Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Františka Duchoně a soudců Vojena Güttlera a Ivany Janů o ústavní stížnosti V. J., zastoupeného Mgr. Františkem Klímou, advokátem v Českých Budějovicích, Nám. Př. Otakara II č. 36, proti usnesení Policie ČR, Útvaru odhalování nelegálních výnosů a daňové kriminality služby kriminální policie a vyšetřování, odboru výnosů a praní peněz, o zahájení trestního stíhání, sp.zn. ČTS: FIPO-227/VP-2004, ze dne 8.11.2004 a proti usnesení státního zástupce Okresního státního zastupitelství v Českých Budějovicích, čj. Zt 1054/2004-529, ze dne 10.12.2004, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Z obsahu ústavní stížnosti a z přiložených napadených rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že usnesením Policie ČR, Útvaru pro odhalování nelegálních výnosů a daňové kriminality služby kriminální policie a vyšetřování, odbor výnosů praní peněz, ze dne 8.11.2004, sp.zn. ČTS: FIPO-227/VP-2004, bylo podle ustanovení § 160 odst. 1 tr. ř. zahájeno trestní stíhání stěžovatele (v trestním řízení "obviněný") a dále stěžovatelovy manželky obviněné L. J. pro trestný čin legalizace výnosů z trestné činnosti podle § 252a odst. 1, 3 písm. b) tr.
zák. spáchaný ve formě spolupachatelství podle § 9 odst. 2 tr. zák. Stíhané skutky spočívají (zkráceně řečeno) v tom, že obviněný spolu se svou manželkou, otcem a sestrou v ČR legalizoval finanční prostředky, které měli získat trestnou činností na území USA, ačkoliv věděli, že finanční prostředky pocházejí z nelegální činnosti obviněných v USA, s cílem vzbudit zdání, že tyto finanční prostředky pocházejí z legální činnosti a jsou nabyty v souladu se zákonem. K této legalizaci mělo dojít nákupem automobilů zn. Lincoln Navigator a Hummer H2, a to způsobem, který je podrobně rozepsán v napadeném usnesení Policie.
Tímto jednáním měli zastírat původ peněz a znemožňovat zjištění jejich pravého původu. V tomto usnesení se dále uvádí, že proti obviněnému stěžovateli byla dne 3.1.2001 v USA vznesena obžaloba mimořádnou velkou porotou v okrese Middele na Floridě pro pašování cizích státních příslušníků a praní peněz.
Uvedené usnesení napadl stěžovatel stížností, o které rozhodla státní zástupkyně Okresního státního zastupitelství v Českých Budějovicích napadeným usnesením ze dne 10. 12. 2004, sp. zn. Zt 1054/2004-529 tak, že ji podle § 148 odst. 1 písm. c) tr. ř. jako nedůvodnou zamítla.
Stěžovatel tvrdí, že se v USA žádné trestné činnosti nedopustil a neví, že by byl pro jakoukoliv trestnou činnost stíhán; pouze na základě neformální informace FBI, získané prostřednictvím právního přidělence při Velvyslanectví USA v České republice, lze dovodit, že snad proti němu nějaké trestní stíhání v USA vedeno bylo, rozhodně však nebylo pravomocně skončeno.
Stěžovatel je toho názoru, že trestným činem podle českého práva není jakékoliv jednání, které je jako trestné posuzováno v zahraničí. Pouhé zahájení trestního stíhání v cizím státě nemůže být posuzováno jako "uznání na vinu". Trestný čin legalizace výnosů z trestné činnosti může být postihován jen tehdy, pokud trestná činnost, ze které výnosy pocházejí, je trestná podle práva ČR, event. pokud k jejímu postihu zavazují mezinárodní smlouvy. V době zahájení trestního stíhání však orgány činné v trestním řízení neměly k dispozici žádné rozhodnutí, které by stěžovatele uznávalo vinným ze spáchání jakéhokoliv trestného činu.
Orgány činné v trestním řízení musí od počátku konkrétně definovat primární protiprávní jednání, uvést jaký trestný čin podle českého práva v něm spatřují a teprve potom mohou definovat protiprávní jednání, ve kterém je spatřován sekundární trestný čin. Stěžovatel dále uvádí, že není zřejmé, z čeho je dovozováno získání prospěchu velkého rozsahu, neboť samotná legalizace výnosů trestné činnosti není spojena se získáním žádného prospěchu. Z napadeného usnesení rovněž není patrno, zda je stěžovatel stíhán i za jednání, kterého se měl dopustit do 30.6.2002, tj. před účinností novely trestního zákona č. 134/2002 Sb., jíž byla zakotvena skutková podstata stíhaného trestného činu.
