč,
c/ částka určená k rozvrhu 179.832,34 Kč.
K odvolání úpadce Vrchní soud v Olomouci v záhlaví označeným usnesením potvrdil
usnesení konkursního soudu.
Proti usnesení odvolacího soudu podal úpadce dovolání, jehož přípustnost opírá
o ustanovení § 237 odst. 1 písm. b/ i c/ zákona č. 99/1963 Sb., občanského
soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), ve spojení s ustanovením § 238a odst. 1 písm. a/ o. s. ř., namítaje, že jsou dány dovolací důvody uvedené v § 241a
odst. 2 o. s. ř., tedy, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za
následek nesprávné rozhodnutí ve věci (odstavec 2 písm. a/) a že napadené
rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (odstavec 2 písm. b/) a
požaduje, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil odvolacímu
soudu k dalšímu řízení. Konkrétně dovolatel namítá, že vyrozumění o vyvěšení konečné zprávy a o
možnosti podat proti ní námitky doručoval konkursní soud postupem dle § 66c
odst. 1 zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání, ve znění účinném do 31. prosince 2007 a že mu konečná zpráva nebyla zaslána tak, aby se s ní mohl
seznámit. V situaci, kdy v době rozhodné pro doručení vyrozumění a obeznámení s
konečnou zprávou byl ve výkonu trestu odnětí svobody, tak konkursní soud svým
postupem porušil jeho právo na spravedlivý proces a zásadu rovnosti účastníků
řízení. Zákonem č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčním
zákonem), byl s účinností od 1. ledna 2008 zrušen zákon o konkursu a vyrovnání
(§ 433 bod 1. a § 434), s přihlédnutím k § 432 odst. 1 insolvenčního zákona se
však pro konkursní a vyrovnací řízení zahájená před účinností tohoto zákona
použijí dosavadní právní předpisy (tedy vedle zákona o konkursu a vyrovnání, ve
znění účinném do 31. prosince 2007, i občanský soudní řád, ve znění účinném do
31. prosince 2007). Dovolání v této věci může být přípustné jen podle ustanovení 238a odst. 1 písm. a/ o. s. ř., ve spojení s ustanovením § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř., tedy
tak, že dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé
po právní stránce zásadní význam. O případ podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. b/ o. s. ř. nejde, když poté, co odvolací soud zrušil (usnesením ze dne 25. srpna 2010, č. j. 3 Ko 18/2010-471) předchozí usnesení konkursního soudu (ze
dne 16. června 2010, č. j. 40 K 47/2004-459) o schválení téže konečné zprávy,
nerozhodl konkursní soud ve věci samé (o schválení konečné zprávy) „jinak“ než
v dřívějším usnesení. Důvod připustit dovolání podle ustanovení § 238a odst. 1 písm. a/ o. s. ř., ve
spojení s § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř., však Nejvyšší soud nemá, když
dovolatel mu (oproti svému mínění) nepředkládá k řešení žádnou otázku, z níž by
bylo možno usuzovat, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce
zásadní význam. Dovolatel sice dovoláním formálně ohlašuje způsobilé dovolací důvody uvedené v
§ 241a odst. 2 o. s. ř., výhradou, podle které porušil konkursní soud výše
popsaným postupem jeho právo na spravedlivý proces a zásadu rovnosti účastníků
řízení, však z obsahového hlediska vystihuje (jen) tzv. zmatečnostní vadu
řízení ve smyslu ustanovení § 229 odst. 3 o. s. ř.
(jejímž prostřednictvím lze
napadat pravomocné usnesení, kterým bylo rozhodnuto ve věci samé, na základě
argumentu, že účastníku řízení byla v průběhu řízení nesprávným postupem soudu
odňata možnost jednat před soudem). Zmatečnostní vady řízení však nejsou
způsobilým dovolacím důvodem (k posouzení jejich důvodnosti slouží žaloba pro
zmatečnost) a proto ani jejich prostřednictvím nelze usuzovat na přípustnost
dovolání ve smyslu § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. (srov. shodně např. usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 29. srpna 2002, sp. zn. 29 Odo 523/2002, uveřejněné pod
číslem 32/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Nejvyšší soud proto podané dovolání odmítl podle § 243b odst. 5 a § 218 písm. c/ o. s. ř. jako nepřípustné. Jen pro úplnost (bez vlivu na výsledek tohoto dovolacího řízení) Nejvyšší soud
(v zájmu předejití dalších možných sporů) poznamenává, že judikatura soudů je
ustálena v závěru, podle kterého postupem, který je v souladu se zákonem,
nemůže být účastníku řízení odňata možnost jednat před soudem (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. dubna 2003, sp. zn. 29 Odo 373/2002
uveřejněné v časopise Soudní judikatura číslo 5, ročníku 2003, pod číslem 74).
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně 30. ledna 2012
JUDr. Zdeněk K r č m á ř
předseda senátu