Stěžovatel proto navrhl, aby Ústavní soud napadená rozhodnutí zrušil.
Ústavní soud opakovaně konstatoval (např. v nálezu ve věci sp. zn. III. ÚS 62/95 , www.judikatura.cz), že ústavní soudnictví je vybudováno především na zásadě přezkumu věcí pravomocně skončených, v nichž protiústavnost nelze napravit jiným způsobem, tedy zejména procesními prostředky, které vyplývají z příslušných právních norem upravujících to které řízení. Ústavní soud uvedl, že trestní řízení jako zákonem upravený postup poznávání, zjišťování a hodnocení skutečností, na kterých bude následně vybudováno meritorní rozhodnutí ve věci, představuje proces, v němž spolupůsobí a jejž průběžně kontrolují jednotlivé orgány činné v trestním řízení. V procesu, který probíhá, resp. teprve započal, lze případné vady napravit v rámci trestního řízení obvyklým a zákonem předvídaným způsobem, to jest především samotnými orgány činnými v přípravném řízení, ale i soudním přezkumem.
Z těchto důvodů Ústavnímu soudu v principu nepřísluší přezkoumávat po věcné (meritorní) stránce rozhodnutí o zahájení trestního stíhání (§ 160 odst. 1 tr. ř.) a vyjadřovat se k jeho opodstatněnosti, protože jde o otázku náležející do pravomoci příslušných orgánů činných v trestním řízení (k tomu srov. nález Ústavního soudu sp.zn. III. ÚS 511/02 , www.judikatura.cz). Důvodnost obvinění je totiž předmětem celého trestního řízení a Ústavnímu soudu v této souvislosti přísluší zabývat se otázkou ochrany základních práv a svobod zásadně až po jeho ukončení vyčerpáním všech procesních prostředků, které mají obvinění k ochraně svých práv podle trestního řádu.
Ústavní soud neshledává důvod odchýlit se v projednávané věci od své ustálené judikatury, připouštějící kasaci usnesení o zahájení trestního stíhání určité osoby jen naprosto výjimečně, toliko v případě, že jím byla porušena její ústavně zaručená základní práva nebo svobody. Ve své rozhodovací praxi - s ohledem na to - rovněž opakovaně zdůraznil, že ingerenci do rozhodování orgánů činných v trestním řízení v přípravném řízení považuje, snad s výjimkou zcela mimořádné situace, za nepřípustnou, případně přinejmenším za nežádoucí (viz např. rozhodnutí sp. zn. IV. ÚS 316/99 ,
I. ÚS 486/01 ,
,
IV. ÚS 262/03 , www.judikatura.cz). Možnost zásahu Ústavního soudu do přípravného řízení je tedy v těchto souvislostech nutno vykládat přísně restriktivním způsobem. Tato kasační intervence má své místo pouze v případech zjevného porušení kogentních ustanovení jednoduchého práva, kdy se postup orgánů činných v trestním řízení zcela vymyká ústavnímu a zákonnému procesněprávnímu rámci a tyto vady nelze v soustavě orgánů činných v trestním řízení, zejména obecných soudů, již nijak odstranit. Výjimku z těchto zásad připustil Ústavní soud toliko mimořádně v situacích, kdy by při zahájení trestního stíhání a při jeho přezkumu šlo o zjevnou libovůli v rozhodování ( sp. zn. III.
ÚS 511/02 , www.judikatura.cz). I tu však Ústavní soud zdůrazňuje, že mu zásadně nepřísluší jakkoli přezkoumávat po věcné (meritorní) stránce rozhodnutí o zahájení trestního stíhání (§ 160 odst. 1 tr. řádu) a vyjadřovat se k opodstatněnosti toho kterého trestního stíhání, neboť jde o otázku - jak již bylo uvedeno - náležející do pravomoci příslušných orgánů činných v trestním řízení. Podle názoru Ústavního soudu však v posuzovaném případě o extrémní vybočení rozhodovací činnosti orgánů činných v trestním řízení z mezí vytýčených ústavním pořádkem nejde.
Ústavní soud se zabýval zejména výtkou stěžovatele, že napadené usnesení policejního orgánu, jímž bylo zahájeno jeho trestní stíhání, nesplňuje náležitosti § 160 odst. 1 tr. ř. Tomu však přisvědčit nelze. Policejní orgán ve výroku napadeného rozhodnutí dostatečně podrobně a nezaměnitelným způsobem popsal předmětné skutky, pro které je stěžovatel stíhán tak, aby nemohly být zaměněny s jinými. Napadené usnesení policejního orgánu obsahuje popis všech znaků stíhaných skutků. Usnesení obsahuje rovněž zákonné označení trestného činu, který je v předmětných skutcích spatřován.
Policejní orgán v odůvodnění svého rozhodnutí konkrétně uvedl, o jaké skutečnosti opírá své podezření, což poskytuje stěžovateli a státnímu zástupci možnost kontrolovat důvodnost obvinění a uplatnit své případné námitky. Otázka přesné právní kvalifikace je při zahájení trestního stíhání okolností zásadně podružnou, neboť není a nemůže být v samém počátku trestního stíhání najisto postaveno, zda a jakým trestným činem bude či nebude stěžovatel nakonec uznán vinným. V případě podání obžaloby se budou obecné soudy zabývat - mimo jiné - výkladem znaku objektivní stránky skutkové podstaty trestného činu legalizace výnosů z trestné činnosti podle § 252a tr.
zák. spočívajícím v podstatném ztížení nebo znemožnění "zjištění původu věci nebo jiného majetkového prospěchu získaného trestnou činností", přičemž právě výklad tohoto znaku skutkové podstaty je hlavním podkladem stěžovatelových námitek. Proto Ústavní soud - v nynější fázi trestního řízení - není povolán stěžovatelovy námitky věcně posuzovat. To se týká i napadeného usnesení státního zástupce, který dovodil, že policejní orgán, zejména na základě finančně analytického rozboru, prověřováním finančních zdrojů stěžovatele a podrobných vyjádření pracovníků Interpolu, rozšířil trestní stíhání V.
J.
Ústavní soud dodává, že v okamžiku zahájení trestního stíhání není a nemůže být vyžadována absolutní jistota orgánu činného v trestním řízení o vině či nevině obviněného. K závěru o spáchání trestného činu určitou osobou postačí v počáteční fázi řízení vyšší stupeň pravděpodobnosti nasvědčující tomu, že stěžovatel spáchal skutek způsobem popsaným ve skutkové větě příslušného usnesení.
Ústavní soud tedy nemůže - a nehodlá - po meritorní stránce přezkoumávat rozhodnutí o zahájení trestního stíhání a vyjadřovat se k jeho opodstatněnosti. K posouzení toho, zda předmětný skutek naplňuje znaky trestného činu, jsou oprávněny orgány činné v trestním řízení, které v daném ohledu budou provádět bližší dokazování v dalších stadiích trestního řízení. Námitky, jež zpochybňují samu trestně právní kvalifikaci skutku a provedené dokazování, budou předmětem hodnocení v probíhajícím trestním řízení, v jehož rámci bude stěžovatel moci všechna svoje procesní práva uplatňovat. Ústavní soud však výsledky trestního řízení předjímat nemůže (srov. např. rozhodnutí Ústavního soudu, sp. zn. I. ÚS 645/99 , www.judikatura.cz).
Ústavní soud tedy dospěl k závěru, že trestní stíhání vůči stěžovateli bylo zahájeno z důvodů a způsobem, který stanoví trestní řád (čl. 8 odst. 2 Listiny). Interpretace a aplikace příslušných procesních ustanovení orgány činnými v trestním řízení nevykazují znaky případné libovůle či dokonce svévole a z mezí ústavnosti tak nevybočují. Rozhodnutí orgánů činných v trestním řízení jsou také dostatečným způsobem odůvodněna a z hlediska ústavnosti jsou plně přijatelná i pro Ústavní soud. Ústavní soud poukazuje i na rozhodnutí o ústavních stížnostech L. J. ( sp. zn. I. ÚS 75/05 ,
III. ÚS 643/04 ) a stěžovatele V. J. (
III. ÚS 644/04 ), jimiž byly ústavní stížnosti v souvisejících věcech odmítnuty. Proto Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 25. října 2006
František Duchoň předseda senátu